Legenda zlatého žáru

Známost

Alya otevřela své ohnivé oči v přikrýt opět tou samou péřovou peřinou, jako když se posledně probrala. Netrvalo dlouho a pohotově se posadila, u Aposatů nestráví už ani hodinu. Netušila z jakého důvodu žije, co se přihodilo Talmenovi, ale nechtěla se nadále nacházet v jejich okolí. Odhadla, že ho zachránili, neboť stále žila. Sáhla si na krk, kde se před probuzením nacházely šrámy po siréně, taky pryč. To znamená jediné – Pelaiga ji vyléčila svou magií. Urychleně prolétla místnost, meč našla položený na prázdné bedně, připásala si ho k opasku a vyběhla ze závěsu, oddělujícího ji od venkovního prostředí. Zatřásla se zimou, značně se ochladilo. Avšak to jí nezabrání v útěku, zapálila v sobě hřející plameny a nechala se vést instinktem za Talmenem. Podvědomě kvůli kletbě věděla kde přesně je, tak nijak zvlášť nepřemýšlela nad nohami, udávající si samy správný směr a zamyslela se spíš nad místem, kam půjdou. Jestli už bude ochotný se podělit o skrýši pro mapu, jistě se vydají ji hledat, ačkoli si tím nebyla příliš jistá. Jinak můžou bezcílně bloudit po lese a přepadávat pocestné, dokud společně nezestárnou a nezemřou. Zahlédla Talmena jak strnule sedí u ohniště s rozdmýchaným ohněm, naproti Pelaige. Sice plameny olizovaly špičky jeho prošoupaných bot, ovšem se zdál být natolik zaujatý svými myšlenkami, že si ohně skoro ani nevšiml.
Jaké to zneuctění.
Bylinkářka si jí všimla jako první a viditelně se jí ulevilo. „Čekali jsme, až se vzbudíš." Alya ignorovala slova čarodějky a šla přímou čarou k Talmenovi. Též postřehl její příchod, což v něm vyvolalo vlnu emocí, jenže než stačil cokoli vypustit z úst, elfka k němu přešla, chytila za rameno a s cuknutím ho postavila. „Jdeme." Řekla nesmlouvavě. Nejistě si promnul zápěstí a koutkem oka se rozpačitě podíval na Pelaigu. Ta se stále smířlivě usmívala, ale klidná tvář Alyu neošálila, dobře viděla kruhy pod očima, jež značily neklidný spánek a namáhavou práci. Jejich léčení, určitě to bylinkářce sebralo mnoho energie. „Zachránila jsi mu život, copak tě nezajímá příčina tvého skutku?" tmavovláska si pobouřeně odfrkla. „Ne. Odcházíme." Procedila skrz zaťaté zuby, neměla náladu se s ní dohadovat. Avšak Talmen stál nehnutě na místě se sklopeným zrakem. „Myslím, že by sis jí měla poslechnout." Nadzvedla jedno obočí, teď alespoň věděla, že si musí dávat pozor i na něj. To věděla vždycky, všichni jsou pro ni akorát hrozbou a přítěží. Ruce si na prsou překřížila a pohrdavě na Pelaigu kývla. Ztratí tu pět minut, ne více.

„Vaše spojení je mocnější, než jsem si myslela." unaveně zamrkala a protřela si unavené oči. „Pokud se Talmenovi něco stane, ty poneseš stejná zranění. Ale on je slabý, zatímco ty na bedrech nosíš neuvěřitelnou sílu, kterou v úzkých dokážeš předat Talmenovi a ukončit tím jeho, nýbrž ne své fyzické strasti." Alya si oddechla a vyrazila k odchodu. Jestliže tohle bylo oznámení, o kterém se jim Pelaiga mermomocí potřebovala zmínit, už je tu nic nedrželo a mohli se vydat na cestu. Talmen se zamračil, nesouhlasně se na čarodějku podíval. „Já nejsem tak slabý, taky jsem jí zachránil život!" rozhodil rukama, jenže ani jedna ho nevnímala, doslova ho vymazávaly z povrchu zemského. „Měla bys být rozumnější,"

„Vážně? A to proč, nikomu nezáleží na mých rozhodnutích, dělám je pro sebe. Tak mi netvrďte, co mám a co nemám!"

„Musím tě chránit. Pro Paajtalil." Alya se vyloženě rozesmála. Všichni jsou to jenom magoři, co nerozumí krutému světu. „Ta ženská už je po staletí mrtvá, měli byste se přes ní přenést dál. Vždyť pozdější generace Apostatů už ani neměly na výběr! Jenom tupě následovali předky, aniž by dostali šanci žít normálně bez utlačované a stupidní víry!" rozkřičela se, snad všichni v táboře ji museli slyšet. Tak budiž, někdo by jim konečně měl sdělit pravdu. „Víra v Paajtalil je jed, kterým se krmí mladí a nevinní." Pronesla Alya, načež se otočila a odklusala pryč. Apostati udiveně vykukovali ze stanů, nechápali události, odehrávající se v jejich táboře. Byli zvyklý na každodenní klid a pořádek, dodržovat svou rutinu, zažitou až do morku kostí. Alya nebyla zrovna příjemná změna, ale většina z nich nikdy neviděla nikoho jiného a ačkoli se jim ona elfka příčila, s vděčností se usmívali, za zpestření jejich nezáživných a stejnorodých dnů.

