|TAEKOOK| Oneshot |

Unforgettable night pt.2/15+

Připadám si jako bych odsud  v sobotu vůbec neodešel. Nacházím se opět v domě pana Kima, celou cestu v autě jsme oba mlčeli. Netušil jsem co říct či jak s ním mluvit, zda svá slova myslí vážně? V jednom má pravdu, bude se muset hodně snažit aby mi dokázal, že mě miluje, protože tomu nevěřím ani v nejmenším. Naše soulož v jeho kanclu z lásky rozhodně nebyla a nijak mě neuspokojila. Jak pronesl "byl to trest" po kterém mě momentálně bolí celé tělo. Pokud si myslí, že budeme u něho doma pokračovat, je šíleně na omylu. 

,,Posaď se." pokyne rukou na pohovku, kde jsem ještě předevčírem seděl s ním a probíral projekt, který kdo ví jak moc byl důležitý. 

Měl jsem sto chutí mu jízlivě odpovědět, vzhledem ke křeči jenž právě doprovází mé pozadí, ale odpustil jsem si to a opatrně se bez řečí posadil, zatímco on zmizel někam po schodech nahoru. Kam jen jsem se to dostal? Upřímně ani nevím jak se mám cítit? Nemám nejmenší tušení, co od pana Kima očekávat. V autě jsem si neustále představoval, že jakmile dojedeme k němu domů, budu ho muset odkopávat a odstrkávat, protože se na mě rovnou vrhne. 

Opřu se s těžkým povzdechem do gauče, hledíc do prázdna na strop. Jsem unavený, stačilo by zavřít oči a usnul bych. Maličko se vyděsím, když se ozve jeho hlas. 

,,Jungkooku," volá na mě ze schodů, ,,pojď za mnou." řekne rozhodně, tvrdým hlasem a pokračuje v chůzi kamsi, kam mám jít za ním. Frustrovaně si povzdechnu. Nechci za ním jít.  Nechci ho poslouchat. Tak proč se mé tělo samo zvedá, aby ho následovalo?

Dojdu po schodech nahoru a rozhlížím se po užší chodbě vlevo. Jen jedny dveře jsou otevřené, takže zamířím k nim. Hned mě praští do nosu příjemná vůně levandule a snad heřmánku? Pan Kim stojí v maličko zamlžené koupelně, kde si u širokého umyvadla sundává hodinky. Jeho kravata již leží na mramorové desce kolem umyvadla a košili má též rozepnutou. Pohlédne na mě s klidným výrazem, z kterého snad poprvé v životě nejsem nervózní. Působí náhle tak uvolněně, že i mne je lehko.  

,,Svlékni se." řekne mi stejně jako u sebe v kanceláře, ovšem nyní zcela jiným tónem, který nezní tak panovačně. Tentokrát se mi nesvírá hrudník studem, ostatně i strachem že by nás mohl někdo vidět. Právě nyní jsme zde pouze my dva. Možná i proto se oba cítíme uvolněnější než v kanceláři. 

Pomalu se nadechuje ke slovům, jimiž mě chtěl pravděpodobně pokárat, dokud si nezačnu svlékat košili. Zadívá se na mě téměř omámeně s přivřenými víčky a pootevřenými ústy. Přistoupí ke mě, co si rozepnu poslední knoflík a chytí mé roztřesené prsty. Poprvé si tak všimnu, že se mi třesou ruce, ale nevím z čeho. Necítím se nervózně jako u něho v kanceláři. 

Přitáhne si pomalu mou ruku ke své tváři a políbí ji na tepně, velice jemně, zdrženlivě, přičemž opojně přivře víčka s roztřeseným dechem. Sotva si všimnu jeho druhé ruky, jenž se mi omotává kolem pasu, aby si mě přitáhla blíž k jeho tělu. Podél paže mě pomalu zlíbá výš k ramenům, z nichž shrne košili níž, aby svými rty polaskal mou kůži. Přistihnu se, že ani nedýchám. Jakmile se byť jen letmo setkají jeho ústa s moji holou pokožkou, naskočí mi husina. Má košile se zanedlouho zdraví s podlahou a dlaně pana Kima jemně hladí má záda, nepatrně zarývá prsty do jejich svalů, mezitím co ústy ochutnává každičký centimetr mojí kůže. 

Nikdy jsem nepocítil tak jemné doteky, nad kterými bych přivíral víčka s chvějícím se dechem. Rozlévají ve mě nesmírný pocit tepla, jenž mě uklidňuje. Jakmile pozvedne hlavu k moji a naše oči se setkají, ten klid pomalu mizí. Srdce se mi rozbuší jako kladivo. Za stálého očního kontaktu, při kterém ani na sekundu nezmění výraz, si sám svlékne svou košili i se zbytkem oblečení než vysvleče i mě.