Legenda zlatého žáru

Útěk

Alya se potichu kradla za elfy, jež udávali směr. Slunce již zapadlo za obzor, tudíž je obklopovala hustá tma, místy prosvícená loučemi na stěnách. Šla předposlední, aby mohla dobře hlídat Talmena, ale zároveň dopřála klid elfí rodině a dovolila Reynovi, bratrovi Natheishy jít poslední. Ospravedlňovali to jednoduše - nechtěli, aby se Poslovi něco stalo, avšak ona tušila, že se spíš jedná o jakési opatření proti úniku. Ačkoli jí vložili životy rovnou do náruče, stále jí naplno nedůvěřovali.
Pousmála se, kdyby chtěla, mohla by všechny pozabíjet a dostat se ven sama, nebo by je lusknutím prstu dokázala zbavit Solveiga. Jenže to je ani nenapadlo, oni místo toho požádali o doprovod k Invidům.
Jako by ona věděla kde se skrývají, pomyslela si.

Kráčeli tedy dál podél mohutných hradeb, doprovázeni tlumenými hlasy z dřevěných domků. Všichni elfové se báli, poprvé za několik let do jejich města vstoupil někdo cizí. Když Natheisha krátce popisovala zdejší situaci Alye, nezapomněla podotknout všeobecný strach z cizího. Již po velmi dlouhou dobu jsou elfové zavřeni za hradbami města, jen vyvolení smějí vystoupit a nahlédnout na skutečný svět, který stojí tam venku. Ne na ten, který jim Solveig servíruje na zlatém podnose. Spousta jich zapomnělo, jaké to je mít vlastní vůli a slepě následují svého vůdce, ale i mezi nimi se najdou tací jedinci, jež stále vzpomínají na staré časy.
A teď přišla ona, osoba, s mocí je vysvobodit. Kdyby chtěla, všichni by mohli být volní...
Nepatrně sebou za chůze trhla, kde se v ní takové myšlenky berou? Ničí pozornost jí nestojí za její snahu.
Ale štěstí celého jednoho národa...

Naštěstí ji z přemýšlení vytrhl ohlušující zvuk, rozléhající se snad na míle daleko. „Sakra," sykl Reyn a přidal do kroku, stejně jako ostatní. „Musíme zrychlit. Okamžitě." Přikázal Natheishin otec a potichu vytasil zbraň, načež ho Reyn následoval.
„Co? Co se to děje?" zmateně se Talmen rozhlédl okolo sebe, s mírně klepajícím se hlasem. „Solveig právě zjistil, že se Posel nenachází ve svém pokoji," nevesele se ušklíbl Reym. Při těch slovech běželi k místu s zabedněnými vraty, kudy by se teoreticky mohli dostat ven.
„Jestliže o tom průchodu víte, proč jste neutekli už před tím?" napadlo Talmena, zrovna když studenými prsty seškrabávali mechy z hradeb, aby odkryly východ. Olmag si odfrkl, přičemž nepřestal strhávat porost z ostrých kamenů. „Kam bychom podle tebe asi tak měli jít? Lidé by nás mezi sebe nepřijali a na pobyt v lesích nejsme stavění. Navíc máme děti, které potřebují alespoň částečně učení, jestli chtějí později přežít na vlastní pěst. Ne," odmlčel se, jakmile narazil na zrezivělou kliku. „Čekali jsme na vhodnou příležitost." Natheisha na otce vytáhla obočí, když se zmínil o dětech, ale nijak se k tomu nevyjadřovala, stejně jako on si nejspíše jejího pohledu ani nevšiml. Z dálky slyšeli hlasy vojáků, probouzející celé město, připraveni převrátit jej naruby.
„Drahá, měla bys jít. Vrátím se pro tebe, až to bude bezpečné," Olmag přenechal zámek na synovi a otočil se na svou ženu. „Slibuji." Přistoupili k sobě, oba měli slzy na krajíčku. „Jsi si opravdu jistá, že nechceš jít s námi? Zde nebudeš v bezpečí, nebudu tě tu moc ochránit..." přiložila mu ukazováček na rty a přiložila své čelo na to jeho. „Pšt, já to tu zvládnu, a ty to víš. Hlavně se starej o naše děti, ať bez újmy dorazí do bezpečí." Bez dalších slov ho políbila a vyrazila na cestu zpět domů. Alya absolutně nepobírala co před ní právě událo, proč by se tato elfí žena dobrovolně vzdala svobody a raději se uchýlila k životu, který údajně tak nenávidí? Netušila, ale i kdyby chtěla, teď nebyl čas na otázky, musí se okamžitě dostat ven.
„Tati, máme problém-" jakoby se starší elf opět vrátil do reality - trhnul sebou a pohotově přiskočil k Reynovi, sklánějícímu se nad zapeklitým zámkem. „Ani jeden z těch klíčů nepasuje." Olmag se zamračil a něco si pro sebe zamumlal. Alya jeho slova přeslechla, ačkoli měla uši nastražené kvůli strážím, jež se pohybovali kdesi po městě, prohledávajíc každičký dům. A jestli si nepospíší, brzy je najdou.