Legenda zlatého žáru

Apostati

Po dlouhou dobu se nic nedělo, nikdo nic neříkal, skoro ani nádechy a výdechy se neozývaly, veškeré zvuky na moment přehlušil praskající oheň. Hleděla do něj s takovou oddaností a věrností, jako nikoho jiného a předpokládala, že to se nikdy nezmění.

„Teda..." nakousl Talmen téma, poletující mezi nimi. „Jak přesně jsme spojený? To jakože každou chvílí srosteme k sobě, nebo co si pod pojmem jste propojeni, mám představit?" optal se s úšklebkem, i když zůstal jediný, kdo se zasmál. Alya stále bezduše zírala do neutichajícího ohně, kde hledala svou útěchu. Ovšem nenacházela přílišnou, jen útržky, zahřívající její duši. Pelaiga se nadechla k odpovědi, upravila si šátek, překrývající uši a část čela, čímž projevila krapet své nervozity, evidentně si sama sebou nebyla jistá. „Znáte se spolu? Viděli jste se už někdy?" Talmen kvapně přikývl, dívka pouze odpoutala pohled od plamenů a proklínala každou část hocha, hrdě postávajícího ve středu stanu. Na tváři vykouzlila trpký úšklebek při vybavování si jejich setkání. Bylinkářka si povzdechla. „V tom případě jsi na ni musel seslat zaklínadlo. A ať už vědomě či ne, proklel jsi ji. Od té chvíle patříte k sobě. Ale jen-" chtěla pokračovat, jenže Alya se neudržela a skočila jí do řeči, naprosto ignorující rozmrzelý výraz Pelaigy. „Můžeš jít prosím," to slovo pronesla s takovou neskrývanou nechutí v hlase, neboť se jí příčilo víc než jiná slova. Skoro se až zakuckala při jeho vyslovování, štípalo ji do jazyku jako kostky ledu, zanechávalo hořkou pachuť. „Pryč? Chtěla bych si s Talmenem promluvit o samotě." Dávala do toho veškerou příjemnost a milost, čímž docílila spíše příliš nucené prosby, přičemž bylo zřejmé, jak při každé hlásce skřípe zuby zlostí. Jako třešničku na dortu dodala úsměv, připomínající shnilé jablko, snažící se vypadat alespoň trošku k světu.
„Ne." Odvětila příkře Pelaiga. „Zabila bys ho." S jízlivou grimasou jí oplatila pohled. „Správně."

„A to právě ono. Podejte mi ruce," nikdo nehnul ani brvou, když je o to požádala. Pro Alyu byly Pelaigy úmysly nezřetelné a i přestože pro ni nepředstavovala větší hrozbu než kdokoli jiný, nedůvěřovala jí, nýbrž svým instinktům, jasně říkajíc: zabij je. Ale rozhodla se jinak, vyčkat, potlačovala nutkavou touhu se zbavit řečí, vycházejících z bylinkářčiných úst.
Stačilo by rozšířit oheň, toť vše. Nic složitého, ale přesto účinného.

Pelaiga si nova povzdechla, každou chvílí působila unaveněji a unaveněji, ovšem v onen samý okamžik budila v lidech takový respekt, jako nikdo předtím. Natáhla kostnaté ruce, cosi zamumlala a vzápětí Alyi i Talmenovo paže nedobrovolně vystřelily směrem k ní. To bylo poprvé, co ji viděla požít magii, a i přes silný odpor a stále narůstající nenávist obdivovala, jak se svým nadáním dokáže jednat. Kontrolovala svou sílu, na rozdíl od Talmena, kterého ovládaly nestálé emoce.
Vlastně podruhé čarovala v dívčině přítomnosti, uvědomila si hořce. Předtím na žádné kouzla nebyla připravená, přepadla ji ze zálohy a donutila její tělo padnout.
Pravda byla ale taková, že ani tentokrát se na magii nepřipravila, a to v přítomnosti dvou mágů. Pošetile spoléhala na své instinkty a reflexy, ovšem kdyby se ji jeden z nich pokusil zabít, zaskočil by ji a nahnal by tak spoustu času, než by Alya stihla zareagovat.

Pelaiga popadla dýku, uschovávající v lemu mnohokrát zašívaných šatů a bez varování řízla Talmena do dlaně. „Au!" sykl bolestí, když se krev pomalu řinula z mělké rány. Snažil se ucuknout, ale Pelaigino zaklínadlo mu to nepovolilo. „Proč jste to.." vyjeknul, až mu hlas přeskočil. V tu samou chvíli Alya ucítila bolest na dočista tom samém místě, kde se nacházela rána na Talmenově dlani. Netrvalo ani sekundu, než se na její temné pokožce objevilo i ono říznutí. Před bolestí se neskrývala, nechala ji proudit po celém těle a ani sebou nehnula, jen propalovala oba mágy pohledem. Tak moc je nenáviděla.

