Legenda zlatého žáru

Dívka s třešňovými vlasy

Alya se zamyšleně procházela po kraji tábora Apostatů, tam, kde končila mýtina, a začínal hluboký les plný nástrah. Má od Pelaigy povolené jen tak bloumat po okolí. Zamračila se, mezi rovným tmavým obočím se jí vytvořila drobná čárka. Proč je vůbec poslouchá? Jsou tak naivní, jestli si myslí, že s nimi vydrží být v klidu, ne-li se k nim dokonce přidat. Ne, Pelaiga je naivní, ta je s Talmenem obhajovala před svými vlastními lidmi. Tmavovláska neměla ponětí, proč by to někdo dobrovolně dělal, ale jestli za to bylinkářka očekává nějaký vděk, odměnu či projev přátelství, šeredně se mýlí.

Dívka si sedla na již dávno suchý pařez a prohlédla si své ruce. Jsou celé od krve, pomyslela si s jízlivým a zvrhlým potěšením, tolik prolité krve. Na bedrech nosila obrovskou vinu, zavinila smrt mnoha nevinných lidí, snažících se pouze žít své životy. Ovšem to jim nedopřála a ukončila jejich dlouhou cestu dřív, než vůbec zahlédli konec. A to jí nevadilo, nepronásledovaly ji noční můry s obličeji obětí, ani se nebála pohlédnout na samu sebe. Naučila se žít se smrtí. Uvědomovala si, že jednoho krásného dne ji osud doběhne a vybere si svou drahou daň, jenže ne dnes, tím si byla jistá. Měla ještě čas, tak ho využívala, dokud se její přesýpací hodiny nedosypou a ona zaplatí za všechny hříchy, za všechny ty promrhané duše. To si připomínala každým dnem při pohledu na odraz vodní hladiny, kde se odráželi její otře řezané rysy, vysoké lícní kosti, tmavá pokožka, ohnivé oči.. a jizvy po celém těle. Duševně se připravovala. Předtím, než se stala sama obětí.
Tak dávno... je tak ošizená... zdálo se jí to jako věčnost od doby, co je spoutaná, neschopná svobodně přemýšlet, a rozhodně se pohybovat dle vlastních úmyslů. Jak dlouho to bude? Dvacet hodin? Den? Nevěděla. Jen představa dalších dnů jí tížila, jak se má naučit žít mezi někým, komu zabila druha? Budou ji nenávidět a nevpustí ji mezi sebe. Ale to bude oboustranné, též se k nim dobrovolně nepoddá. Unese Talmena a uteče s ním pryč.

Pohrávala si s ohněm v dlaních, opět se cítila silná. Avšak jen když byl Talmen nablízku. To jediné ji děsilo, nedobrovolně vložila svou budoucnost do jejo neohrabaných pařátů. Vybavoval se ještě s tou čarodějnicí, zatím co Alya potřebovala čerstvý vzduch na protřídění myšlenek. Nevzdálila se příliš daleko, aby mohla kdykoliv zasáhnout, kdyby šlo Talmenovi o život. Pochodovala poblíž už skoro hodinu, ale nedělo se naprosto nic, slyšela jen neznámé hlasy vycházející ze stanů, pobíhající okolo. Veselé hlasy. Sama nikdy nepoznala radost takovou, s jakou se obyčejní lidé střetávají téměř každým dnem. Znala jen zatrpklé potěšení ze sehnání jídla a ze surového vítězství. Nikdy se ničemu nezasmála jinak než jízlivě či falešně. Nikdy se nesetkala s pocitem lásky, zamilování se. Avšak nelitovala toho, nescházelo jí to, přežívala ze dne na den, na nic podobného nebyl čas.
Ale oni ho měli. Radovali se, smáli se, milovali. A to byl důvod, proč by ji nepřijali. Báli se jí, nedůvěřovali jí. Nebýt Pelaigy, bez varování by se ji pokusili zabít. Pokusili, na tváři se jí zjevil neblahý úšklebek, to je problém. Všichni, kteří se jí nezamlouvali nebo zkoušeli své štěstí a snažili se ji zabít, už nechodili po Historie, padli do Světa Mrtvých. Nemusela k tomu mít důvod, alespoň ne dobrý, stačilo jen lusknout prsty a nepřátelé se proměnili v prach.
Až na něj, hlodal v ní vnitřní hlas. Měla ho zabít dokud mohla. Občas pár lidí z výprav nechává naživu, aby mohli vyprávět o tajemné bojovnici, která je přepadla na cestě, a on měl být jeden ze šťastlivců. Teď toho rozhodnutí hořce litovala.

