Legenda zlatého žáru

Co když jsou mé?

Nina seděla ve svém pokoji, ponořená ve vlastních myšlenkách. Od doby co se vrátila z elfího města již uběhla nějaká doba, ale její stav se stále nezlepšoval. Ba naopak, každým dnem měla pocit, že se ztrácí kdesi ve tmě, více a více. Téměř jako by to už ani nebyla ona, co opustila Gore Iladii. Informace o Poslovi se dostala i k Tordovi, který okamžitě prohlásil elfku za nepřítele lidu, dokonce i vyhlásil odměnu pro toho, kdo ji najde a přivede. Ať už živou či mrtvou. Což v obyvatelech El Miota a okolních vesniček vyvolalo rozporné emoce. Někteří více než souhlasili, byť na ni nevyčkávali u dveří s vidlemi, zatímco druzí tomu nechtěli věřit. Tmavovlasá elfka v nich objevila jakýsi smysl pro odpuštění a víru, čehož se jim teď nechtělo vzdávat.

Ale co je hlavní, jak se dozvěděla, hned po jejich odchodu z města oznámil nadcházející korunovaci. Jako kdyby měl strach z Posla a bál se, že by onen posvátný okamžik pokazila. Přeci jenom, je to elfka a je jedno jak svatá může být, on ji napořád uvidí jen jako odpad společnosti.

Zvedla se z neustlané postele a pohlédla z okna. Na ranní obloze se rozprostíraly rudé červánky, které jako by předpovídaly tento den. Den, kdy se má uskutečnit Tordova korunovace. Hluboce se nadechla, naposledy si prohlédla prozatím tiché a spící město a zatáhla závěsy. Bylo jí jasné, že lidé se každou chvílí začnou probouzet, ulice ožijí všeobecným ruchem z příprav na velkou událost. Ovšem Ninu netěšilo nic. Všechno je to špatně, měli by se obávat z Mrtvého jekotu, stále se ho nezbavili. Sice už se nevalí v takových hromadách jako dřív, ale pořád je ohrožuje. Stráže by se tedy neměli takto rozptylovat, jejich úkolem je ohlídat lid. Co když se něco pokazí? Budou nepozorní, vpustí dovnitř špatného člověka... možná by se sama měla postavit na stráž, ať má klid. Ale zároveň nemůže opustit Corinne, co kdyby se něco stalo jí? Jejím je úkolem chránit ji, to proto si ji král vybral. Nebýt jeho, byla by stále v onom nevěstinci, do kterého ji kdysi prodali jako kus hadru a vydělávala by tak stále na svém těle. Nebo by touhle dobou již byla mrtvá, to se nikdy nedá určit s jistotou.

Nejdříve se šla podívat za princem Miklasem, jako každé ráno. Sice měl svého zkušeného doktora, ale jelikož se rozhodli, že o tomto útoku Mrtvého jekotu veřejnosti neřeknou, raději ho před ranními návštěvami chodila prohlédnout. Protože kdyby s jeho tělem stále ještě bylo něco špatně, výmluva na nastydnutí při noční procházce by nejspíše nestačila. Ale co je hlavní – byla nejlepší léčitel široko daleko. Díky jejímu Daru dokázala učit jakékoliv zranění za pouhých pár sekund a ve většině případů dokázala postiženého vyléčit dříve, než dvakrát mrknul.

Zaklepala na dveře a než se nadála, ozvalo se potiché „dále". Už ji očekával. Vešla dovnitř, jemně za sebou zavřela a v duchu doufala, že ji nikdo neviděl se takto plížit do princova pokoje. To by zrovna nepřispělo Miklasově reputaci.

Jako pokaždé nejdříve nakrmila rybku, jež plavala v kulatém akvárku na dřevěném stole. Netušila proč to dělá, ale svým způsobem ji to uklidňovalo. A princ ji nechal, tudíž s tím ani on neměl problém.

„Měl jste nějaké potíže? Ať už přes den, nebo se vám špatně spalo?" otázala se, načež bezhlesně zavrtěl hlavou. „Ne, cítím se v pořádku."

Pokývala a přesunula se k jeho posteli. Teď přijde ta nepříjemná část rána. Nevěděla proč, ale pokaždé když se k Miklasovi přiblížila takto blízko, napadaly jí samé špatné myšlenky. Ovšem Miklas nebyl jediný u koho tyto stavy zažívala, jednalo se téměř o všechny. Převážně královskou rodinu a výše postavené lidi nemohla téměř vídat. Bála se sama sebe, ale nemohla to dát nikterak najevo. Už tak u některých ztratila důvěru tvrzením, že Posel je na straně elfů. Čím víc nad tím přemýšlela, tím nejistější se zdála být. Její vzpomínky na den kdy navštívila Gore Iladii vůbec nedávaly smysl..

