Legenda zlatého žáru

Siréna

Sirény jsou lesní ženy, na pohled překrásné. Lákají muže ztracené a v nouzi, žádný nedokáže odolat jejich ladným ženským křivkám. Svou jemnou sametovou vůní jim poblázní mysl a oni posléze ztratí vlastní hlavu. Jsou ochotni pro krutou sirénu udělat naprosto cokoli, ať to stojí, co to stojí. Ovšem ony si obvykle vystačí nelítostnými hrátkami, kdy je muži nechávají, nebrání se, ani hlásku nevydají, když je požírá zaživa. Ačkoli jsou sirény mocné svým kouzlem, mohli by nepřátele okamžitě usmrtit, avšak jsou hravé a vědí, že jim oběť neunikne. Proto na posledních pár chvil uvolní kouzlo a dovolí muži spatřit jejich nemilosrdnou tvář. I přestože i po přerušení kouzla jsou více než nádherné, muži se zaleknou mohutných orlích křídel, jež nosí s pýchou, hustých, obvykle tmavých chlupů, které vedou od bosých chodidel až po pas a dlouhého tenkého ocasu. Sami si uvědomí bolest, jenž jim přinesla, ale už je příliš pozdě na útěk a ať se snaží sebevíc, siréna je vždy dožene a dopřeje si čerstvého masa.

A přesně jedna z takých stála před Alyou, bolestně se svíjející vedle Talmena a přidržující se za krk. Apostati na ni vyskákali z úkrytu, ale siréna byla připravená. Máchla silným ocasem a shodila je tím k zemi, čímž získala náskok na uvrhnutí zaklínadla. V Talmenových očích zazářilo, načež se nemotorně zvedl a spolu s ostatními hochy se malátně přibližovali k siréně. Alya se s námahou též postavila na nohy, na ni ani na světlovlasou dívku její magie nezabírala. Zdvihla dýku, jež se povalovala na zemi a napřáhla se proti siréně. Jenže viděla rozostřeně, s krku řinoucí se krev se lepila na rukou. Mířila špatně, nejspíše kvůli Talmenovu omámení. Ale nezastavila se, zacílila a hodila dýku, která prolétla kolem sirény obnažené hrudi. Vyhnula se s takovou ladností.
Alya vyčerpaně oddechovala, kdyby se do toho Talmen nepletl, nemusel by teď být v její moci. Všimla si dívky, potichu se plazící k oné dýce, která dopadla kus vedle. Nic neříkala, jen mlčky kývla, že chápe plán.

Siréna mezitím přešla k Talmenovi, ostatní nechala stát na místě, evidentně ji nezajímali natolik, aby se jim věnovala. Jemně ho chytila za tvář a políbila ho, což jí strnule oplatil. Sjela níže ke zakrvácenému krku, kde žíznivě olízla kůži. Talmenova krev se nacházela okolo jejích úst, ovšem než Alya stihla zareagovat, siréna se zakousla. Odtrla zakrvácené maso a se slastí přežvykovala. Tmavovláska zakřičela a vrhla se po siréně. Jenže byla zesláblá, kouzlo působící na Talmena skrz něj částečně uchvátilo i ji, proto padla dříve, než udělala pár kroků. Viděla ještě onu elfku, jak s mrštností bere dýku a hází ji. Nespatřila již, jestli se trefila či ne, ale zdálo se, že únava ji alespoň krapet opustila. Pohlédla na sirénu, které z břicha trčela čepel. Nestvůra se nechápavě rozhlédla a spatřila dívku s napřaženou paží, jak švihla dýku. Ovšem svým rozrušením narušila i kouzlo, držící všechny muže na místě. Zatímco se rozkoukávali, Talmen se skácel k zemi, těsně vedle Alyi, Phellis neváhal, vytáhl meč z pochvy a protrhl s ním sirény křídlo. Bolestně zavřeštěla, otočila se na špičkách a když si uvědomila, že jsou v přesile, z posledních sil vzlétla. Ti, kteří se již stihli vzpamatovat, vystřelili z luků, než se jim ztratila z dohledu v hustých korunách stromů.

Avšak ještě zdaleka nebylo vyhráno. Talmen ležel na zemi, z úst se mu valila krev. Dýchal přerývaně, pohled zvednutý k nebi. Alya se k němu přivalila. Nemůže je nechat zemřít takto, musí něco udělat. Rychle, jinak jeho život vyhasne a s ním i ten její. Přes ukrutnou bolest urvala část košile Talmena, s čímž se pokusila obvázat nemile vypadající ránu. Byla o dost silnější než on, ačkoliv schytala stejná zranění, dokázala vstát a smysluplně přemýšlet, na bolest byla zvyklá. Jenže on ne, hrozilo, že nebude dostatečně silný a nechá se pohltit. To nemůže dovolit, ještě nemá v plánu zemřít. Přispěchal k nim Phellis, za zády na ně hleděli i ostatní Apostati. „Sakra, dělejte někdo něco!" křikla rozhořčeně vysíleným hlasem. Proč tam jen tak stojí? Vždyť oba za chvíli zemřou. „Ztrácí mnoho krve, musíme ho dostat k Pelaige, ta mu jediná dokáže pomoc." Pronesla zadumaně dívka. Phellis zavrtěl hlavou. „To je daleko. Než bychom se tam dostali, vykrvácel by."

