Legenda zlatého žáru

Almantus

„Mí drazí občané!" Corinne vystoupila ze stínů, utišila všeobecný jekot a nechala všechny zraky upřené na ni. „Dnes na mne promluvil Vševládce. Zdá se to neuvěřitelné, ač je to pravdou, ve snu se mi zjevila jeho mírumilovná tvář a navedla mne správným směrem. Ukázal mi ženu, mocnou a důležitou pro celou Historiu. Tato žena," ukázala na Alyu, která absolutně nechápala co se děje. Letmo pohlédla na Aymara, jenž vypadal podobně zmateně jako ona, ačkoli to nedával najevo. „Tato žena se mi zjevila ve snu, po boku Vševládce a mně vše začalo dávat smysl! Je to Vševládcova levá ruka Almantus, jeden z jeho dvou synů. Přišel na naši zemi v podobě obyčejné elfky hledat svého bratra Peitnara, ale čeho se dočkal? Spatřil náš lid, spatřil všechnu hrůzu a nenávist mezi námi. Vševládce se na nás zlobí, odříká se nás do té doby, než si uvědomíme vlastní chyby, než přijmeme vinu a přestaneme žít v jedné velké prolhanosti! Stydí se za nás! Proto přijměme tuto ženu, s podvědomím Almanta a přestaňme se vzájemnou zlostí, splňme přání Vševládcova a usmiřme si ho!" před královstvím se rozprostřelo tíživé ticho, nikdo ani nedutal, všichni se zamysleli nad svými skutky.

„Ale jak můžeme vědět, že je to pravda?" vykřikl někdo z davu. Několik lidí ho okamžitě utišilo, ovšem ozvalo se i pár takových, kteří souhlasně zabručeli. Teď nastal čas na ní, pomyslela si Alya. Sice neměla ponětí co má udělat, Corinne jim dost pozměnila průchod, ale musela udělat něco dřív, než se dav rozbouří.

Nechala oheň vzplanout přes celé své tělo, nechala se pohltit a vytáhla ho do výšin, až dosahovat téměř dvakrát její výšku. Lidé se za ní zděšeně otáčeli, schovávali si obličeje do rukou před hrozivým ohněm. A když to nikdo nečekal, přestala, stáhla oheň do sebe, temně pohlédla na dav a pronesla hlubokým a chaplavým hlasem: „Zklamali jste mě." A pak nic. Ucítila jen ledové bodnutí u srdce, ostré jako břitva a hlava jí poklesla. Poslední pohled věnovala Talmenovi, viděla jeho vyděšenou tvář, snažící se dostat k ní. To byla poslední věc co viděla, než upadla do bezvědomí.

„Když jsem říkal legendu, nemyslel jsem tím tu nejznámější. Chtěl jsem vytvořit vlastní legendu, které všichni uvěří bez mžiknutí oka, ale tohle? Nebudou tomu chtít věřit, vždyť je to elfka,"

„Drahý bratře, já vím. Proto je musíme přesvědčit, že je to pravda a já jsem skutečný posel Vševládcův." Alya jako by z dálky vnímala hlasy, ženský a mužský.
„Tord potáhne proti nám, a ty to víš. S ním ani nehneme." Pomalu se k nim odkudsi z hlubin nitra přibližovala, dokázala je vnímat přesněji a hlasitěji. Ačkoli stále nedokázala určit komu patří. „Nemáme na výběr, musíme se alespoň pokusit. A udržovat ji v bezpečí minimálně do doby, než pomine hrozba."

Alya prudce vstala na světlé posteli s nebesy, jak ji smysly opět začaly poslouchat. „Toto je šílenství, měl jsem ji nechat popravit," pronesl teď už jasný a zřetelný Aymar, než si všiml probuzené Alyi. I Corinne postřehla její vzbuzení a upřímně se usmála. „Bála jsem se, že už se neprobereš,"

„Ale jak vidíte, jsem stále zde, Vaše Výsosti," řekla bez sebemenšího zájmu a otočila se na Aymara. „Chci mluvit s Talmenem." Princ se nejdříve chvíli rozmýšlel, než nakonec kývl hlavou na Corinne. „Ať ho přivedou."

„A s vámi taky, princi Aymare. O samotě," při vyslovování posledních slov dávala obzvlášť důraz na každé písmeno, přičemž pozorovala princeznu Corinne, jak s pochopením pokyvuje, otáčí se na podpatku a odchází z místnosti. Možná by na ni mohla být milejší, přeci jen to je princezna. Ovšem nic takového jako přátelskost a odpuštění se v její osobnosti nenachází, bude si muset zvyknout.

„Co to má být," vyhrkla okamžitě, co se zabouchly dveře. „Nezmínil jste se o ní. Zničí nás, prozradí nás." Aymar si viditelně povzdechl a promnul si kořen nosu. „Tak za prvé, mohla bys mi začít tykat, od teď spolu budeme trávit spoustu času a už to začíná být únavné. Za druhé, je to moje sestra a princezna, mluv o ní alespoň trochu s úctou. A za třetí," odmlčel se, „potřebovali jsme ji. Ona je miláček lidu, všichni jí důvěřují. Copak by uvěřili mně? Nebo tobě? A navíc kolují fámy, že je dílem Vševládce, takže jsme se na tom založili. Pravda, mohla si vybrat jednodušší legendu, ale co už. Bylo zvoleno, jsi skrytý Almantus, hledající svého bratra Peintara." Alya se znechuceně ušklíbla, kdo jsou k čertu zač? Jak má být někým, koho ani nezná?

