Legenda zlatého žáru

Kamenný sál

Konečně vběhli mezi mohutné stromy, kam na ně lukostřelci nemohli a dostali tak šanci vydechnout. Elfka již nerozeznávala svou bolest od té Talmenovy, oba schytali několik zásahů, i přestože Alya spalovala podstatnou část šípů ještě za letu.

„Nemůžu..." vydechl světlovlasý hoch a poklekl na kolena, rukama se zapíral o stehna. „Zabijí nás, už nemám sílu na další běh," dívka na něj pohlédla a s mírným zasyčením si vytáhla šíp ze zad. Ránu zacelila ohněm. Stejným postupem pokračovala i u dalších dvou šípů, než si povzdechla a položila dlaň na Talmenovo rameno. Měl pravdu, nedostanou se daleko, i ona byla velmi vysílená. Tělo měla pohmožděné, unavené a zatavené rány cítila při sebemenším pohybu. Jenže to nebylo to nejhorší, uvědomovala si i Talmenovu bolest, kterou by samotnou snesla, ale Talmen ne. Pořád nebyl navyklý na takovou fyzickou újmu, jako ona. Přemýšlela čím to je, že i přes zranění jež podstoupila a kterým by obyčejný člověk mnohdy i podlehl, ona se cítila vyčerpaně a měla pocit že každou chvílí rozpadne na tisíce bolestných kousků, ale i tak dokázala pokračovat dál. A znova ona otázka – kým bývala? Má to s tím něco společného?

Zatřásla hlavou a pohlédla Talmenovi do očí. „Můžu ti rychle ošetřit rány, ale poté se musíme vydat dál. Za nedlouho sem dorazí vojsko rozzuřených elfů a tou dobou se musíme nacházet někde, kde nás hledat nebudou." Bezhlesně přikývl a nastavil své tělo Alye. Ta opatrně vyhrnula košili a zjevily se před ní ošklivě zapíchnuté dva šípy.

„Co jsem tak slyšel, elfové svoje město moc neopouštějí. Myslím si, že se neodváží příliš daleko." Špitl mezi steny. Pokývala hlavou, ale dál nic neříkala.

Musela Talmena podpírat, aby se vůbec zvedl a byl schopný pohybu. Hlava se mu klimbala na krku, a působil dojmem, že každým momentem omdlí. Jediná jejich výhoda byla všudypřítomná tma, chránící je před zraky elfů, prohledávající lesy. V dáli vnímala jejich světla z luceren a hlasy pokřikující rozkazy, jež se k ní nedonesli. Doufala že měl Talmen pravdu a oni se neopováží projít skrz celý Hvozd ztracených duší, alespoň ne dnes v noci.

„Tady si můžeme odpočinout," pronesla tiše, jakmile spatřila malý výběžek kamenů, který skýtal přínosné útočiště. Položila hocha zadní části jeskyňky a sama se opředla a studenou stěnu vedle něj. „Můžeš jít spát, já budu hlídat. Před svítáním vyrazíme." Ušklíbl se, přičemž se převalil na záda. „Nemusíš říkat dvakrát." Zamumlal za polospánku a než se Alya nadála, upadl do hlubokého spánku.

Procházela se po zahradě plné výjimečně opečovávaných květin, do obnažených ramen jí pařilo slunce, ale ona i přes to kráčela dál, pobroukávající si veselou melodii. Přesně tak, jak byla učena. Hudba pomáhá v soustředěnosti, to měla zafixované hluboko v sobě již od mala. Užívala si ono horko, které se každým letním dnem rozprostíralo po tomto místě, téměř jako by bylo přitahováno.

V tu ránu se zastavila, slyšela někoho za sebou. Ačkoliv se onen člověk snažil pohybovat jak nejtišeji uměl, Alya stejně poznala když za ní někdo šel. A i poznala osobu pronásledující jí, jelikož příliš návštěv nemívají a co věděla, v daný okamžik se v paláci nenacházel nikdo jiný.

„Vím že tam jsi-" ovšem sotva se otočila, mistryně k ní přiskočila, podkopla jí nohy a odvalila se opodál. Tmavovlasá elfa se zakolísala, ale než se stačila vzpamatovat, vzrostlá žena jí přiložila svou dýku z černé oceli ke krku. „Nikdy," nadechla se, přičemž Alye zafuněla na zátylek, „nikdy protivníkovi neříkej, že o něm víš." Odtáhla se a zasunula zbraň zpět do pochvy. Otočila si dívenku čelem k sobě a prohlédla si ji od hlavy k patě, načež nesouhlasně zavrčela. „Nejsi připravená k tréninku. Kde máš svoje dýky? Nebo svoje házecí nože? Jsi naprosto nepřichystaná. Běž do kamenného sálu, a ať se to už nikdy neopakuje." S těmi slovy se žena otočila a ještě stále zaskočená Alya se vydala směrem ke kamennému sálu.

