Legenda zlatého žáru

Temná magie

Nechala pěšinu daleko za sebou, s níž i Talmena a, což si uvědomila až příliš pozdě, i svůj meč. Dosedla k stále plápolajícímu ohni, který vnímal její rozdmýchané emoce. To proto nevyhasl, Alya ho celou dobu přidržovala při životě.
Prohlédla si zápěstí, magie z ní ještě nevyprchala všechna. Cítila se slabší, bezbrannější. Jako zvěř na porážku. Zavřela oči, zaklonila hlavu a usilovně přemýšlela. Jak jen získat tu mapu? A až (když) jí získá, bude se umět orientovat? Možná ano, možná ne. Ovšem za pokus nic nedá a minimálně pro svůj meč se vrátit musí. Sklopila pohled zpět k do křupava opečenému masu. Najednou jí všechen hlad přešel, jen nepřítomně zírala do plamenů a nechávala své jediné jídlo se uškvařit. Vlévala svou zlost do ohně, ačkoli nevědomě, čímž se jí částečně zbavovala. Mrkla, uvědomila si co provedla a oheň jedním mávnutím uhasila. Sundala černé maso z klacku a povzdechla si, dnes se už nenají. Položila ho vedle vyhaslého ohniště, poslouží jako lákadlo pro lesní tvory, a sama si lehla opodál. Smrákalo se, pod mohutné koruny stromů světlo už neprosvítalo a tak zůstala obklopena temnotou. Přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby žila ve městě. Jestli by ji lidé brali za svou, nebo ji vyhnali okamžitě, ještě jako malé nevinné batole. Uvažovala nad svou minulostí, jak mohlo vypadat jejich obydlí, pokud nějaké měli, a hlavně neustále vymýšlela různé vzhledy pro rodiče. V jednom snu byli obyčejní sedláci, zatímco v druhém seděli na královském trůně a hodovali, co hrdo ráčí.
Žijí vůbec ještě? Poletovaly ve vzduchu nezodpovězená slova, u nichž se obávala, že nikdy nezjistí odpověď. Ne, pokud nezasáhne a nepohne se svým životem.

Na nebi se objevovaly první hvězdy, obloha zčernala do nočních barev a dodávala pocit nebezpečí a nejistoty do všech koutů Historie. Tu noc se Alya neklidně převalovala, spadané šišky jí tlačily do zad, jindy měkké mechy se zamotávaly mezi dlouhé vlasy a suché jehličí se jí zabodávalo do obličeje. Neustále se třásla zimou, na čele jí vyskočily krůpěje potu, které se proplétaly mezi překážkami, dokud nedopadly na zem, kde je mech vsákl, jako by tam nikdy nebyly.

Prudce otevřela oči, jenž zazářily do tmy. Jako jiskra od ohně, zapomenutá a ztracená. Nemotorně se zvedla, nadále už nedokázala jen tak polehávat. Přes hlavu si přehodila kápi, a i když stála nestabilně a nohy se jí podlamovaly, se rozběhla. Najednou však klopýtala přes kořeny mohutných stromů, neodhadovala správné vzdálenosti. Pociťovala se těžší, neschopná. Se zastřenými smysly.
Zima se jí dostávala pod kůži, jako neúprosný parazit, obsazovala dívčino tělo a čekala na vhodný moment, kdy zaútočit, čímž by ji okamžitě porazila. Neměla dostatek sil pro dlouhodobý boj s mrazem. Nerada si to přiznávala, ale chlad byl jediná slabina, schopná ji zostudit a svrhnout k zemi. Ovšem tohle nebyl obyčejný mráz, i přestože se na jejím stavu podílel, zde se nacházelo něco víc. Něco, co jí sice znemožňovalo rychlý pohyb, ale zato byla přitahována. Podvědomě přesně věděla kam jít, ovšem po optání by ze sebe nevypravila smysluplné slovo.
Magie.

Narazila na pěšinu, kde se setkala s Talmenem, držitelem mapy, ale nohy ji samotnou neposlouchaly a táhly jí dál. Alespoň stihla z vlhké půdy sebrat orosený meč a zastrčila ho do pochvy, než znova odběhla. Ztrácela se ve své vlastní mysli, tělo a duše si vytvořili vlastní pravidla, vlastní řád, který nemohla ovlivnit, ať sebevíc chtěla. Něco uvnitř ji nutilo pokračovat v cestě, nezastavit se, dokud nenajde cíle, přestože se bránila, nezmohla proti nitru nic. Nastala chvíle, kdy se nevyplatilo bojovat a plýtvat tak silami, zbylo jen nechat se unášet neznámo kam.

Zastavila se až v okamžik, kdy cítila lidský pach někde poblíž. Ne jen lidský, i elfský. Lidé a elfové dohromady? Nezdálo se jí to, tyto dvě rasy se nenáviděly. Nebylo tmu tak vždy, v legendách o Paajtalil a ještě v mnohých následujících spolupracovali, naučili se žít v míru, jako jedna rasa bez rozdílů. Ovšem elfové pak začali lačnit po větší moci, nespokojili se s tím, co měli. Lidé však byli příliš slabí na to, aby vzdorovali, ale příliš paličatí na přijmutí jejich nabídek, a tak vznikly první bitvy o pozemky, později statky, ale jako by toho nebylo málo, vedli se výboje i na města, což lid rozzuřilo, a dohnalo je k vyhlášení války. Tak tedy zanikl dlouhodobý mír mezi těmito rasami, kdy je ctižádost poslala proti sobě.

