Legenda zlatého žáru

Vznik letopočtů

Rok 0

Mnoho lidí vidí špatné věci v jiných, jen pro jejich odvážnost a odlišnost. Dobré skutky přehlížejí, nedokonalosti vyzdvihují a prodávají své mylné domněnky ostatním nic nevědoucím lidem, kteří je přijmou za své a šíří je dál po větru. A těch několik ubohých, na které si všichni ukazují prstem, neboť je jejich kůže jiné barvy, nebo nepřekypují zlatem a drahým kamením, stojící opodál ve stínu druhých, se nechají ovládnout strachem a bezmocí. Mocní využívají slabých myslí, aby si naplnili svou kapsu, hloupí se jim vysmívají, ovšem skuteční hrdinové se nenechají zviklat a jsou tací, jak je Vševládce stvořil. 

„Nikomu jsem nic neudělala, vyléčila jsem je z jejich nemocí!" Přidušeně sípala Paajtalil, když ji odváděli na hranici, kde na ni již čekal dav dychtivého lidu. „Upálit! Je to čarodějnice!" Vnímala výkřiky ze všech stran. Uvědomovala si, jak málo je její slovo oproti královu, podpořeným lidem. Narovnala hlavu, vzhlédla k oblakům, přičemž se modlila za všechny jí podobné, aby je nepotkal stejný osud jako ji. Vševládce ve svých modlitbách nezmínila byť jen jedinkrát, silně jí dal najevo, jak moc opovrhuje lidmi s něčím víc než jen selským rozumem. Lidé je nazývali stvůrami. Silný vítr si pohrával s jejími vlasy v barvě ořechů, zatímco ona vyrovnaně kráčela přímo před samotného krále. Generál po jeho levici se samolibě usmíval, avšak král zachoval tvář vážnější než měsíc na noční obloze. 

„Paajtalil z rodu Dorsaví, byla jsi obviněna z čarodějnictví. Přiznáš se k závažným činům, přesněji používání magie, dobrovolně?" zahřměl králův mocný hlas, čímž si sjednal pořádek a přihlížející utichli. Nastalo dech beroucí ticho, kdy nikdo ani nedutal, jen zvuk větru a vzdálené bouře se ozýval. Paajtalil se rozhlédla kolem, a spatřila tváře znechucené, naštvané, či šklebící se nad jejím utrpením. Ale zahlédla i pár lítostivých pohledů, plných soucitu a porozumění. Pohlédla zpět do králových pevných očí. „Ano, přiznávám se. Použila jsem magii k zachránění nemocných lidí. Je to můj Dar." Král se hluboce nadechl, poprvé se projevily emoce, které se vlily do úsměvu, plného potěšení. „Přivažte ji," nakázal a netrvalo déle než pár sekund, kdy ji vojáci pevně svírali za paže a táhli ke kůlu, obházeným hromadou dříví. Nevzpírala se, jen úpěnlivě pozorovala oči krále, doufajíc v mírumilovné geny pro jeho potomky. Nechtěla, aby se všichni, kteří se příčí Vševládcovu umínění upalovali. Schopný a rozumný král by podobnému krveprolití zabránil, ovšem Semanuel I. takový nebyl, sám byl zaslepen mocí jak svou, tak neslyšného hlasu z nebes. Jediná ona se vyvlíkla ze spárů Vševládcových, dohlížejících na krutý život v Historie a odhalila svou sílu. Sílu, jež se ostatní báli a proto ji ukrývali a ututlávali. Doufala, že její smrtí započne nová éra, kde člověk s určitými schopnostmi, vymykajícími se kontrole nebesům, nebude nucen se skrývat a konečně vystoupí na světlo. Všichni. Doufala, že králové pochopí lživost Vševládce, tvrdícího o prolhanosti a nebezpečnosti takto obdařených lidí.
Nebála se své smrti, obávala se Osudu. To on rozhodoval o všem.