Jakmile stanula na prahu do kamenné místnosti, speciálně vytvořené pro dívčino zkoušní, stáhla si neposlušné vlasy do pevného ohonu a sedla si do tureckého sedu na vyvýšený kruh ve středu. Promnula si ramena a protáhla si záda, věděla jaká bolest bude následovat. Ale ta je pro pokrok nezbytná, jak pokaždé říkávala její mistryně Zarsia. Je to součást dlouholetého výcviku, který může ovlivnit spoustu věcí v budoucnosti, ať už dobrých či špatných. Prý vždy byla předurčena k velkým věcem, a proto se musí naučit jim čelit.

Tou dobou už se ale v sálu začalo rapidně ochlazovat, kameny začaly být až příliš studené, vzduch se zdál být nedýchatelný. Tak jako pokaždé na tomhle místě, přitahovalo veškerý hlad z okolí, až postupně přecházel do ledových stupňů. A to během velmi krátké doby. Ovšem ona se ani nepohnula, pouze v tichosti seděla a držela se svého vnitřního plamene, nechtěla ho ztratit. Ne znova. Začala se třást zimou, to drkotání zubů nešlo zastavit, měla pocit, že se celé její tělo každou chvílí zhroutí na zem a ona tak opět dá najevo, že není vhodná svého osudu. Zas by mistryni zklamala. To nesmí dopustit, nechce být někým, kým opovrhuje. Chce jí dokázat, že se něco opravdu naučila a že neselže.

Zavřela oči, jakoby jí to mohlo nějak pomoci před mrazem, jež ji obklopoval. Věděla, že zima je nepříjemná i normálnímu smrtelníkovi, jenže ona na ni trpí mnohonásobně víc, ačkoliv v sobě nosí zlatý žár. Nebo to je právě kvůli tomu? Netušila. Ani neměla ponětí, jak takový obyčejný člověk vypadá, ale neptala se. Jednoduše se poddala svým představám, o kterých se mistryně nikdy nesmí dozvědět. Poslala by ji k oranžové vodě, kde by musela zůstat týden, ne-li víc a živit se lesními plody a lovit si zvěř, dokud by nepřišla na jiné myšlenky a nevypudila lidi z hlavy.

Seděla tam již po dlouhou dobu, přičemž teplota stále ubývala. Najednou ji téměř srazila k zemi ostrá bolest v zádech. A další, a další. Staré rány se otevíraly, strupy praskaly a Alya pociťovala čerstvou krev, stékající z jejích zad. Až tak moc náchylná na mraz byla. Alyino tělo nedokázalo vstřebat tolik chladu a začalo praskat, jako skořápka vejce co se z něj klube holé kuře. Nejdříve na velkých prostorech, přímo vystavených ledovému vzduchu, později se objevovaly i menší ranky na zbytku těla. Přála si, aby její utrpení skončilo, ale uvědomovala si, že stále nepřišel čas. Ještě chvíli musí odolávat. Hlava se jí točila, hlavně se snažila neomdlít, nechtěla tentokrát odpadnout dříve, než stihne vidět potěšený výraz na tváři mistryně.

„Už můžeš," ozval se klidný hlas v její hlavě, na který tak dlouho čekala. Uvolnila své pevně sevřené pěsti, přičemž si uvědomila že si nepamatuje, že by je někdy svírala, zhluboka se nadechla, načež se zaklonila a vydechla. Cítila, jak teplo stoupá z těla ven, sálalo více a více. Oheň obepínal její kůži, rozléval se jí v krvi jako úchvatný jed, nechtěla aby ten pocit přestal. V místnosti chlad vystřídal žár, doslova celá vzplanula v plamenech, jež vyhnaly zimu pryč. V ten moment pociťovala tolik emocí naráz, měla v sobě neskutečný zmatek. Změna prostředí přišla moc rychle a navíc ji hlad předtím oslabil mnohem více, než se domnívala. Otevřela uslzené oči a pohled se jí hned stočil doprava, kde ve dveřích stála mistryně. Jemně pokývala hlavou a nepatrně se usmála.

Je pyšná, prolítlo Alye hlavou, než ztratila vědomí.