Legenda zlatého žáru

Pohled rudých očí

Alya zrovna bloudila v myšlenkách, když opodál postřehla nepatrné mihnutí. Stmívalo se, ovšem navzdory nastávající tmě nepřicházela o zřetelný zrak, jako lidé, stále viděla ostře a jasně. Jen věc schovávající se před ní nemohla znova najít, jakoby se vytratila z povrchu zemského. Talmena s jeho kamarádem nechala daleko za sebou, po neustávajících básních se raději vytratila z doslechu, nesnášela básně, písně a tohle všechno.

Teď ale přikrčená hledala původ zvuku. Na žádné známé zvíře to nepasovalo, na veškeré co znala to bylo příliš velké, ale zároveň neslyšné. Pohybovalo se tiše, muselo být velice hubené, aby nenadělalo rámus při procházení hustými keři a došlapování na suché popadané větvičky. Jenže to zmizelo kdovíkam, snad země ho pozřela. Opatrně našlapovala dál, dokud nenarazila na obrovskou nenadálou díru v půdě pod nohama. Nezapadala do prostředí, téměř se zdálo, že přibyla teprve nedávno a stále si hledá cestu k okolnímu lesu. Co ale bylo v danou chvíli důležité se nacházelo v oné podivné puklině. Do teď se v ní poklidně povaloval tvor, kterého předtím zahlédla, avšak při jejím přístupu si pohotově stoupl na nohy a výhružně na ni zavrčel, rudýma očima ji propaloval. Stanula před velkou obludou s tenkou, až průhlednou kůží visící na pohublém těle, kde by s jistotou mohla určit kosti, neboť vyčnívaly více než je zdrávo. Obyčejné zvíře už by touhle dobou bylo po smrti, ovšem vypadalo to, že jemu to nikterak nevadí. A pak dvě obrovská křídla ve velikosti dvou mužů, vycházející ze shrbených zad. Upřeně na ni zíralo svým zakaleným pohledem, ovšem než stihl vyrazit kupředu a zaútočit, za hlasitého zaúpění a skučení padl v plamenech, zmítal se seč mu život stačil.

Neváhala a rozběhla se zpět, netušila co za monstrum to bylo. V lese pobývala opravdu dlouhou dobu, stejně tak jako mnoho různorodých zvířat, ale nic takového nikdy neviděla, jako kdyby se vyvinul zcela nový tvor, neznámý a neobjevený. Na předloktí jí vyrašila krvavá rána od ostrých tesáků, což znamenalo jediné – Talmen byl v nesnázích. Rozběhla se ještě rychleji, nechala nohy bezmyšlenkově vést tělo, čímž ji dovedou přímo k němu, a zabývala se možnostmi, co se mohlo přihodit. Nejčastěji ji přepadaly myšlenky o šedé obludě na kterou narazila, ale že by se jich najednou objevilo tolik? Jestli jich vůbec je víc, a tohle nebyl ojedinělý omyl, co jsou zač? Nevěděla. Jen doufá, že doběhne včas, dřív, než se něco ubere špatným směrem a Talmenovi se přihodí ještě něco horšího.

Už zahlédla Talmena, jak se sklání nad nehybnou hroudou masa. Cítila jeho přerývaný dech po celém těle, téměř jako by byl její vlastní. Hnědovlasý kluk postával kousek opodál, celý se třásl a napjatě se rozhlížel neustále okolo sebe. „C-co je to?" nejistě se zakoktal Talmen, jakmile ji spatřil a nakopl bezvládné šedé tělo obludy, jež je napadla. Použil magii, aby se ochránil.

Takže jich je víc, pomyslela si chmurně. Nic neříkala, jen jim pokynula ať ji následují, což bez reptání udělali. Dlouhou dobu nemluvili a malátně pokládali nohy před sebe, vysíleni po celodenní chůzi, ovšem Alya vepředu se stále nezastavovala. Obávala se dalších cizích tvorů, chtěla být od nich co nejdál to bude možné. Uklidňovala se slovy: Bylo to jejich teritorium, nacházeli se pouze tam a jinde nás už nebudou otravovat, ale sama si tím nebyla příliš jistá. Viděla na společnících známky únavy, víčka se jim přivírala a ačkoli se snažili udržet vzhůru, spánek je dostíhal i po čas cesty.

„Potřebuju spát, už dál neujdu. Nohy mi nefungují." Stěžoval si Vern, zastavil se na místě a jednoduše si sedl. Už bylo nad ránem, postačí necelá hodina a objeví se první sluneční paprsky. Talmen pokýval hlavou a také stanul na místě. „Měli bychom si aspoň trošku odpočinout. Nechci dorazit do království s obrovskými černými kruhy pod očima." Pokusil se usmál, ale zuby drkotaly zimou a on je nepřinutil k spolupráci, ať je zatínal sebevíc. Zima se blíží.