Legenda zlatého žáru

Slavnost

Alya stála opřená kmen stromu, prohlížela si zdejší lid z pod kapuce, zatím co Talmen kdesi vybíral vhodné oblečení za ukradené omniry, jelikož to jejich bylo potrhané a promáčené krví, potem a všelijakými výplody lesa. Vern zařizoval přespání, kdyby je, s čímž všichni tři počítali, z království vyhnali společně s ostatními. Založila si ruce na prsou, ani trošičku se jí nelíbilo být všem kolemjdoucím tolik na očích, a už vůbec si nedokázala představit trávit tolik času na velké slavnosti, pořádané samotným králem Historie. Nechtěla nikam jít, v podstatě s přijetím královy nabídky souhlasila jen kvůli Talmenovi, jenž tvrdil, že někde tady je uschovaná mapa k Údolí. Pokud tedy vůbec existuje, je možné, že ji celou dobu vodí za nos a čeká na nejvhodnější chvíli, kdy ji zneškodnit. Takovou radost mu nikdy neudělá, vždy bude ve střehu, nedá mu žádnou možnost k zapíchnutí jí dýky do zad.

Konečně se ukázal s několika hadry přehozenými přes rameno a s širokým úsměvem na tváři. „Pojď, našel jsem něco i pro tebe!" hlásal už z dálky, jen co ji spatřil, a tak vyrazila za ním. Dovedl ji k malé budově, kde jí předal několikery šaty a vyslal ji do kabinky, aby si je vyzkoušela a sám si zalezl do jedné. Neochotně se nasoukala do velice útlých křiklavých šatů s krajkami a opravdu hlubokým výstřihem. Mohutná sukně se téměř dotýkala země, korzet ji škrtil a zelené dlouhé rukávy jí akorát tak zavázeli. „Tak co?" křikl na ni zvesela Talmen, načež akorát nevrle zavrčela a bez dlouhého rozmýšlení si šaty opět vysvlékla.

Nakonec si vybrala jednoduché tmavé rudé šaty, přes které si stejnak přehodila plášť s kapucí, a společně s Talmenem se vydali ke království, kde už na ně čekal Vern. Alya se celou cestu rozhlížela, tolik lidu pohromadě nikdy dříve neviděla, sjeli se na slavnost ze všech koutů Historie. Akorát tu nebyli žádní trpaslíci a elfové, ostatně jako vždy. Už po dlouhá desetiletí se tyto národy navzájem ignorují a nechávají si své oslavy pro sebe, nepotřebovali tam nikoho navíc. Tudíž byla jedinou elfkou široko daleko, pokud se nepřijeli také podíval elfští špioni, což by nebylo až tak nepravděpodobné. Lidé nedůvěřují jim a oni nedůvěřují lidem.

„Vejdeme do velkého sálu, kde nás postupně přivítají. To zabere jenom pár minut, a pak se usadíme poblíž královské rodiny, kde já budu hrát. Věř mi, takových šaškáren jsem už zažil, stačí se na všechny mile usmívat a nemáš co zkazit." Povzbudivě dívku šťouchl do ramene, čehož následně zalitoval, neboť se akorát ještě více zamračila a zprahla ho pohledem. „Počkám na tebe venku." Pronesla suše a tónem, jenž nepřipouštěl žádné námitky. Nechápavě se na ni podíval. „Víš, že se nemůžeš moc vzdálit. Neboj se, před těmi hrůzostrašnými lidmi tě ochráním, ani na tebe nešáhnou." Už už ji chtěl chytit okolo ramen, ovšem na poslední chvíli se raději zastavil, ještě by o onu ruku přišel. „To není ten problém." Stále šla s narovnanou hlavou, nebylo na ni vidět ani špetka nejistoty, kráčela s pevným držením těla a prsty obhmatávala rukojeť dýky za opaskem. Meč měla pečlivě uschovaný na kraji města, byl by příliš nápadný, než aby ho mohla nosit po městě. „Čeho se- talíře! Jasně chápu. Neodsuzuji tě za to, vážně ne... slibuji ti, že tě přede všemi talíři ochráním, žádný na tebe nezaútočí, a když už ano, rozsekám ho na kousky!" vyřkl slavnostně, čemuž se ušklíbla, ale nijak to neokomentovala. Neměla náladu na vysvětlování Talmenovi proč se jí tam nechce, vlastně to ani ona sama dobře nevěděla. Jednoduše se raději stranila lidí.

„Buď opatrný, hlavně ať nezjistí pravdu o tobě, ráda bych ještě chvíli žila." Změnila téma, když u zlaté brány spatřila nejistě postávajícího Verna, který se na ně vděčně usmál. Talmen si odkašlal a poškrábal na zátylku, přičemž sklopil pohled k zemi. „O jaké pravdě o mně přesně mluvíš?"