Alya se po dlouhé době svobodně nadechla, načerpala nového vzduchu do svých plic, zatímco poslouchala tlumené hlasy. Konečně získala volnost pohybu, bez které se jednoduše neobešla. Vždy litovala všech na zámku, jejich vlastní vůle byla utlačovaná, stejně tak jako jejich nápady a touhy. Museli se řídit etiketou, jiní jim do ouška našeptávali, jak mají hovořit a přes rameno pozorovali činy a poučovali je co ano, co ne. Usmála se nad svým štěstím. Netušila jaký život jí Vševládce daroval před tímto, ovšem ať byl sebevíc příjemný, nevyměnila by ho. Ale vzpomenout si chtěla, znát okamžiky minulosti.

„Nemůžeme je tu takhle držet, je to..." zaslechla jemný hlas. „Co? Je to přesně to, co musíme udělat, abychom se ochránili. Abych ochránil Ceryn."

Připlížila se pomalu blíže, kde narazila na mohutného chlapa. Zahlédla skrovné chatrče, postávající opodál. Prozatím si jí nevšiml, tak nehodlala riskovat a s plným odhodláním natáhla ruku. Jenže to samé, co ji sem přivodilo, jako by zakázalo používat svůj živel na plný úvazek, jen částečně. Místo toho, aby vzplanula hrozivý a mocný oheň v oblasti krku, jak měla ve zvyku, který by následně uhasila a její protivník by padl mrtvý k zemi, nezpozorován ostatními z jeho tábora. Nedokázala se ovládat s takovou jistotou jako vždy, proto se plameny roznesly na mužovu ramenu. Prudce vyskočil, vylekaný náhlým vzplanutím. Alya si povzdechla, neměla náladu na ztrácení času, dokud nezjistí odkud se bere magie, přitahující ji. „Vetřelec! Máme tu ve-" zaječel. Dříve než další slova, ležící mu na jazyku stihl vyslovit, tmavovláska proťala meč jeho hrudí. Zásah byl přesný, trefil srdce. Jak jinak, nikdy nechybuje v úderech. A vždy vítězí.

S nepatrným úsměvem a pocitem zadostiučinění se vzdálila od mrtvoly, zatím co prohledávala tábor očima. To z něj vycházela veškerá moc. Musí se dostat blíže, zjistit co nejvíce. Kdo, nebo co je magnet.

„Tamhle! Chyťte ji!" Sakra. Plány na tajné a nepostřehnutelné skrývání se ve stínech jí nevyšlo. Nu což, alespoň bude zábava. Vytrhla se ze svého chabého úkrytu jako neřízená střela, vraždící a nevypočitatelná. „Jen si pro mě pojďte." Zamumlala si. Vrhla se muže, skoro ještě hocha s bledou pletí. Bojoval nebojácně, avšak Alye se ani zdaleka nevyrovnal. Nesčesané světlé vlasy mu létaly do obličeje, až si všimla vyčnívajících ostrých dlouhých uší. „Myslela jsem, že elfové se nespolčují s lidmi." Špitla posměšně, načež elf napřáhl a udýchaně křikl: „Někteří. Ale já raději zemřu, než abych se přidal k mému druhu!" Neskrývala úšklebek. „Tak budiž," usmála se, načež elfa připíchla se stromu jeho vlastní dýkou. Ještě ho nezabila, ale silně krvácel a pokud se mu ihned nedostane lékařské pomoci, brzy zemře. Jaká to škoda, byl tak mladý... „Lioneli!" slyšela za sebou hrubý výkřik. Vzápětí se otočila a zírala na muže jako horu, rozhodně schopnějšího než byl onen elf. S takovými ráda bojovala, zaručili zajímavý souboj, skoro vyrovnaný. Hodně velké skoro. „Co po nás chceš?!" utrhl se na ni, s mečem připraveným v rukou. „To mi řekni ty. Kdo z vás ovládá magii?" lehce se vyhnula úderu, který oplatila dvojnásobně silným do holeně. Zasténal. „Nic ti neřeknu! Odejdi, nech nás na pokoji!" z jejího hrdla se vydral zvuk podobný smíchu, akorát o mnoho temnější. „Vím, že to pochází odtud. Prostě mi to řekni a tví muži budou ušetřeni."
„Vražedkyně. Ale vážně si myslíš, že toho tolik dokážeš?" evidentně si hodně důvěřoval. Důvěra v sebe je důležitá, avšak v tento okamžik patrně nepodstatná. Dopadne to jako vždy.

„Tati!" muž se otočil, zakolísal. A to byla její šance, porazila ho k zemi, s ostřím těsně nad hrudníkem. „Tati!" vnímala pláč. Tak jemný a nevinný pláč malého dítěte. Vzhlédla do mužovo upocené tváře a spatřila drobnou holčičku, jak stanula u suché borovice a s vytřeštěnýma očima je pozorovala. „Ceryn!" zařval nazpět chlap. Zaváhala. Opravdu chce zabít otce přímo před zrakem jeho dcery? Takových už zabila, slitování není její silná stránka. Ale to dítě...
Než se stihla nadát, upustila meč a v bolestech se skácela k zemi. Opět magie. Všude je magie. Kam se hne, Historia by bez magie nepřežila. Poslední co dokázala postřehnout, byl pláč oné dívenky.
Pak už upadla do říše temnot.