Legenda zlatého žáru

Spojeni

Zhluboka se nadechla, jako by přes příliš dlouhou dobu zadržovala dech a až teď konečně mohla volně nabrat vzduch do plic. Rozkašlala se z náhlého návalu kyslíku a posadila se. Meč... kde je? Nemohla ho nahmatat vedle sebe, přičemž si uvědomila, že vlastně ani neležela na vlhké a studené zemi, nýbrž na prkenné posteli, přikryta mohutnou péřovou peřinou. Okamžitě co si vybavila události před zkolabováním kvůli neznámé magii, odstrčila přikrývku a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Přímo nad hlavou visely suché levandule, máta a jiné neznámé bylinky, přidávající teplému vzduchu neodolatelnou vůni svěžesti a mládí. Spatřila nemalý oheň, žhnoucí uprostřed stanové místnosti, překryt kamenným obloukem, zamezujícím jeho rozšíření. Na plachtových stěnách se nenacházela žádná okna, ale přesto přes ně prosvítalo slabé venkovní světlo.

Zvedla se, odhodlaná k nalezení svých věcí a následně se vydat k odchodu, jenže východ zatarasila postarší žena s oříškovými vlasy, smotanými ve složitém, květinami proplétaném drdolu. Alya založila ruce na prsou a opovržlivě si ji prohlédla. Nesla proutěný košík plný všelijakých rostlin, který položila k ohništi, jakmile uviděla Alyin pohled. Mile se usmála. „Konečně vzhůru, drahá. Nejsi hladová?" Nečekala odpověď a sedla si do houpacího křesla, o němž tmavovláska netušila, popadla bylinky z košíku a začala je smotávat dohromady. „Máte mezi sebou mága, je to tak?" Žena odložila rozdělanou práci stranou, vroucně pohlédla na Alyu, načež si přisedla k ní na dřevěnou postel. Přikývla. „Potřebuju s ním nutně mluvit. Hned teď." Vyhrkla, jako by o nic jiného v danou chvíli nešlo. „Jsi netrpělivá." Zasmála se žena a položila dlaň na dívčino rameno, ve smyslu konejšivého gesta. Jenže neznala Alyu, která ruku okamžitě s odporem setřásla. „A výbušná. Řekni mi kde je, jinak tě to bude stát draho." Veškeré sympatie z ženiny tváře v onen okamžik zmizely, úsměv se vytratil a nahradila ho vážnost. „Právě s mágem hovoříš. Měla bys lépe volit slova, příště by to mohlo vyjít draho tobě, když budeš takto neuctivá ke každému, koho potkáš. Sama můžeš posoudit, nevyplácí se povyšovat nad ostatní dřív, než zjistíš rozsah jejich plných sil. Musím ale uznat, že máš tuhý kořínek, chvíli mi trvalo, než se mi tě podařilo včera uspat." Tmavovláska se ušklíbla, i když nebyla příliš potěšená. Spíše vůbec, slova té bylinkářky-čarodějky ji rozhodila, očekávala Talmena, ne nějakou trhlou ženskou. „Maska stranou, pravá povaha vychází na povrch." Řekla ironicky a pokusila se zvednout. „Snažila jsem se být na tebe milá, ale tys mi nedala žádnou záminku. Nechtěla jsem tě zbytečně vylekat." Alya si odfrkla, jak může něco takového říct? Normálního člověka by rozhodně vylekalo, kdyby se znenadání probudil dočista jinde, než kde usnul. Tedy, kde byl přepaden kouzlem.

„Dobře, ale proč jste mě k čertu přivolávala, za jakým účelem? Co přesně chcete, mluvte stručně. Nemám náladu na zdlouhavý obkecávání." Pohodila hlavou, ve snaze získat ztracenou rovnováhu. Opřela se o provizorní kredenc, nahrbila se a vydechla. Nevraživým pohledem zprahla ženu. „A proč jsem tak vysílená," cítila se, jako kdyby oběhla celé Arcanumské lesy. Minimálně dvakrát. „To není má práce." Alya zaklonila hlavu, celá rozdurděná. Dlouze se nadechla, na chvíli dech zadržela, načež opět vydechla. Oči nechala zavřené, stálo jí to hodně úsilí a sebekontroly, aby celičký stan nespálila na popel.

A tohle byl přesně jeden z důvodů, proč by nebyla vhodná pro žití ve městě či vesnici, její výbušná povaha kombinovaná s jejím Darem by zpustošili spousty statků. Lesní život je pro ni vyhovující, široko daleko obvykle nejsou žádní lidé ani elfové, kteří by mohli narušit křehkou rovnováhu mezi sebeovládáním a ohněm.

Usmála se, krapet klidnější. „Ano, a čí, když ne vaše? Máte tu snad dalšího mága?" zachytila nejistý výraz v ženině tváři, který téměř okamžitě opět zamaskovala nehynoucí vážností. „Ono-" přerušil ji hluk zvenčí. „Pelaigo, ti dva se pokoušeli zdrhnout. Co s nimi..." pohled černovlasého hocha, odhadla ho přibližně na 24 let, sklouzl od bylinářky k neznámé dívce. Zalapal po dechu. „Není to, Pelaigo! Vždyť ta mrcha zabila Hemingwaye! A ty se s ní ještě vybavuješ?"

