Legenda zlatého žáru

Oheň a led

Miklas se hnal jako šílený do kuchyně, už nemohl ani vystát všechny ty falešně usmívající se lidi, prohlížející si ho jako nechutné zvíře na porážku. V tomhle ohledu si vybudoval jistou závist vůči jeho sourozencům. Corinne, nejstarší ze čtyř královských dětí, všichni ji měli rádi, celá Historia ji zbožňovala, muži se po ní mohli utlouct, ačkoli ona i ve svých dvaceti sedmi letech odmítala jakékoli nápadníky, jenž se jí otec snažil podsunout. Dále Tord, následník trůnu, u něhož dvounásobně platí pořekadlo: jablko nepadá daleko od stromu, je totiž navlas podobný králi, tudíž je velice oblíben u šlechty, jakožto rozhodný a rázný muž, ovšem málokdo zná jeho pravou tvář - mrzutí a vzteklý. Miklas si nedokázal byť jen představit dobu, až bude vládnout bratr. A Aymar, střední z bratrů. Podobně jako on sám nebyl příliš populární, na rozdíl od Miklase se s tím dokázal smířit, ne-li byl spokojen a vyhovovalo mu to. U Aymara nikdy nikdo neví co si přesně v daný okamžik myslí, jeho ledové modré oči jsou po většinu času nečitelné.
Už zahlédl dvojité prosklené dveře vedoucí do kuchyně, zaradoval se a prohrábnul si své rudé vlasy, aby jim dodal alespoň nějaký ten tvar, což se mu stejně moc nepodařilo a kadeře v barvě ohně zůstaly v onom rozčepýřeném stavu.

„Miklasi!" uslyšel udivený výkřik hned, jakmile vrazil do dveří. „Neměl byste být na slavnosti? Pan král vás jistě musí shánět!" vyděšeně a rozzlobeně rozhodila rukama postarší kuchařka. „Klid Allmie, otec tam již dlouho není a oslavu převzali hosti, jediný Tord tam s nimi zůstal. Nikdo se po mne shánět nebude." Nenápadně přešel k protějšímu stolu, ze kterého si co nejméně postřehnutelně vzal med. „Je tu?" kuchařka si povzdechla a ukázala na dveře, vedoucí do další místnosti. „Jen tam trochu toho medu ještě nechte, princi! Letos je ho obzvlášť málo." Křikla za ním, ale to už se hrnul za svým nejlepším a jediným přítelem pod sluncem.

„Peeto!" zvesela se usadil do nejbližší židle a s potěšením sledoval, jak sebou hnědovlasý mladík polekaně škubnul. „Miklasi! Nebudeš chybět na tý naparáděný slavnosti plný namyšlených zbohatlíků?" Miklas se ušklíbl a olízl lžičku medu, kterou si vzal ze šuplíku. „Myslím že ani ne, stejně všichni přišli kvůli vínu a jídlu." Peetah si ho pobaveně prohlídl, přičemž odložil svojí kuchařskou čapku. „Jsi nějaký celý zpocený. Co se tam k čertu děje?"

„To víš, je tam spoustu krásných dívek, se kterými jsem..." schytal tázavý pohled od Peeta, který se na něj šklebil. „...se kterými jsem tancoval," oba dva se rozesmáli, jako za starých časů, kdy na sebe ještě měli čas. Teď zestárli a povinnosti je uháněly od sebe, Peetah se stal učedníkem královského kuchaře, zatímco Miklase učili jak správně ovládat město za přívětivých i nepřívětivých dob, až mu otec jedno svěří pod svou ochranu. Ale zatím to vypadá na nějakou drobnou vesničku poblíž Zlatého jezera, jelikož mu otec ve vládnutí příliš nedůvěřuje. A není se čemu divit, Miklas není jeden z nejvhodnějších kandidátů na vládnutí, na to je až moc mírný a nerozhodný, pravý opak pořádného krále, jak mu stále do hlavy vtloukával otec.

„Viděl jsi už tu novou služebnou? Tersia se jmenuje, alespoň myslím," rozplýval se Peetah zrovna nad jednou krásnou dívkou, přičemž ho Miklas zaujatě poslouchal a hltal každou pomoc a radu, jak se nějaké zalíbit. Ačkoli Miklasovi bylo šestnáct, otcovi se stále nepodařilo mu domluvit sňatek. Ovšem zdálo se, že to mají v rodině, protože jak Corinne, tak Aymar nepřijímali žádné nápadníky či nápadnice a ani se o nikoho nezajímali, jediný Tord přistoupil k zasnoubení s jistou lady Elian, která též pocházela z El Miota.

„Jestli jí uvidím, určitě se na tebe zeptám." Opověděl s úsměvem, avšak Peetah mu už odpovědět nestihl, přerušilo je naléhavé klepání na dveře. Miklas vyděšeně vyskočil na nohy a skrčil se za stůl, nikdo nesmí vědět, že je tady. Přišli snad kvůli němu? Nebo to je jen kuchařka co přišla pro další jídlo na slavnost, nebo hladový host, připravený vybílit spíš?