Legenda zlatého žáru

Smysl pro humor

Měli obrovské štěstí, že za celou dobu nepotkali ani jeden Mrtvý jekot, ale již se blížili se kraji lesa, ke konci jejich dlouhé cesty. I když pro Natheishu a Reyna to byl pouhý počátek celé výpravy. Za celý život nezažili věci, které teď prováděli venku na nechráněném cizím prostranství s věčně nepřístupnou elfkou, jež jim stále odmítala sdělit své jméno, s neustále pozitivním Talmenem a se sirénou Ulysses, ze které nabíhala husí kůže. Ale zachránila je, takže by se neměli čeho obávat. Kdyby je chtěla zabít, už by to dávno udělala. Ještě více než samotná siréna je však děsila hustá a nepříjemná atmosféra mezi dvěma nelidskými ženami, jedna hrozivější než druhá. V Natheishiných očích byla Ulysses sice krutá, ale i přestože na ni nepůsobila sirénina magie, dokázala pochopit co na ni všichni muži viděli, svým divošským způsobem byla opravdu překrásná. Ale Posla vnímala naprosto odlišně. Nikdy předtím nespatřila elfa, byť jen náznakem jí podobného. Zcela se lišila od elfských standartů, mezi kterými Natheisha vyrůstala. To možná proto ji tak obdivovala, chtěla být jako ona. Neohrožená a nezávislá.
Ryan na věc nahlížel trošku jinak, držel si větší odstup. V jeho pohledu byla tmavovlasá elfka nedůvěryhodná. Jenže nechtěl sestře kazit onen úžas, jež k Poslovi pociťovala, proto se raději nevyjadřoval. Jen se staral aby byla v pořádku, oči neustále na stopkách, kdyby hrozilo nebezpečí. Tak by to táta chtěl.

Talmen seděl na hladkém kameni a šťouchal klackem v zemi. Příliš nevnímal okolí, zastavil se ve vlastních myšlenkách. Jak se z téměř bezstarostného muzikanta dostal do situace, kdy cestuje s nejžádanější osobou Historie? Ale co bylo ještě horší, bylo vědomí, že trpaslíci o něm moc dobře vědí. Doufal, že se jich zbavil, ale pronásledují ho na každém kroku. Nikdy jim neunikne, dokud nesplní svůj slib. A obával se, aby Al nebyla cesta k úniku. Od doby co ji potkal, zapomněl na jiné, všední povinnosti. Už ani netušil kam vlastně mířil v den jejich prokletí, vytěsnil všechny jiné problémy z hlavy. Ovšem co ho bolelo nejvíce, bylo vytěsnění Verna. Netušil jak se teď vlastně má, kde žije a jestli mu bude schopný někdy odpustit jeho skutky, až se věci dají opět do pořádku.
Jak tak přemýšlel, uvědomil si, že si poměrně užívá tento nový život, kde není jen muzikantem. I když, on nikdy nebyl jen muzikantem, pokaždé za tím stálo něco víc. A většinou to byla právě magie, co mohla za většinu jeho životních rolí. Ovšem teď je součástí něčeho většího, mnohem většího. Sice netušil čeho, ale cítil se jiný. Mocnější.
V momentální situaci se ale nacházel v pozici učitele dvou nezbedných žáků, většinu času odmítajících poslouchat a skutečně se učit. Talmenovi to nevadilo, i to ho naplňovalo zvláštním pocitem štěstí, že může někomu předávat své zkušenosti a nápady. Možná se dá na dráhu učitele, až všechno skončí a bude čas se usadit. Třeba by si s Al mohli postavit malou hezkou chaloupku a vybudovat poblíž rodinnou školu. On by se zaměřoval na výuku každodenních záležitostí, jako bylo psaní, čtení počítání, Al by předávala své znalosti z bojů, učila by děti sebeobraně. Nebo, což Talmena nadchlo ještě více, by přijímali i neobyčejné žáky, žáky z řad Invidů a mágů a učili je, jak se vyrovnat se svými schopnostmi. Protože jeho to nikdo neučil a dopadl takhle. Nechtěl, aby se to stávalo i ostatním.
Zastavil se nad vlastními myšlenkami a zavrtěl hlavou. Elfka by nepřistoupila na usazení, natož v nějaké chatrči. A ještě k tomu vést školu, s ním. Raději se tedy zaměřil zpět na své přítomné problémy. Z jichž dva stále ještě nebyly přítomni na jeho hodině. Snažil se Natheishe a Reynovi předat co nejvíce „lidskosti", neboť přijdou do El Miota v převleku a nikdo z jejich chování nesmí usoudit, že jsou elfové. To by byl konec jak pro ně, tak pro postavení Posla.
Každou chvílí měli přijít, pravděpodobně ale stále dosnídávali chabé občerstvení, jež Al připravila. Opřel se nerovnou kůru stromu a s tichým pobroukáváním zavřel oči.

