Legenda zlatého žáru

Plameny mohou chránit, ale i zabíjet

Oslava již byla v plném proudu, všichni se náramně smáli a bavili se mezi sebou, jen Alya bloumala opuštěnými královskými chodbami. Neměla ponětí kam jde, už po dlouhou dobu nezahlédla žádného zmoženého sluhu, nesoucího talíř se šťavnatým ovocem nebo další lahví šampaňského. Ale byla za to jen a jen ráda, netoužila nikoho potkat, obzvlášť když se toulala v zakázaným prostorech, chtěla se jen vypařit ze slavnosti a nechat na Talmenovi jeho úkol, zjistit kde se ukrývá mapa, ona se do toho nijak motat nebude.

Kapuci si shodila zpět na ramena a husté vlasy si svázala do vysokého ohonu, ovšem pár kudrlinek vypadlo a teď se klikatily před Alyiným obličejem v rytmu svižné, ale přesto neslyšné chůze.
Kdo je vlastně Talmen zač a kolik toho před ní tají? Věděla že má své vlastní tajemství, každý má. Ale co když to jeho není jen tak ledajaké? Netušila, ale musí si dávat pozor, kdykoli by ji mohl zradit. A ona ho nechala samotného obklopeného mezi lidmi. Jak chytré. Je teď ve svém živlu, rozpovídá se trochu moc a oba se dostanou do maléru. Nejlepší bude, když z království co nejrychleji zmizí, ovšem ne dřív, než najdou mapu, nebo alespoň cestu k ní, bez toho by se trmáceli až sem zbytečně.
Ze zamyšlenosti ji vytrhly cizí kroky, kráčející naproti ní. Letmo si přehodila kapuci a s planoucím pohledem zírala před sebe. Působila sebejistě, jako kdyby jí celé království patřilo, nezaváhala ani na vteřinu, dokud se drobná dívka nezakolébala a nevrazila do ní. Automaticky položila ruku na dýku, avšak když viděla vyděšený výraz na dívčině tváři, uznala ji za neškodnou. „O-omlouvám se vám, nechtěla jsem," Alya si tmavovlásku pohrdavě prohlédla, byla to jedna z mnoha služebných, jež viděla na oslavě. Jenže na této poznala nepatrný rozdíl, obyčejné služky nemají šaty šité z tak kvalitních kusů látek, a i na jejím zdánlivě nevinném obličeji cosi nesedělo. Ovšem Alya nehodlala zjišťovat co, a tak beze slova vyrazila chodbou dál.

„Mohla bych vás pozvat na čaj jakožto omluvu?" elfka ale neodpověděla a šla dál, neměla v plánu se s ní vybavovat.

„Má paní si s vámi přeje mluvit!" vykřikla služebná, když začala Alyu ztrácet z dohledu. Ta se zastavila a chvíli to probírala v hlavě. Nezabije ji, jestliže se setká s nějakou šlechtičnou a navíc má času až příliš. Trocha pobavení přeci neuškodí. „Takže nebyla náhoda, že jsme se střetly." odhadla nakonec a dívka zahanbeně sklopila pohled. Alya ji prokoukla, ani ten její provinilý výraz už jí nezachrání.
„A s kým že mám tu čest?"
„Princezna Corinne si vás žádá."
Odfrkla si, nevěřila že zrovna princezna by se zajímala o někoho jako je ona. Nebo ji má za jednu z těch elfských špehů.
„Co po mně chce?"
„Omlouvám se má paní, ale to netuším, jen mě nechala vás sledovat. A já ten úkol zkazila." Zahanbeně sklopila pohled k zemi, avšak Alya neměla ponětí jestli cítí vinu za pronásledování, nebo za nesplnění rozkazu.
„Dobře. Zaveď mě tam." Elfka byla ostražitá, nespouštěla oči ze služky. Nemělo by smysl utíkat, pokud je opravdu princezna kdo s ní chce hovořit, neposlala by jen jednu hubenou holku, nejspíš sotva plnoletou, určitě je na každém kroku hlídá minimálně šest chlapů jako hora.

„Tady," řekla když došly k tmavým dřevěným dveřím s mozaikou, na které byl vyobrazen samotný Vševládce, opřený o bukovou hůl, jak shlíží kamsi dolů na Historiu, na tváři blažený úsměv a kochá se, jak krásně ji stvořil. Nic na to neřekla, ale v duchu si nevěřícně povzdechla, jak ve Vševládce mohou vkládat takovou důvěru? Neměli by vkládat tolik svého do rukou jiných, než jejich vlastních. Všichni jsou zaslepeni vírou, ať už v Paajtalil či ve Vševládce. Až moc jim oddávají život, a ačkoli tvrdí něco jiného, není mezi nimi žádný rozdíl. Prostě jen slepě následují jiné.

