Legenda zlatého žáru

Propast

Dostali koně, na nichž momentálně uháněli směrem od hlavního města. Na ulicích neviděli žádné lidi, zůstaly jen známky po boji, bláto se mísilo se zaschlou krví, sem tam se naskytly květiny pro padlé od odvážlivců, kteří vystoupili z domu, věnce pletené smutkem a záští.
Vojákům se povedlo částečně zajistit Propast, tudíž se Mrtvý jekot dostal za hranice El Miota jen ojediněle, ale stejně nikdo nebyl venku v bezpečí.
Ani uvnitř svých domů se necítil bezpečně, nevěděli čeho jsou ony monstra schopny. Jenže to nevěděl nikdo, a na trůně neseděl vládce, jež by je mohl uklidnit, takhle byli jen stádo ovcí, ženoucí se z útesu. A Historia stála na jeho kraji, každým dnem se hroutila více a více.
Všimla si Miklase, jak k ní opatrně vzhlíží, do této chvíle se neocitli takto blízko a on z ní měl očividný strach, ale i respekt, Alya se jediná dokáže postavit Tordovi, aniž by vydala sebemenší známku nejistoty.
Z pohledu na kudrnatého hocha ji vyrušil Talmen, který přiklusal vedle ní na černém koni.

„Cítím se špatně vůči Vernovi," Alya neodpověděla, dál upjatě hleděla před sebe.
„Nechal jsem ho samotného, opustil jsem ho. Sice se má dobře, bydlí u naší staré známé, ale co mu mám říct? Nemůžu ho do tohohle všeho zatáhnout, zaslouží si klid. Jenže dostane se mu ho? Celé dny neví co se děje, protože já jsem v bezpečí v království, nedám o sobě vědět a on riskuje svůj život pokaždé, když vylézá ven a prochází mezi mrtvolami a hledá mojí tvář. Já... nevím co mám dělat." Oči se mu zalily slzami, jenž okamžitě hrubě setřel do rukávu, nestál o něčí lítost. Potřeboval jen poradit.

„Tak mu napiš. Jestli mu důvěřuješ, řekni mu všechno co říct můžeš, ujisti ho že ti nic není. A pošli ho někam, kde se mu nic nestane." Alye bylo vcelku jedno co se s tím hochem stane, ovšem Talmenovi musela pomoci. Ne z lítosti, ne ze soucitu, šlo o něco jiného. Ten pocit, který ji zevnitř sžíral pokaždé, jakmile jemu nebylo do zpěvu, jako by se topila v jeho smutku. Ve volných chvílích přemýšlela, jak hluboko až jejich spojení sahá, je možné si navzájem ovlivňují emoce? Někdy, až nastane vhodná doba si o tom s ním promluví, jestli to též pociťuje, nebo to platí pouze na ni.

„Abych byla upřímná, on momentálně není můj problém," zasekla se, jaksi jí došly slova, netušila co má dál povědět. „Drž se. Hlavně při mně se drž, ale zase ne tak zblízka." Talmen se zašklebil, a po zbytek cesty už mlčel. Měl pádný důvod proč přijel právě za ní a ne za kýmkoli jiným, a tím byla její povaha. Ostatní by si ho lítostivě prohlédli, řekli mu jak moc je to mrzí, zatímco ona neprojevila žádnou lítost, hned vymyslela plán. Je praktická a rozhodná, a přesně to v onu chvíli potřeboval ze všeho nejvíce.

Zastavili před chabým opevněním, vojáci slezli z koní, vytasili meče a kuše a čekali na princův rozkaz. Ze dveří od dřevěné, narychlo postavené vížky vylezla princezna Corinne s zrzavými vlasy zapletenými v složitém drdolu a v lehkých, téměř bojových šatech, krásná jako vždy. O něčem se s Tordem bavili, než princ pokynul otevřít bránu. Alya seskočila z koně, ruku si položila na dýku a ve svým nitru sáhla po síle, musela být připravena na nejhorší. Koutkem oka se podívala na Talmena, napjatě stojícího vedle svého koně. Ačkoli se snažil působit nebojácně, v očích mu viděla strach. Ale kdo by se nebál? Spousta vojáků měli ten samý pohled, plný bezmoci, věděli, že stačí milný krok a zřítí se do propasti hrůzy, doslova. Ona sama se nebála, avšak téměř všichni okolo ní se s Mrtvým jekotem již setkali, zatímco ona jej zahlédla párkrát z okna, když zrovna měla štěstí. Blíž se nedostala.

„Nestačilo by jim jednoduše nabídnout mírovou dohodu? Mohli by mít šťastný život někde ve Hvozdu ztracených duší, daleko od civilizace a všichni by byli spokojení, nemuseli-" Talmena přerušil řev vycházející z oblud, řítící se přímo na ně. Ovšem než stihli zareagovat, vojáci vpředu rozhodili pochodně do první linie Mrtvého jekotu a netrvalo dlouho a obludy se křečovitě zmítali v bolestech.

To mohla ona udělat sama jako nic. Nechápala, proč tu po celou dobu riskovali životy tolika mužů, když její moc byla několikanásobně větší a hlavně snáze ovládatelná, pouhé mávnutí zápěstím by usnadnilo práci pěti vojákům.