„Nechci tě rušit," připlížila se k ní pomalu zezadu dívka s třešňovými vlasy. Bylo to zvláštní přirovnání, ale narůžovělé kadeře v Alye evokovaly třešeň. Na větu nereagovala, zatnula dlaně v pěst, čímž uhasila zářící oheň dřív, než si ho přicházející stačila všimnout. „Já," začala nesměle, když neviděla žádný zájem z Alyiné strany. „Jmenuji se Tia." Pronesla rozhodnějším hlasem, ovšem po mrazivém úsměvu, který tmavovláska vykouzlila na tváři se opět více stáhla, jako kdyby stanula před hrozivým psem. Jenže ten pes potřebuje pomoc, značil Tiiný výraz. „Ví ostatní, že jsi šla za mnou?" optala se zničehonic Alya, až sebou dívka s třešňovými vlasy trhla. „Ne, teda... Cedrik říkal, že bych neměla-" přerušil ji hluboký smích, po kterém jí vyskákala husí kůže po těle. Alya si vzpomněla na hocha, oznamujícího pokus o útěk Talmena a jeho společníka a zrovna on nevypadal na někoho, kdo by byl schopný rozhodovat moudře za jiné. Přímo z něj vycházela nejistota a hlavně to byl posera. To z něj viděla na první dobrou. Bál se jí a šířil obavy dál. Což je jen dobře, řekla si pro sebe v duchu. Ovšem ona dívka nesměle postávající za ní nebrala ohledy na řeči Apostatů a stejně za ní vyšla.
Jen se ujistila jak moc je špatná.
„Kdo je Cedrik, aby ti měl co rozkazovat?" poprvé pohlédla Tie zpříma do očí. Ta spatřila narůžovělou jizvu táhnoucí se od líčka přes nos, ucukla a sklopila pohled k mechem porostlé zemi. „On je můj přítel. Ale není zlý, jen všechno cizí nebo nevysvětlitelné je pro něj okamžitě strašlivé a nebezpečné. Jinak je jen obezřetný a snaží se vyhýbat problémům. A rozhodně mi nerozkazuje." Zachmuřila se. Alye jí začalo být skoro líto, tak naivní a nevinná. „Láska je jenom iluze. Nic takového neexistuje, a jestli ano, tak lidstvo na ni rozhodně ještě nenarazilo." Tia se zajíkla, přičemž nepatrně couvla. „A přesně kvůli osobám jako jsi ty Paajtalil zemřela, lidem neschopným milovat." Přitáhla ruce k tělu a objala samu sebe, jak jí konverzace začínala být nepříjemná. Alya se pouze líně natáhla pro šišku, aniž by se zvedala z pařezu a hodila ji. Strefila se přesně do středu vzdáleného stromu, slyšela jen měkkou ránu roznášející se dál lesem a postřehla kůru odletující dolů. „Paajtalil slouží pouze jako utěšení pro všechny odmítající přijmout krutou realitu života. Legendy o ní jsou jako loutky, každá je jiná a vypráví svůj jiný příběh. Jestli někdy opravdu žila, mohla to být prostá pastýřka, která vyléčila sotva pár lidí a nakonec zemřela stářím. Jenom lid z toho vytvořil dech beroucí příběh o ukřivděné osobě. Věř mi, legendy mnohdy přehánějí." Tiino obočí se téměř spojilo v rozzuřeném zamyšlení. Slova cizinky se jí ani trochu nezamlouvala, ale co kdyby přeci jen měla částečnou pravdu? Od mala byla vychovávána s vírou v Paajtalil, už si bez denního modlení se k ní nedokázala představit žít. Za 20 let jejího života přemýšlela jen párkrát o pravdě o První. Vždy byla zvídavá, několikrát se dokonce i zeptala zda-li nemůžou být příběhy o ní lživé, to ovšem Pelaiga pokaždé zavrhla a tím uzavřela debatu. „A v koho nebo co teda věříš? V toho nespravedlivého a vražedného Vševládce? Nebo snad v nějakého z bohů trpaslíků?" zeptala se znechuceně, což Alyu ještě více utvrdilo v jejím tvrzení. Apostaté nedokážou přijmout jinou realitu než tu jejich a slepě následují někoho, kdo jim dodá falešnou odvahu. „Nevěřím v nikoho jiného než v sebe. Víc k žití nepotřebuju, mě by ani bohové už nepomohli." Pronesla chladným hlasem. Ze starého pařezu se zvedla ve stejnou chvíli, co se Tia otočila a vydala k odchodu. Alya se za ní nedívala, nezajímalo jí, že odchází. Jen ať si jde, bránit jí rozhodně nebude. S pocitem zadostiučinění sebrala ze země další šišku a mrskla jí o ten samý strom. „Víš," slyšela za sebou opět jemný hlas oné dívky s třešňovými vlasy. „Možná že na povrchu jsi nedotknutelná a proradná vražedkyně, ale věřím, že ve tvém nitru jsi dobrá osoba." Nehodlala čekat, než se tmavovláska uráčí jí odpovědět a tak rovnou zamířila mezi stany. „Pleteš se," hluboce se zasmála Alya, tak, aby ji slyšela. „Moje nitro je ještě temnější než moje kůže." Zaznamenala rozhořčené povzdechnutí a poté se Tia vytratila v závěsu stanů.