Legenda zlatého žáru

Princ Aymar

Talmen ještě stále oddechoval po zdánlivě nekonečném tanci s převelice půvabnou dívkou, a upíjel ledového nápoje, jenž ho dokázal příjemně zchladit po tak vášnivých krocích. Koutkem oka znovu zavadil o královskou rodinu, díval se na ně neustále a přemýšlel, jak z krále dostat místo, na němž ukrývá mapu. Jenže na královských trůnech již seděl pouze jeden člen, a to příští král, princ Tord, nejstarší ze tří synů. Princezna Corinne odešla téměř na začátku slavnosti, stejně jako princ Aymar, jen první tanec prince Miklase si nenechali ujít. Ten se ovšem záhy též vytratil, ale ještě před tím ho k tanci vyzvala ona elegantní dívka v zářivých zlatých šatech s odvážným výstřihem, s kterou právě postával u stolu s všemožnými pochutinami. Ale on se jich ani nedotkl, už dávno ho přešla všechna chuť.

„Neměl byste hrát, pane muzikante?" poškádlila ho poté, co si všimla, že jí opět nevěnuje pozornost. S mrknutím se na ni otočil a donutil se mile usmát. „I muzikant musí někdy odpočívat." Nesouhlasně si ho prohlédla a s našpulenými rty k němu popošla blíž. „Oh, já vím kam ten tvůj mužský zrak směřuje. Hledáš princeznu Corinne, jako každý jiný, je mi to jasné. Vždyť ona je přeci tak moc krásná, proč se tedy zdržovat s někým tak obyčejným jako jsem já?" prohlásila až příliš dramaticky, jako by se kolem ní točil celý svět a všichni jí měli ležet u nohou.

Ačkoli přijela jako jedna z mnoha možných snoubenek pro prince, Talmenovi bylo na první pohled zřejmé, že nepřišla jen pro Miklase, nýbrž pro kohokoli kdo bude alespoň ždibec ochotný. Za jiných okolností by neváhal a s radostí by se právě on stal oním šťastlivcem, ale teď nebyl čas. A ani nálada. Neměl by se takto vybavovat, měl by dělat něco užitečného, jenže kde začít?

„Samozřejmě že mám oči jen pro tebe, má krásná..." jak že se jmenovala? Neuposlechl svůj vnitřní hlas, jasně říkajíc: odejdi a hledej, a karma ho dostihla, už ani její jméno si nepamatuje. „...beruško."

Nervózně se usmál a ohlédl se za sebe, když tu ho zamrazil pohled muže, jenž na něj ledově shlížel. Králův rádce. Poznával ho, byl to tentýž, který neustále postával vedle krále a nehnul se od něj dál než na krok, jeho jméno si v ten moment ovšem nedokázal vybavit. Ale teď byl král pryč, a on osaměl.

Vzpomínka. Jedna z dávno zapomenutých, zasáhla jo jako blesk. To ty oči, pamatoval si je z dřívějška, ale nedokázal určit, jak si je pamatoval.

„Ten bastard toho ví až moc. Musíme zakročit, pane králi." Talmen se probral přivázaný k židli, neschopný pohybu, avšak jakmile spatřil krále s jeho rádcem, i nadále předstíral spánek.
„Neříkej mi co mám dělat, vím že toho ví příliš. Nemůžu ho jen tak vyhodit, je to náš nejlepší muzikant, lidé bez něj budou zklamaní." Povzdechl si král naštvaně.

„Můžu trošičku.." napadlo toho muže vedle něj. „Childermassi, copak myslíš že to nepozná? Je mazaný, a navíc je to mág. Všichni mágové jsou proradní, nemůžeš jim věřit."

„Ve své práci jsem výborný, tudíž vám jako váš rádce a osobní stráž doporučuji se zbavit toho hocha, a jak, to už nechte na mně." Král chvíli nic neříkal, dokud nepovolil. „Tak dobrá, ale nechci z toho žádné potíže, rozumíte?" Talmen jenom slyšel dunivé kroky a následné odemknutí a zaklapnutí dveří, z čehož vyvodil, že král opustil místnost, ve které se nacházel.

„Tak se na tebe podívejme, hošánku." Zamumlal si pro sebe Childermass a přiblížil se k němu. Co mu chce udělat? Nastal čas na otevření očí a úniku. Jenže rádce ho silně chytil za hlavu, jakoby věděl, že je vzhůru a nehodlal ho za žádnou cenu pustit. „Chceš odejít z království, chceš cestovat po světě, nikomu o tvém nálezu nechceš říct. Chceš zapomenout na tenhle rozhovor, na mě-" Ačkoli Talmena držel opravdu pevně, a on se cítil nějak prapodivně zesláblý, stále měl svojí magii, kterou podlomil Childermassovi kolena, rozvázal uzly na provazech, držící jeho ruce a nohy, a vyběhl z místnosti. A běžel dál, nezastavoval se, jen si rychle vzal pár věcí a pak opět vyrazil dál, zapomínal na předchozí konverzaci a bez pádného důvodu vyrazil z království pryč.