Zahodila pochyby za hlavu, teď se musí soustředit na aktuální úkol, už je jedno co bylo, stejně to nezmění, tak se zaměří na to, co momentálně je. Obklopena vojáky vešla obrovitou branou na území Mrtvého jekotu, kde ji do nosu udeřil prudký zápach hniloby, jako by se tam těla rozkládala po celé tisíciletí a nikdo se jich po celou dobu ani nedotkl.

„Ustupte!" rozkázala mužům, kteří se na sebe rozpačitě podívali, přičemž ji nepřestali bránit vlastními těly. Všude okolo nich se slézala krvežíznivá monstra, některá z povrchu, jiná vylézala přímo Propasti, avšak prozatím na ně neútočili, vypadalo to spíš, jako že vyčkávají, plíží se poblíž se skloněnými hlavami a prohlížejí si oběť. „Ať se všichni vrátí za hradby!" houkla na Torda, stojícího opodál. „Ztratili bychom tak naši čest, mí muži by raději zemřeli, než se vzdali." Ten sobec, prostě nechtěl aby zničení Propasti byla jenom její zásluha. „Všichni umřou, jestli se okamžitě nestáhnete!"

„Poslechněte Posla! Otočte to a nechte ji o samotě!" zasáhl Aymar, znechucen vlastním bratrem.
„Tito vojáci slouží koruně! Jsou moji..."
„Správně, slouží koruně. Jenže ty ještě nejsi král," pohlédl na zmatené vojáky. „Slyšeli jste dobře, běžte za hradby, je-li vám život milý."

„Aymare, je nebezpečná a ty si to moc dobře uvědomuješ. Může tu utéct, může nás zradit," rozhořčeně Tord máchal rukama ve vzduchu, ukazoval na Alyu prstem a obviňoval ji ze všemožných věcí.
„Kdybych chtěla utéct, věřte mi, že už bych tu dávno nebyla." Promluvila nečekaně, a Aymar musel soptícího Torda odvést násilím, neboť by se jinak ani nehnul.

A v tu chvíli, kdy všichni konečně odešli a zbyla jen ona, obklopena Mrtvým jekotem, dopadla na ni váha skutku, který se chystá udělat. Opravdu chce zabít všechny ty tvory? Jsou živí, stejně tak jako ona nebo kdokoli jiný, nezaslouží si být zabíjeni jen proto, že jsou nepochopeni. Ale kolik nevinných lidí už takhle zabila? A navíc Mrtvý jekot ze živí lidmi, trýzní Historiu, musí ji jich zbavit, nastolit pořádek.

Jenže co pro ni kdy tato země udělala, co pro ni lidé kdy udělali? Zaslouží si potrestat. Avšak poté ona navždy zůstane uvězněná v království, nepustí ji dál než do královských zahrad. Co se pak změní pak, jestliže uspěje? Nic, vloží ji do vězení, obviní ji ze zabití krále, a půjde viset, znova. Sice všichni ví, že byl král otráven a nezemřel na následky popálení, ale nebude je to zajímat. Nikdo nezjistil kdo mu jed podal, neobjevil se žádný viník, shodí to jednoduše na ni. A nebo ji budou dál vyučovat, o což stála asi tak jako o Tordovu přítomnost.

Z uvažování ji vytrhlo zavrčení a hned v následujícím okamžiku se na ni vrhly obludy ze všech směrů, povalily ji na zem a začali vydávat tak vysoký jekot, že si musela zacpat uši. Tak takhle vraždí, pomyslela si a stáhla se do sebe, kde vyvolala příjemné teplo. Nechala se všechny přiblížit, v tu chvíli jí bylo jedno že jí zadírají ostré tesáky do kůže, jen ať všichni přijdou. A pak – BUM.

Nechala její oheň vydrat se na povrch, cítila ho v každé části svého těla, byl její součástí. Řítil se rychlosti blesku, nedokázala ho už dál kontrolovat, prostě se mu poddala věnovala mu vše, nač narazil. Plameny proudili vzduchem, i zavřenýma očima poznala jak požírá Mrtvý jekot zaživa, udupaná tráva vzplanula, stejně tak jako ona sama. Otevřela oči a spatřila paseku, jenž nadělala, všude pouhopouhý popel, těla potvor se buď stále cukala, nebo už lehla k zemi s popelnatou kůží a pohledem upřeným k nebi, ale nemínila přestat. Zvedla ruce nad hlavu, ignorovala ostrou bolest na hrudi a břiše, rozšířila oheň dál podél Propasti a ačkoli neviděla na její konec, pokračovala, dokud jí síly neopustily.

Padla vyčerpáním k zemi, zakrvácenýma rukama si protřela obličej. Je po všem. Zvítězila, porazila Mrtvý jekot. Rozmazaně se podívala na druhou stranu průrvy, ale přes pot v očích téměř nic neviděla. Jak se asi druhá strana vypořádává s těmi potvorami? Netušila, hlavní bylo, že tu jejich stranu, nebo alespoň část, ochránila.