Služebná ji zavedla do rozsáhlého pokoje se dvěma obrovskými okny vprostřed místnosti, přetaženými průsvitnými závěsy. Chtěla pohlédnout ven, ale nespatřila víc než černočernou tmu. „Vítám tě." Alya se prudce otočila na mladou ženu, sedící na hedvábné posteli s oblaky. Princeznu. Pomalu vstala, zatímco Alya se ještě více stáhla.
„Děkuji ti Nino, můžeš jít." Služebná se zatvářila nesouhlasně, ovšem bez protestů je nechala o samotě. Princezna Corinne si povzdychla a uvolnila se. „Dobrá, zanechme formalit, pro dnešek jich mám plné zuby." Alya na ni upřela zrak, stále nepobírala jak se krvelačná elfka dostala až do královských komnat.
Princezna byla vysoká, téměř jako ona sama, dlouhé rovné vlasy v barvě liščího kožichu jí spadaly přes ramena a svýma tmavě hnědýma očima prozkoumávala Alyu, jakoby hledala známky strachu.

„Máš v očích stejné jiskry jako můj bratr a matka... jsi tak mocná." Zarmouceně se zahleděla přímo do Alyiných ohnivých očí, tolik bolesti v jednom pohledu však tmavovláska nečekala. Jako by ji o něco prosila, jenže o co? „Ne, ne. Jsi víc než jenom to. Pomoc mu, prosím, pomoc mému bratrovi." Najednou se zapotácela, načež dočista ztratila rovnováhu a přepadla na překvapenou Alyu. Ta neměla nejmenší ponětí co si má počít, do náručí jí spadla nehybná princezna Historie a ona tam jen tak stála. Rychle zkontrolovala její tep, načež princeznino nevnímající tělo položila na postel, kde se k ní otočila zády. Musí okamžitě zmizet, budou jí podezřívat, že ji otrávila. Sakra. Najde Talmena a vypadnou, mapa nemapa. Jenže v tu ránu ji zachytila princeznina studená ruka, na což Alya instinktivně vytáhla dýku, ale následný pohled ji vyděsil. Princezniny tmavé vědoucí oči vystřídaly jasně fialové, takové, jaké jak živ neviděla a upírala svůj nečitelný zrak na Alyinu tvář. Zírala tak prázdně, jako by onen pohled ani nebyl její. „Budeš pro Historiu důležitá, velice... jenže ne dříve než ztratíš ty, které miluješ. Uvíznete nedotčeni napříč světy, zapomenete. Jen pokud se vzdáš sama sebe, můžeš zachránit a chránit. Čeká tě těžká volba, na kterou budeš sama... vyvaruj se střetu s Tichošlápkem, zničí tě. Najdi Zlatý žár. Na ničem jiném nesejde, najdi ho a vzpomeneš si. Alyo, plameny mohou chránit, ale i zabíjet. Rozlišuj to opatrně." Tmavovláska se odtrhla. Co se děje? Byla příliš zmatená, nedokázala si udržet čistou hlavu, vířilo jí v ní tolik myšlenek. Cosi neviditelného jí zastínilo myšlení, jako kdyby se na chvíli ocitla někde úplně mimo. Částečně se jí ulevilo když princezna znova zavřela oči a přestala drtit Alyino zápěstí, jenže se nedokázala pohnout. Zdálo se, že jí nohy přimrzly k podlaze. Nebo je jen měla tak moc těžké? Všechno se měnilo, zatmívalo se jí před očima.

Oheň. Ten jediný jí dokázal porozumět. Aniž by si to uvědomila, rozšířila jindy skromné plamínky z krbu do výšin stropu, hladově jí olizovaly lem šatů. Téměř všechno kolem již pohltil, až na sametovou postel s princeznou, té se zdaleka vyhýbal.
V tom se otevřely dveře, což Alyu vytrhlo z onoho transu. Bezmyšlenkovitě nechala plameny udělat své s postavou ve dveřích, okolo níž se následně vrhla a utíkala pryč. To teplo, jenž jí obklopovalo. Nedokázala myslet na nic jiného, nezajímala se kdo vcházel do místnosti.

Pouze oheň, oheň a oheň.

A to, že právě nechala vzplanout krále Historie, se pro ní stalo pohřbenou a matnou vzpomínkou.