„Neboj, Corinne tě provede celým dějem, od počátku do konce. Pro tebe je momentálně hlavní, že si z popravy nic nepamatuješ. Kdyby se někdo ptal, hořela jsi, a pak ses probudila v posteli, to je vše, nic víc. Jinak buď svá, Almantus také nebyl žádný svatoušek. I když, trocha té vlídnosti by neuškodila." Napětí mezi nimi zhoustlo s nastávajícím tichem, obklopovalo je jako hustá kaše, dostávajíc se jim do hlavy, až se ho Alya rozhodla prolomit.

„Vím, že jsi mě umlčel, cítila jsem ten mráz na srdci. Proč?" Aymar nejdříve neodpovídal, hluboce se zamyslel a bloumal ve vlastních myšlenkách, neschopný přijít na působivé vysvětlení.
„Abys toho neřekla moc." Odpověděl, avšak než stihla reagovat, ozvalo se klepání.

Talmen stále čekal v rozrušeném davu, téměř neschopen pohybu. A to nejen kvůli mačkanici lidí, jak se snažili nahlédnout do království a zjistit něco o oné prapodivné dívce, ale hlavně kvůli ochablým svalům, kterého ho přestaly poslouchat, jakmile princezna Corinne promluvila.
Je to pravda? Kdo je Al ve skutečnosti zač? Co všechno mu neřekla? Třeba v minulém životě byla opravdu Almantus, syn Vševládcův, a proto si nic nepamatuje. Je to vůbec možné? Chtěl vědět víc, jestli je v pořádku, co se přesně stalo.
Stráže ho na něčí pokyn už dávno pustili, ale on stále stál na tom samém místě, jako přikovaný k zemi a hleděl dopředu na hlavní vchod do království. Jednou určitě vyjde ven, živá a zdravá. Čekal, čekal, lid se krapet vyprázdnil, ale stále se dožadoval odpovědí, a Talmen přemýšlel, co to dělá. Může odejít, jemu to nic neudělá, mohl by se vrátit například do temného Menderu, zpět za trpaslíky. Jenže z jakého důvodu stále zůstává?
Ze strachu?
Z loajálnosti?
Netušil. Pro tento okamžik bylo hlavní, aby se dostal k Al.

„Posel se probral!" vyrušil ho z myšlenek hlas služebné, té samé, která předtím přivedla Aylu za Corinne. To on ovšem nemohl vědět. Dav se za ní otočil, ale ona jej ignorovala a šla přímo k němu. „Chce s tebou mluvit." Talmena skoro až zahřálo u srdíčka, že si i ona na něj vzpomněla. Posel nemohl být nikdo jiný než Al, o nikom jiném se teď, a ještě dlouho mluvit nebude.
„Dobře," konečně, jako by se vzbudil z transu vykročil za drobnou hnědovlasou dívkou, která mu již prorážela cestu přihlížejícími.

Dostali se před dveře, kde zastavila a pokynula mu. „Je za těmito dveřmi, očekává tě." Lehce zaťukal a vyčkával na odpověď. Když se nic nedělo, dívka si povzdechla a sama otevřela, evidentně nehodlala čekat do tmy, než se někdo uráčí přijít a laskavě je pozvat dál.

Jako první mu pohled padl na prince Aymara, stojícího u okna a pozorujícího ho svým ledovým pohledem, a až následně si všiml Al, ležící v posteli. Projela jím taková vlna vzteku a žárlivosti, jakou doposud nezažil. Pochopil jaké to musí být pro muže, jakmile najdou svou manželku se svým milencem, ačkoli on se k Al nikdy nepřiblížil pomalu blíže než na metr.

Aymara nikdy předtím neměl rád, ale tohle jen jeho nenávist prohloubilo.
Vzpomněl si na řeč Corinne, co že to přesně říkala? Že se Vševládce hněvá za jejich nenávist? Směšné, každý někoho nenávidí, někdo více, někdo méně, ale u každého je zloba. U naprosto každého.

„Talmene," hlesla elfka a Talmenovi se zdálo, že slyší i trochu úlevy, ale nejspíš to byl jen výmysl jeho vlastní hlavy.
„Je to pravda?" otázal se. „Že jsi Posel, převtělený Almantus?" zavrtěla hlavou, odkryla přikrývku a zvedla se z postele. „Nic z toho není pravda, je to fraška jak mě udržet naživu."
„Jakto, že jsem o tom nevěděl?"
„Vymysleli jsme to těsně před popravou, nebyl čas ti to sdělit."

Vymysleli. My. Jak ho tohle zabolelo. Vymysleli to bez něj, nechali ho klasickým občanem, bez práva na vědění.