Legenda zlatého žáru

Propast odloučení

Ayla jen vnímala jak ji něčí ruka tvrdě uchopila a poté se jí nechala odnášet. Mráz jí opět zatemnil mozek, nebyla schopná pohybu. Mráz, její jediný nepřítel, který ji dokázal srazit na kolena během pár sekund, ji teď znovu ovládal. Proklínala ho, proklínala Aymara, dokud jí nesklesla chvějící se víčka a ona neupadla do neklidného spánku.

Oheň. Viděla ten jasně oranžový oheň, plazící se po zemi až k ní. Spatřila svůj odraz v zrcadle, byla ještě malá, ještě neměla svou jizvu na obličeji.
Zapomenutá vzpomínka? Neušila, nikdy se jí neukázal byť jen záblesk minulosti. Tak proč teď?
Do malé místnůstky, jež ozařovaly pouze plameny u jejích nohou, vstoupila postarší žena, mile se na ni usmála a Alyino malé já jí úsměv oplatilo. Kdo je zač? Měla ji jako dítě ráda? Byla to její matka?
„Alyo, máš strach?" žena si klekla na jedno koleno, aby byly ve stejné výšce očí a položila děvčátku ruku na rameno. „Tady se není čeho bát, jediný můj nepřítel jsem já sama." Ayina slova ji evidentně potěšila, neboť ji obdařila zářivým úsměvem. „Správně, konečně jsi to pochopila. Ale ty víš, že tady nezůstaneš věčně, jednou se budeš muset vydat do neznáma, kde už nebudou žádná ochranná kouzla a tvůj nepřítel bude daleko mocnější, než-li si dokážeš představit." Odmlčela se a věnovala Alye starostlivý pohled.
Co tím má namysli? Žije ta žena ještě vůbec? Možná by si díky ní mohla vzpomenout na svoje dětství, kdyby ji našla. Ještě živou.
„Takže mi teď ukaž, co nového ses naučila."
Stihla postřehnout planoucí oheň do výšin, než ji ze snění vytrhl hrubý hlas.

Miklas se skláněl na otcem, ačkoli ho lékaři milostivě odháněli a snažili se mu vysvětlil, že jim nedává dostatek prostoru. Ovšem on je neposlouchal, z očí se mu valily slané slzy, jenž dopadaly na otcovu postel. Ani nevěděl pro co přesně brečel, nikdy spolu neměli dobré vztahy. Tak proč se o něj teď tak bál? Možná že ho opravdu měl ve skrytu duše rád, pomyslil si, i když si to odmítal přiznat. Ne, od doby co zemřela matka se choval nevyzpytatelně a odcizili se, už k němu necítil více by měl normální občan ke svému králi. Corinne ho objala okolo ramen, a nechala ho, ať se o ni opře, též měla uslzený obličej plný bolesti. Modlili se, aby to zvládnul, nechtěli přijít i o něj.
A pak – srdce jim poskočilo radostí, otevřel oči. Sice jen malinko, ale i to se dalo požadovat za úspěch.

„Miklasi," zakašlal. „Ať jdou všichni pryč, chci ti něco sdělit." Namáhavě zasýpal a netrvalo dlouho a v místnosti zbyli jen oni dva, přestože lékaři silně nesouhlasili.

„Ano, otče?"
Král lehce pohnul hlavou, aby viděl na svého syna. „Vaše matka." Z hrdla se mu vydral další bolestný vzdech, když se pokoušel nadechnout. „Ano, chodím k jejímu hrobu jak je to jde." Miklasovi po tváři stekla další slza.
„Ne, ne," nechápavě se na otce podíval.
„Nemám tam chodit?"

„Je naživu."

„Kdo jsi?!" vykřikl prudce mohutný muž, stojící naproti Alye, opírající se o stůl. Už nemrzla, ačkoli se nacházela ve vlhké kamenné místnosti, kde se nacházelo jedno malé okénko se mřížemi, muž a ona. „Ptám se tě, kdo jsi?! Jsi snad hluchá?!" zvedla hlavu, ale neodpověděla, což ho dopálilo do ruda, zvedl se a přešel k ní. „Co tu chceš ty elfská mrcho? Kdo tě vyslal zabít našeho krále?! Tak mluv!"

„Vy lidé jste všichni stejní. Tak povrchní." Chraplavě zašeptala. „Ne všichni elfové někomu slouží." Chytl ji pod krkem a zacloumal s ní. „Všichni elfové zaslouží smrt, nic víc. Mně je jedno co udělali, sbírám ty informace pro krále. Já jsem jejich kat, já je zbavuju života a čistím tak Historiu od těch špičato-ušatejch šmejdů." Alyu však jeho slova nezajímala více než pavouci na holých stěnách, ze všech sil se soustředila na mužův krk. Chtěla aby zemřel, chtěla utéct zpět do lesa a zbavit se všech všetečných lidí. Ne, nebude utíkat, bude bojovat, a dá to toho všechno. Talmen. Alyin největší problém a zátěž, nemohla ho jen tak někde nechat. Ne, když na něm záleží její život.
A náhle onen muž poodstoupil, chytl se za krk a v bolestech padl na kolena. Něco prosebně sípal, snažil se si ještě vyprosit život, ale Alya již byla rozhodnuta, nenašla v sobě žádné slitování a i přestože se stále cítila zesláble, nechala mužův krk vzplanout v rudých barvách. Naposledy vydechl, když se jeho ohořelé tělo bez života skácelo k zemi. Tmavovláska vydechla a roztavila pouta, stejně jako to udělala předtím. Lidi se snad nikdy neponaučí. Překročila mrtvolu a nejistě se rozhlédla, neměla ponětí kam dál, byla uzavřena v malé kamenné místnosti. Oknem se neprotáhne, ale mohla by zkusit hnout mřížemi. Ovšem zrovna v okamžiku kdy se vydala k oknu, do místnosti kdosi vešel. Alya ho nejdříve nepoznala, hnědé delší vlasy, povýšený výraz, zlaté prsteny na prstech, honosné oblečení hodné krále... princ Tord. Jako první mu zrak padl na mrtvého muže a až následně na Alyu. „Odneste ho někdo a zavolejte dalšího." Do místnosti vtrhli další tři chlapi, co se chopili mrtvého těla a vynesli ho dveřmi kamsi pryč. Princ si oddechl a pokynul k Alye, načež ty předešlé vystřídali sluhové nesoucí kýble vody. „Jistota je jistota." Dívka se ušklíbla, cožpak neví, že voda se vypaří? Voda proti ní nemá ani zdaleka stejné účinky jako mráz.