Pelaiga to samé chtěla provést i s Alyou, jenže ta jí stihla volnou rukou vyrazit dýku dřív, než se dokázala byť jen přiblížit. „Nedotýkej se mě, jinak skončíš jak ten, který strážil váš tábor." Procedila skrze zaťaté zuby, načež kouzlo držící je v zajetí povolilo. Talmen si promnul zápěstí, neschopný slova. Zíral střídavě na zranění, Alyu a Pelaigu, jakoby stále netušil čemu všemu má věřit. Tmavovláska to brala jinak, jestliže její život opravdu závisí na někom, kdo je nebezpečný i sám pro sebe, musí se urychleně dostat do Údolí, kde by je mohli od sebe znovu odpojit. Jinak by věci nemusely skončit šťastně, ještě když se vezme v potaz její výbušná povaha, smíšená s Talmenovou nestabilní a radostnou, co mohla soudit dle pár společných okamžiků. Kterých bylo žalostně málo, na to jak mocně jsou teď spojeni.

„Takhle to teda je... to.. je sakra zvláštní a nepříjemný." Pelaiga upřela své šedé oči k hochovi s vystrčenou bradou, čímž zakrýval strach a nejistotu, hlodající jeho duši. Neuhnul pohledem, hrdě pohlížel zpět a dával najevo, že ona není ten, koho se obává. „Toto není tvé jediné prokletí, je to tak? Ukrýváš v sobě něco většího, mnohem většího a temnějšího." Nasucho polkl, ale neodvrátil se. Alya zpozorovala, jak zašilhal jejím směrem, avšak nic neříkala. Měla toho dost. Toho všeho. Nikdy nic takového neplánovala, nechtěla být spoutaná s člověkem, ani s kýmkoli jiným. Je svobodná, nedokáže se udržet na uzdě a neublížit nikomu, jen proto, že si Talmen bude přát. Za její chování neručí, naučila se ho od neúprosného a tvrdého lesa, kde bojovala o holý život. Pod její elfskou skořápkou se ukrývá krvežíznivá šelma, lačnící po čerstvém mase.

„Nedokážeš to odvrátit? Musí něco existovat, je mi jedno kolik by to stálo, ale prosím, odčiň mojí chybu. Nevěděl jsem co dělám." Obměkčila se Talmenova tvář prosbou, u které sám nevěřil kladné odpovědi. A tak tomu i bylo, bylinkářka pouze zasmušile zavrtěla hlavou.

Opět se ve stanu zmítalo hlasité ticho, smíšené s teplým poledním vzduchem. Oheň uprostřed stále neuhasínal, držel stejné rozměry od doby, kdy jej poprvé spatřila. Jako by byl začarovaný, pomyslela si. V mysli měla nepořádek, neuspořádané myšlenky se jí honily hlavou sem a tam, tuhle nápad, tamhle emoce, až pomalu všechno dosavadní přestávalo dávat smysl. Jediné čeho docílila, bylo uvědomění, proč ji to sem tolik táhlo. Kvůli prokletí se od Talmena nemůže příliš vzdálit, to proto spala neklidně a přerušovaně. Spojení ji nutilo být mu nablízku. Byl to jen malinký krůček k pochopení, ale lepší než nic.

Ne, kdyby nic znamenalo nikdy ho nepotkat.

„Jak jsi tohle zjistila? Ohledně našich neviditelných pout." Vyhrkla náhle Alya, sama zabývající se touto otázkou. Talmen se zamračil, až se mu na čele vytvořila drobná vráska. „Když jsi spala. Ale tak či onak, ihned v první okamžik jsem poznala cosi nelidského, nýbrž magického v něm," odmlčela se, přičemž ukázala na Talmena. „A tak jsem ho nechala žít, jinak by ho Phellis zabil. A tím i tebe."

„Nemluvte o mně, jako bych tu nebyl, stojím přímo vedle vás. Já vás slyším." Zakabonil se jako malé dítě, což Alyu dohnalo k úšklebku. Nevydrží se ovládat věčně, dřív nebo později stejně vybuchne a s velkou pravděpodobností ho i zabije.

„Pelaigo! Pelaigo!" slyšeli dětský jekot ozývající se z venku. „Pelaigo, táta se probudil!" vtrhla do stanu drobná dívenka se zrzavými vlasy, dlouhými až po pás a s jasně zelenýma kulatýma očima. Vyjeveně se rozhlédla po Alye a Talmenovi, ovšem nevěnovala jim větší pozornost než dírám na kolenou, které se vyskytovaly na jejích kalhotách. Čarodějnice se laskavě usmála. „Počkej broučku, za chvilku tam přijdu. Ty se o něj mezitím postarej, aby se mu nic do té doby nestalo, dobře? Šikovná holka." Děvčátko opět rychle vyběhlo pryč. Alye netrvalo dlouhou chvíli a poznala ji. To díky ní nezabila onoho bojovníka, jejího otce.

Talmen se překvapeně podíval na bylinářku, sbírající potřebné věci. „Ty jsi- tohle je tvoje dcera? Ty jsi...?" Poprvé se upřímně od srdce zasmála. Talmena její reakce vylekala, hned litoval, že se vůbec ptal. „Ale kdepak, tohle je Ceryn, dcera Phellise, našeho vůdce. Bez něj bychom už mnohokrát padli, ale on nás vždy vysekal z trní." Alya se zamyslela, co jsou zač? Kolik jich je? „Z trní bych se dokázal vysekat sám." Zamumlal si pro sebe Talmen, zatímco se Pelaiga připravovala k odchodu a Alya stále uvažovala.
„Vidím tvou otázku na očích, Alyo. My jsme to, co zbylo z Apostatů. Pojďte, oznámím ostatním, že nám nechcete ublížit. Vidím ve vás velkou budoucnost, neodepřu vám vaše rozhodování."