„Tak co budem dělat? Nemůžeme ho tu přece jen tak nechat zemřít!" zhrozil se Cedrik. Mával rukama ve vzduchu, mermomocí se pokoušel vymyslet cokoli, co by pomohlo. Kath si sedl opodál, nikterak ho nezajímalo, jestli zemřou či ne, stejně jako další mladík, který s nimi šel.

Chraplavě se zasmála. Něco se musí udělat. Hned teď. Byla sice ráda, že nikoho z nich netrápí, že prožívá to samé co on, jen se přes to lépe přenáší. Sice byla celá od krve a ztrácela ji stejnou rychlostí jako on, také jí hrozilo vykrvácení, ale elfové jsou od přírody robustní, déle vydrží. Avšak i když se soustředili na něj, nijak mu nepomáhali. Vzala jeho ruku do svých a urputně se soustředila, aby přežil. Nemohla dopustit jejich smrt. Přiložila dlaně na krk, mohla by plameny zacelit rány, jenže co kdyby ho tím pouze usmrtila? Ztrácela veškerou naději, stejně zemřou. Nachází se kdesi v pustém lese, obklopeni neprůchodnými stromy, než by našli pomoc, bylo by pozdě. Apostati cosi mluvili, možná k ní, možná mezi sebou, nevěděla. Před očima se jí dělaly mžitky, naposledy stiskla Talmenovu ruku, když ji náhle uchvátila bezmoc. „Co se... Al? Al!" zaslechla jeho slova, když upadla do bezvědomí.

Talmen otevřel oči s nečekanou, nově získanou sílou. Pamatoval si, jak Al zachránil před ocasem sirény, kterého si nevšimla. Zaměřila se na ni natolik, že ignorovala nebezpečí přicházející odjinud. Povalil ji, čímž ji ochránil vlastním tělem, ale pak přišla ona bolest, jenž ho téměř oslepila. Pamatoval si ji jen úsečně, následovala část, odehrávající se v jeho paměti jako ve snu. Utrpení ustoupilo a nahradilo ho tupé okouzlení. Neodolal, bylo příliš příjemné, než aby se vzpíral. Nic ho nebolelo, cítil se jednoduše dobře, nic nemusel řešit, opustil onen krutý svět, vymanil se z jeho sevření. Vnímal jen přenádhernou ženu. To ona ho tolik přitahovala, chtěl být její. Chtěl, aby si s ním hrála. Vzpomínal si na něžné polibky, kterými ho zasypávala, nemohl se jich nabažit. Vůbec si nevšiml, že ho pokousala, viděl jen to, co chtěl. Ale pak pohádkový svět znenadání skončil a on opět ucítil tvrdý dopad reality.

Dočista se mu z hlavy vykouřilo kdy propadl mdlobám, jak dlouho spal? Rozhlédl se, šaty měl celé od krve, stejně jako jindy zelená tráva se teď leskla rudou krví. Chvatně si prohmatal celý krk, zaskočen úlevou, kterou přineslo probuzení. Nahmatal jen hadr prosáklý krví, ale pod ním žádné rány od drápů ani od ostrých zubů. Spatřil sklánějícího se Phellise, jež nejistě hleděl kamsi vedle něj. „Co se..." zajíkl se, vyprskal zbytky krve a pohlédl na totéž místo jako Phellis. Zahlédl tmavovlasou eflku, pevně svírající jeho ruku. „Al? Al!" neodpovídala. Zatřásl jí vší silou, ovšem docílil jen jejího otočení na záda. Mělce dýchala, víčka se s každým nádechem třásla víc a víc. Do očí se mu nahrnuly slzy, přes které pouze stěží viděl. Ne, nesmějí ho vidět ubrečeného, musí se zachovat jako chlap a zachránit ji. „Co se stalo?" zeptal se, přičemž si sundával provizorní obvaz, jenž posléze přimáčkl na rány Al. Zažívala to samé co on, věděl jak moc velké utrpení ji tížilo. „Zachránila ti život." Řekl klidně Phellis, avšak na tváři se mu zračila nejistota. Sám neměl ponětí co se odehrálo. „Poslal jsem Mayna pro pomoc."

Pomoc nedorazí včas, uvědomoval si bolestivě Talmen, stejně jako všichni. Nikdo z nich nevěřil v její přežití.

Ne, ne, ne! Jestliže ho opravdu zachránila, nedovolí jí nechat zemřít. Musí zachovat klidnou hlavu. „Vezmeme ji zpět." Sdělil po chvíli rozhodně. Už se škrábal zpět na nohy, když ho Phellis zastavil. „Nech Katha, ať ji vezme." Prohlédl si rudovlasého hocha. To on chtěl na Al zaútočit, nedůvěřuje mu. Možná že měla pravdu, možná je opravdu lepší být mimo Apostaty. „Ne, já to zvládnu." Nikdo poté nic nenamítal, umlčela je jeho neústupná tvrdohlavost. Vzal dívčino bezvládné tělo do náručí a trmácel se společně se zbytkem do tábora, kde na ně bude čekat Pelaiga. „Jsi zesláblý, dlouho ji neuneseš." Posměšně si ho dobírala světlovlasá elfka. Vůdce ji vždy zpražil pohledem, ale nic na to neřekl, neboť věděl, že má pravdu.

Zdálo se mu to jako celá věčnost, ale nakonec přeci jen zahlédli špičky stanů a Pelaigu, běžící za nimi. Vyčerpáním se zhroutil k zemi.