„Když si mě našla tu noc ležet na zemi," vytrhl ji z přemýšlení. Nechápavě stočila svůj nepřítomný pohled k Miklasovi. „Neviděla si cestou náhodou Peetu? Toho kuchtíka co tu byl, vysoký, tvrdohlavý.." Nina ho umlčela mávnutím ruky, věděla koho má na mysli. Zná skoro každého v paláci, stejně jako zná jejich tajemství. Roky tichého naslouchání nejsou k ničemu.

„Ne, Peetu jsem neviděla od doby co jsem opustila El Mioto za záchranou Posla." Princ nic neodpověděl, avšak jeho oči napovídaly hodně. S těmito slovy ztratil i onu poslední naději ukrývající se v něm. „Mrzí mě to." Dodala, neboť pociťovala úzkost, kterou prochází.

Pro onoho chudáka se vystrojil i pohřeb, i když nebylo žádné tělo k pohřbení. Byla to neradostná událost plná slz a zmatků, neboť nikdo přesně nevěděl co se s ním stalo. Ale již ho nikdo neviděl, tudíž se usoudilo, že padl za obět Mrtvému jekotu. Jak tak nad tím přemýšlela, nechápala proč se jí Miklas nezeptal už dříve, proč až teď.

Nejspíš akorát nebyl připravený slyšet pravdu.

Nechvíli se odmlčela, načež se zhluboka nadechla. „Smím?" Miklas přikývl a Nina položila své ladné dlaně na princovu chlapeckou hruď. Vnímala každičký jeho nádech následný výdech, každičký pohyb, každičké malé cuknutí, které nevědomky dělal. Vnímala jeho tělesnou teplotu, funkce orgánů, rozlévání krve v žilách - vše se zdálo být v nejlepším pořádku. Jako obvykle.

„Vaše tělo je-"

Uškrť ho.

Prudce sebou škubla a s trhnutím přitáhla ruce k sobě. To je to, o čem mluvila. To jsou její myšlenky. Nevyvolává je dobrovolně, neví kde se v ní berou. Spatřila Miklasův tázavý pohled a ihned zareagovala. „Jste v pořádku. Přeji hezký den." Vyklepala ze sebe a než se stačil nadát, stála ve dveřích a kráčela pryč.

Zhluboka dýchala, klopýtala chodbami, téměř vrážela do lidí, dokud nedorazila ke komnatám Corinne. Bez klepání vtrhla dovnitř a rozvalila se na obrovské posteli, pokryté hedvábím. Bylo naprosto nemístné, aby jakožto služebná takto vpadla do princezniných soukromých míst, ale Nina věděla, že se Corinne zlobit nebude. Sama jí tolikrát říkala, ať se nebojí kdykoliv přijít a dávala více než najevo, že ji nebere jen jako služku, ale i jako přítelkyni. Ostatně Nina ji tak brala také, Corinne byla jediná osoba v jejím životě, komu tolik důvěřovala. A i přestože se to nepříslušelo vzhledem k jejich postavení, měly spolu vynikající přátelský vztah plný důvěry a porozumění. Proto se i tentokrát uchýlila za princeznou. Ta při jejím příchodu zkoprněla, ale hned znovu roztála a se smutným úsměvem si sedla vedle třesoucí se Niny.

„Stalo se to znova?" pohladila ji po vlasech, čímž zklidnila tmavovlásčin zběsilý dech. Bezeslovně přikývla, nechtěla o tom mluvit.

Corinne o svých problémech pověděla všechno, hned jakmile se objevily. Věděla, že ji za to nebude odsuzovat a nevyslepičí to kdekomu. Možná měla i trochu víry, že by mohla tušit co s tím, ovšem mýlila se. Corinne byla stejně zmatená jako ona, ne-li více.

„Nejsou to tvoje myšlenky, nechceš to udělat. Znám tě dlouho a dobře, pracuješ pro mou rodinu už věky. Nemáš důvod k tomu to dělat." Uklidňovala ji, ovšem Nina odmítala její útěchu přijmout. S neúprosným zděšením pohlédla princezně do očí. „Co když to jsou moje myšlenky? Co když... co když se ve mně probouzí nějaké mé zlé já? Co když mě to jednou přemůže, co když se neovládnu a..." hlas jí zradil, a tak ji Corinne popadla do náručí a pevně objala. Chtěla, aby se její kamarádka cítila v bezpečí. Pravda byla taková, že neměla nejmenší ponětí co se s ní dělo. A ačkoliv si to nechtěla přiznat, děsila se toho.

„Nino," jemně zvedla uslzený obličej ze svého ramene. „Na chvíli zapomeňme. Dneska je korunovace, nikdo by se neměl trápit." Tmavovláska si setřela slzy a nasadila vděčný výraz.

„Pravda, nechceme přeci zkazit králi Tordovi jeho moment." Corinne se zdvihla z postele a zaklonila hlavu s mírným úšklebkem. „Tak jsem to úplně nemyslela, ničemu neuškodí když se lidi trošku nasmějou. A navíc, čekají nás teď tvrdá léta, musíme si užít dokud to jde."