Legenda zlatého žáru

Útěk před světem

„Co tak otálíš, čas neustále běží. Tady, nasaď si rukavičky a pojď," podala Alye lezecké nože, s jejichž pomocí se ona sama vyškrábala po strmé zdi.
„Nemám žádný důkaz, že ti můžu důvěřovat." A navíc je Talmen kdovíkde, nemůže odejít bez něj. Dívka si povzdechla a zastrčila zatoulaný pramínek vlasů za ucho. „Tak tu můžeš čekat, dokud tě nepřijdou zabít."
„Mě nezabijí, nedají mi ani ránu."
„Proč jsem si musela vybrat zrovna tebe, tohle je tak nevděčná práce. Je sice hezký, že jsi nesmrtelná, ale musíte odtud zmizet a varovat lidi. Blíží se válka." Teď už drobná elfka neváhala, popadla Alyu za paži a dotáhla ji k oknu. „Jestli se bojíš o tvoje kamarády, o ty už touhle dobou bude postaráno, má rodina je dovedla do bezpečí."
„Jestli mi lžeš, osobně tě bez milosti zabiju." Zavrčela, čímž vykouzlila světlovlásce úsměv na tváři. „Platí." První se vyklonila dívenka se slovy: „Tohle je nejsevernější věž v Gore Iladii, naproti nám ani pod námi příliš lidí nechodí. A i kdyby, stmívá se, nebudeme vidět." A přehoupla se přes okraj, načež ji Alya následovala.
„Nandej si kapuci, jsi poměrně nápadná, když je tvoje kůže... taková, jaká je." Pokynula dívka a vedla ji temnými uličkami až k obyčejnému domku, do kterého rychle zapadla.
Zabouchla za Alyu dveře a s úlevou se o ně opřela, znatelně se jí ulevilo, když teď nepobíhala venku, každému na očích s Poslem, momentálně neznámější osobou v Historie. Každý o oné zázračné ženě mluví, ať už v dobrém nebo zlém.

„Natheisho!" vyhrkla též bělovlasá elfka a vrhla Natheisha se jí vrhla do náruče. Alya v jejich tvářích viděla jistou podobu, ale příliš se tím nezabývala, důležitější teď byl dívčin výraz uvědomění, který napovídal, že je něco špatně.
„Kde jsou ostatní? Měli tu už být,"
„Ano, já vím.. nemám tušení co je mohlo zdržet, ale připravte se k okamžitému odchodu. Natheisho, vysvětli našemu hostovi plán." Bělovláska se odlepila od starší ženy a ušklíbla se na Alyu. „Posle, tohle je moje mamka. Máti, všemi uctívaný a milovaný Posel." Usmála se, avšak tmavovláska jí laskavost neoplatila, místo toho si ji pořádně prohlédla. Působila jako důstojná a rázná žena, která se nebojí konat dobro, ačkoli je to protizákonné. „Jděte už, dopřejte si alespoň trochu horké čokolády, než vyrazíte." Řekla nakonec, poslala je do prosté jídelny a jako správná matka se pustila do vaření.
Natheisha mezitím Alye ukázala plány útěku, jak se dostat za hradby bez toho, aby museli někoho zabít. Všechno se zdálo být lehké, což se jí ani v nejmenším nelíbilo. Vše bylo až moc snadné.

„A když se to opravdu vydaří, co poté? Předpokládám, že budete žádat něco na oplátku." Protože nikdo nechce nic zadarmo. A měla pravdu, Natheisha se úzkostlivě podívala na matku, která po chvilce přemýšlení přikývla. „Chceme se dostat k Indvidům." Chvíli je obklopovalo mučivé ticho, kdy nikdo nic neříkal, dokud se Alya náhle nezvedla od stolu. „A vy předpokládáte, že já vím kde se nachází." Jsou naivní, stále věří v dobro a zlo, věří, že se jim tahle nesmyslná pouť z domova podaří bez újmy.
„Pořád si nejsem jistá, jestli mě nevedete přímo do pasti. Proč byste to pro někoho cizího dělali? Zahazovali vše tak důvěrně známé, pro co? Pro jeden dobrý skutek?"
Elfí žena se nadechla a opřela se o skříň, pramínek bílých vlasů si zastrčila za ucho. „Nejde o ten jeden dobrý skutek, jde o novou příležitost. Unavují nás zdejší zvyky, jenž Solveig zavedl. Většina z nás si pamatuje časy před tím, doby před Paajtalil. A po jejím pádu se právě Solveig ujal vlády, jelikož jsme nutně potřebovali vládce, ale nevěděli jsme co s námi hodlá provést. Uzavřel nás před světem jako slepice do kurníku, nepovoluje nikomu být jiný, než jaký on sám určí. Ostatní si možná zvykli, ale je tu stále několik mezi námi, takových, kteří pamatují na lepší doby před tím. A ty jsi naše jediná příležitost za posledních sto let, jenže my jsme stále jenom jedna rodina z tolika. Všichni si zaslouží volnost, kterou jim Solveig nedopřává." Povzdechla si, načež si ze vzteku rozpustila vlasy. „A můžu je mít jak chci, nikdo mi nebude nakazovat co mám dělat!" Alya se zarazila, ale nechala ono podivné gesto bez řečí.
„Tak uspořádejte protest, sejměte ho z toho pomyslného trůnu." Navrhla Alya, nechápala z jakého důvodu tak dlouho nečinně sedí a přihlíží, už dávno s tím mohli něco udělat.
V tom uslyšely otevření dveří, Natheisha nadskočila na židli a Alya se připravila do pozoru, i beze svých zbraní, které ji odebrali ještě se Solveigem.