„Poslyš Cedriku, teď to není důležité. Ale zajímá mě jedna věc, proč si nešel za Phellisem s jejich pokusem o útěk?" ze všech sil se snažil Alyu ignorovat, ale i přes to stál nejistě a očkem ji sledoval, kdyby se o něco pokusila. Bál se jí, a to jí lichotilo. „Moc dobře víš, že by je nechal zabít a podle mě vraždění bylo už dost. Proto... jsem tu." Pelaiga kývala, což pochopil jako nákaz k přivedení jejich vězňů. Alespoň tak to pochopila, když by je nechali zabít za něco tak absurdního. „Vidím, že mezi svými máš respekt." Ozvala se Alya, poté co odešel a nechal je tak o samotě. „Pomáhám jim, jsem jejich léčitelka. Mají mě rádi." Dívka odvrátila pohled k plachtě, sloužící jako dveře.

Netrvalo dlouho a uslyšely blížící se kroky, doprovázené nesouhlasným reptáním. „Proč nás vězníte, co jsme komu udělali?! Jenom jsme kolem procházeli, a to ještě k tomu hodně daleko, nejsme pro vás žádnou hrozbou! Rozumíte mi?" jakmile je Cedrik strčil dovnitř, pošklebek z Alyiné tváře vymizel. Narovnala záda, překvapena sama sebou, kolik náhlé síly získala. „Můžeš jít, děkuji Cedriku. Vyřiď Tie, že to, oč žádala, budu mít brzy hotové." Mile se usmála. Cedrik vyrazil k odchodu, avšak u východu se zastavil a otočil se zpět na Pelaigu. „Můžu se zeptat, co-"

„Ne." Uzavřela jejich téma bylinkářka, načež se hoch vytratil z doslechu. Podívala se opět na ty tři neznámé postávající osoby, hledící jeden na druhého. „Tak, teď co s vámi." Vzdychla. Alya se mezitím stihla uklidnit a propalovala Talmena pohledem. Mohlo ji napadnout, že další mág mohl být on. Ale proč by zrovna on plýtval magií na přivolání jí? Nedávalo jí to pražádný smysl. „Ty," ukázala čarodějka na tmavovlasého, schovaného za Talmenem. „Jaké je tvé jméno?" nesměle popošel blíže a řekl: „Vern, jmenuji se Vern." Klepal se nervozitou, mnul si ruce, aby je nějak zabavil. „Vyhledej Cedrika a řekni mu, že jsem tě poslala na pomoc s vodou, on už bude vědět co s tebou. Dobře? Tak jdi." Vern vylezl ze stanu, div neomdlel hned na prahu a vydal se hledat Cedrika, jak mu to Pelaiga vyložila.

„Jaké že jsi říkal, že je tvé jméno?"

„Neříkal." Utrousil nazpět Talmen, přičemž si neustále nevěřícně prohlížel Alyu, odtaženou co nejdál. Z Talmena nešel strach, jen se raději držela dál, neboť si uvědomovala, jak snadně ji porazil. I když možná nevědomky, neovládal svou sílu naplno a rozhodně ne tak, jako Pelaiga, která ji dokázala vědomě znehybnit a uvrhnout do mdlob.

Bylinkářka si unaveně povzdechla. „Vypadáš jako moc milý hoch, proč mi to tak ztěžuješ?" Zanaříkala si, až jí Talmenovi bylo skoro líto, ale onou jemnou ženou nezůstala na dlouho. „Dobře, jak chceš. Ale už jsem našla důvod, proč jsem tě nenechala zabít a zachránila tě." Talmen se samým překvapením rozkašlal. Alya neměla ponětí, jak ho zachránila, ale neměla potřebu se do toho motat, jí se to netýkalo. „Nepotřebovali bychom vaší pomoc, kdybyste nás tady nedrželi. Jaký to má vůbec smysl?" projevil své pocity na plno, zatím co čarodějka zůstala nehnutě sedět. „To se ti právě snažím vylíčit. Kdybys nebyl tak neuvážený a nechal mě domluvit, tohle bychom nemuseli řešit." Nadechla se, čímž získala opět sebedůvěru a Talmen se stáhl, jen těkal očima mezi Alyou a Pelaigou.

„To je sice úžasný, že jsi zjistila proč si ho nenechala zabít, ale co to má společného se mnou?! Nejsem trpělivý typ, jak jsi už měla to potěšení zjistit. Vyklop co víš a znáš."

„U mocné Paajtalil, kdo vás vychovával? Nemáte v sobě špetku úcty!" Alya pokrčila rameny, netušila kdo s kým vyrůstala, ale ani to s ní nehnulo, stejně jako s Talmenem, ani jeden nepřestal zírat na bylinářku. Viděla, že je marné je dál poučovat.

„Chceš vědět, co to má společného s tebou? Všechno. Naprosto všechno." Dívka se zarazila, nechápala její slova. Jakoby to Pelaiga vyčetla z jejího pohledu, neboť pokračovala: „Jste propojeni. Mocným, nepřerušitelným kouzlem."