„Poslední slova?" dolehl k ní hlas krále. Ruce už měla v provazech připevněné ke kůlu, neschopna se hnout. „Ano." Pronesla hlasitě, aby ji dobře slyšeli. „Nepřeji smrt nikomu, ani tomu, kdo si právem zaslouží. Věz králi, že ne všichni s Darem jsou ctižádostiví a prosáklí zlobou, jak je psáno v kronikách, pojednávajících o nás. Proto nechci tvou smrt, ale tvé porozumění. A když ne tvé, tak tvých potomků. Přeji si, abychom byli svobodní." Její slova se rozezněla nocí jako zvony, hlásící půlnoc. Dav zmlkl, jakoby opravdu uvažovali nad tím, co slyšeli.

Král se dlouho nerozmýšlel a vyhrkl: „Upalte ji! Hned!" Generál vyskočil ze svého místa, přijal louč a chvatně ji hodil k polínkům dřeva. „Nechť lidé překonají svůj strach a nechť žijí v míru! Nikdo si nezaslouží zemřít, jen pro Vševládcovu chybu!" Vykřikla předtím, než její nohy začali olizovat první plameny. „Osud si sám zvolí." Zamumlala potichu, aby ji pouze král zaslechl. Ze všech stran se opět ozýval ohlušující jekot, jenž hlásal jedno a to samé: „Smrt! Smrt! Smrt!"
Ovšem zdaleka ne všichni. Někteří jen přihlíželi a přemýšleli, zdali neměla Paajtalil pravdu. Co kdyby se s rozhodnutím Vševládce dalo bojovat?
Opět zvedla pohled ke hvězdám, a v mysli spatřila své dítě. Jediné dítě, které kdy měla, a které drželo ji vždy při životě. A teď ho opouští. Při myšlenkách na něj se postupně vytrácela.

V Historie se slova pronesené Paajtalinými ústy roznesla do všech koutů, což si Semanuel uvědomoval. Avšak místo uposlechnutí její prosby, nechal najít a následně pověsit všechny její příbuzné. Ale když se v jeho kraji začalo schylovat k neshodám, kdy se občané obraceli k víře zády a modlili se k již mrtvé Paajtalil, pokročil v procesech a pověřil důvěrné trpaslíky, aby našli co možno nejvíce žijících lidí obdařených Darem a vlastnoručně je veřejně popravil, jako výstrahu pro zbytek. Všechny jejich pomocníky označil za Apostaty a zřekl se jich. Několik dlouhých měsíců se zdálo, že hrozba opravdu zabrala a nebezpečí pominula, a král Semanuel si konečně oddychl. Jenže poté přišel bod zlomu, kdy se prostí lidé spolčili s elfy, čímž vznikla vlna Apostatů a začali tím vzpouru. Uznali Paajtalil jako právoplatnou bohyni a darovali jí přezdívku První. Také od její smrti počítali dny, ze kterých nakonec vznikli roky, tak, jak jsou známi.

Po nekonečných bitvách svrhli krále z trůnu, ovšem tím vznikli nepřetržité hádky o nástupci. Nakonec na trůn nastoupil Semanuelův nezletilý syn, který později pokračoval ve šlápějích svého otce. To se však tehdy ještě nevědělo.
Poté co se to zjistilo, se vzbouřeni ubrali do lesů, rozhodnuti přečkat zlé období a následně se vrátit. Po nějaké době se rozhodli v lesích přetrvat a nevracet se domů, ke svému předešlému životu.
Lidé a elfové s Darem, samozvaní Invidi, si založili vlastní kult, kde společně pracovali na ovládnutí svých schopností. Ale ani tento zpočátku mírumilovný plán nevydržel věčně, Invidi objevili opravdovou sílu svých Darů, a jali se vraždění šlechty, jež jim před lety ukřivdila, učili své děti k nenávisti. A tak z nich vyprchala víra v Paajtalil, která se svedla dohromady a dala jim šanci žít.

Historia, kdysi tak klidná, se opět zmítala ve stínech