Mapa k Údolí. Důvěřuj instinktu, nenech se zmást. Stačí si věřit. Moc dobře víš kde se nachází, nezapomněl si.

Pobral ho až šok z náhlé studené vody, doprovázené hihňáním, přeměňující se na hlasitý smích. Téměř leknutím sklouzl z kamene, ani si nevzpomínal že by usnul. Dlaní si zmateně setřel vodu z očí a spatřil Natheishu, tlemící se od ucha k uchu a Reyna, pobaveně sledujícího událost. Neměl proč se na ni zlobit, musel si přiznat, že v onu chvíli by provedl naprosto to samé. Proto nasadil upřímný úsměv, ale schválně se krapet zamračil. „Takhle si utahovat z vašeho učitele," než se ti nezbedníci nadáli, vyskočil na nohy, nedbal na vodu kapající z jeho obličeje přiskočil k dívence. Ta na nic nečekala a vyběhla co jí nohy stačily, se smíchem uhýbala před šiškami, jež po ní Talmen házel. „Za tohle mi vyjmenuješ jména všech členů královské rodiny! A hezky popořadě!" křikl s předstíranou vážností, ale to se do hry zapojil i Reyn. Vysoký chlapec neváhal a se smíchem přiběhl k Talmenovi s klackem ruce. Nezbývalo mu než též popadnout nejbližší větev a mávat s ní ve větru, jako by věděl jak ovládat meč. „Snad mi nechceš znova vyprávět celý příběh Paajtalil, že ne?" postavili se do bojové pozice, kdy Reyn byl v jisté výhodě, neboť Talmena obklopovaly stromy a nerovný povrch. „Ani nebudu muset, porazim tě v tomhle souboji stejně snadno jako žábu." A měl pravdu, Talmen proti němu neměl šanci. „To se mě dotklo," pronesl s nepatrným úsměvem na rtech. „Nějak moc si věříš, mládenče." Ovšem následující tři chvaty ani nepobral, a už ležel na zemi. „A oprávněně." Zasýpal a promnul si naražená záda. Chytil se Reynovy napřažené ruky, s jejíž pomocí vstal. To už přiběhla i Natheisha, neustále zubící se. „To ste mi dali," sedl si zpátky na svůj kámen, ale všichni včetně jeho věděli, že si to užil stejně jako oni. „Nám nic neříkej, to byl její nápad." Snažila se Natheisha obhájit a ukázala kamsi mezi kmeny stromů. Až tehdy si Talmen všiml vysoké elfky, postávající opodál, s mírným úsměvem na rtech. Nedokázal tomu skoro uvěřit - není pořád uvězněný ve snu? Al se usmívala, a dokonce navedla děti k tomuto nápadu? Ruce měla založené na prsou, jemný vítr si pohrával s jejími nepoddajnými kudrnatými vlasy. Ucítila na sobě jeho pohled, neboť se k němu obrátila. Chvíli jen tak mlčky stáli a zírali na sebe, než se Al odpíchla od stromu a pokývala hlavou. „Vezměte to rychle, dneska vyrazíme dřív. K večeru bychom měli být u El Miota." Pronesla, ovšem nezdržela se, rovnou opustila jejich učící plácek. Sledoval ji jak odchází, pořád neschopen uvěřit vlastním očím. „Já věděl že v sobě skrýváš smysl pro humor,” křikl za ní, zatímco z ní nespouštěl oči.

„Uuu," vyrušil ho Reynův hlas plný uznání, smíchaného s chlapeckým pobavením. „Nekoukej na ní tak, je to neslušný." Napomenula ho Natheisha, načež od Al odvrátil zrak. „Takže," snažil se vzpamatovat. Kde že to skončili? „Dobrá to připomínka, dneska si připomeneme zásady slušného chování u lidí. Kdo začne?" a ačkoli začali pracovat, Talmenovi neušly pohledy, které si sourozenci vyměňovali. Jako by věděli o něčem, čeho si sám nebyl vědom.