„Měla bys něco vědět," přišla za Alyou bylinkářka, přestože dobře věděla, jak moc velkou nenávist k ní cítí. Alya na příchod Pelaigy nereagovala, dál upřeně hleděla do tajuplných lesů, skrývajících mnoho děsivých tajemství. A ještě donedávná uschovával i ji, jako jedno ze strašlivých překvapení, o kterém se raději nemluvilo. „Kdysi jsem dala Paajtalil slib." Alya stále sledovala mohutné kmeny stromů, na osobu za ní nepohlédla, ale přesto věděla, že si z hlavy sundala květinový šátek. „Jsi elfka." Odtušila tmavovláska. Slyšela, jak Pelaiga nasucho polkla, začíná být nervózní. „Ano. Dala jsem slib, a já ho hodlám i dodržet. Tento rok už to bude přesných 678 let od doby, co zemřela. Zdá se to všechno tak dávno." Povzdychla si, zavzpomínala na staré časy. Alya stále mlčky stála, nezajímala ji její slova, chtěla jen co nejrychleji vypadnout. Pravděpodobnost, že se bylinkářka s Paajtalil znala je sice mizivá, ale možné je vše, obzvlášť když se vezme v úvahu, že je to elfka. Nikdo nezjistil kolika se přesně elfové dožívají, avšak většina odhadů se točí okolo dvou tisíc. Nadechla se, jak stará vlastně je ona sama? Minulost jí zůstala uzamčena, a s ní i veškeré vzpomínky. Může její věk sahat až k dobám Paajtalil? Je to vůbec možné?

„Na, vezmi si tento amulet, ať po vaší cestě, kterou musíte podstoupit, i na pokraji sil a rozumu nalezneš pomoci." Ze záhybu světle modrých šatů vytáhla drobný tmavý amulet, s rudým kamenem uprostřed. „Nestojím o vaší pomoc." Opáčila pohrdavě.

„Je mi to jasné, ale věř mi když říkám, že ti bude nápomocný, ačkoli to teď ještě neočekáváš." Alya zlostně popadla věc, jež jí Pelaiga nabízela a mrskla jí o zem. „Nabízej to jiným chudákům, mě neoblbneš." Zasyčela, načež se Pelaiga odvrátila se slovy: „Illde swuiia.", a zanechala Alyu samotnou, jen se svými myšlenkami. Jenže ani to nemělo trvat dlouho, neboť po krátké chvilce přiběhl rozveselený Talmen, se svou loutnou přehozenou přes rameno. „Jsme připraveni." Zavýskal zvesela, přestože se mu příliš nechtělo opouštět klid a bezpečí u Apostatů. Pohled mu sklouzl k medailonku pohozenému na zemi, ale nic neříkal. „Jste?" jízlivě se optala. Neměla teď na něj ani v nejmenším náladu.

„Já, moje loutna Rozárka a Vern."

„Ne, on nejde." Utrousila rozmrzele, nepotřebovala další přítěž, jedna bohatě stačila, nemohla se naráz starat o dva nic neumějící hochy.

„Ano, půjde, nemůžu ho tady nechat samotnýho. Je to kamarád, který mi pomohl, když jsem byl v nouzi. Kvůli mně teď nemá střechu nad hlavou, takže on jde s námi." Definitivně ukončil debatu Talmen, plně rozhodnutý a neústupný.

„Jestli se mu něco stane, já za něj neručím." Kdyby na to došlo, nechá ho zemřít prvního. „Už jsi schopný mi sdělit kde je mapa?"

„To zaklínadlo překvapivě nezmizelo přes noc." Ironicky se usmál Talmen. V zápětí se ze závoje stanů vynořil Vern, nejistě pohlédl z Alyi na svého kamaráda a nepatrně se za něj schoval. Odfrkla si, umře mezi idioty.

Uslyšeli šustění křídel, stále přibližující se. Otočila se a spatřila bílého holuba, jak si to míří přímo k nim, z drobounkým dopisem připevněným na tenké nožce. Pomalu se začal snášet, dokud nestanul na Talmenu rameni. „Poštovní holub." Vydechl udiveně. „Dokážou najít kohokoli, kdykoli a kdekoli. Jsou to chytří tvorové." Doplnil Talmena Vern, který poprvé promluvit. Zírali na holuba jako na zjevení, nechápali kdo by se zrovna po nich mohl shánět.

„Budeme tu ještě dlouho postávat jako parta imbecilů a prohlížet si toho holuba?" zavrčela Alya, kterou nijak zvlášť nezajímalo od koho onen dopis je, ovšem ráda by vyrazila na cestu, což v tomto stavu zamrznutí bylo zcela nemožné.
„Jasně," zamrmlal Talmen a vyvlíkl dopis z holubova sevření, rozbalil ho a přejížděl jej pohledem. Po chvilce vydechl a vyvalil oči, nevěřícně si slova napsaná na papíře četl neustále dokola. „Co? Co tam je?" vyzvídal Vern, což Alyu popudilo. Nadzdvihla obočí, když se na ni Talmen podíval. „Je to od samotného krále."