Legenda zlatého žáru

Slušnost člověka dostane daleko, ale správný zápal ještě dál

Alya strnule stanula v hlavním sále, po boku Aymara. Korunní princ Tord se stále neobjevoval, jediný Childermass, bývalý králův poradce vyčkával napřímeně vedle trůnu, až elfka viděla ten chtíč v něm, jak se neopatrně ohlížel po koruně, trůnu, ale hlavně po princezně Corinne. Byla si jistá, že si sám sebe dokázal velmi dobře představit jako krále, se svou mladou a krásnou královnou. Ačkoli Alyu politika v nejmenším nezajímala, nemusela být vědma a z Childermasse nevěštila nic dobrého, akorát by potopil Historiu ještě hlouběji, něž už je.
Pokud to je tedy možné, již předešlý král jí nevěnoval přílišnou pozornost, soustředil se hlavně na vojsko a své vlastní potěšení. A teprve se uvidí, co předvede následující král, ať už to bude kdokoli.

Do sálu elegantně připlula služebná Nina, v patách s rozjařeným a udýchaným Talmenem a princem Tordem, který působil důstojně, ostatně jako vždy.
„Koukám, že už jste tu všichni." Rozhlédl se po přítomných a překvapeně se zarazil u svého bratra Aymara a povytáhl obočí.

„Při čem tě zrovna přichytili, že jsi jen v košilce a lehkých kalhotách? Kůže se ti pořád leskne potem," všiml si i Alyi v chlapeckém oblečení, což v El Miotu, obzvlášť v paláci, bylo více než nezvyklé, ne-li pobouřující.
„Přesněji, vás dva? Vypadáte jako byste za sebou měli rušnou chvilku, snad se nám tu z naší světice a prince neklube páreček." Opovržlivě si oba prohlédl od hlavy k patě, ale promluvil znovu dřív, než se stihli vzpamatovat a bránit svou čest. Jenže i kdyby měli čas na sebeobranu, Alya by ji nikterak nevyužila, opravdu ji netrápilo co si o ní myslí někdo jako Tord. Možná by mělo, alespoň trochu, když je teď veřejně známá osobnost a princ by jí mohl pomoc, ale co s tím nadělá? Raději používá oheň nežli slova, je to rychlejší a téměř vždy účinná metoda. Bez mrknutí oka by nechala Torda shořet na popel, kdyby se jí zachtělo. Třeba by se poté posunula ještě k vyššímu postavení, jestliže se za zabití krále stala „svatou".

„Každopádně, dostal jsem zprávu od naší milované sestry, až z daleké Propasti hříchů, že nám situace nepatrně přetéká přes hlavu, jak by se to dalo popsat. A tak povolává mě, jakožto nastávajícího krále a tebe Posle, abychom spojili síly a ukázali Historie, že se o ni postaráme a že nám může důvěřovat." Odkašlal si, evidentně mu spojení jeho velikosti a Alyi maličkosti nešlo lehce přes pysky.

Odfrkla si, co chce asi tak dělat s ní? Snad ne ji vzít až k Propasti a povolit jí učinit věc, jež se měla udělat hned jak ona pohroma nastala - zničit Mrtvý jekot. Stále nechápala k čemu jí byly a budou všechny ty úmorné hodiny dějepisu a náboženství, dokonce si podle Corinne musí pamatovat i trpasličí víru, k čemu?

„Pojedeme za sestrou. Posel provede svou práci, já provedu svou práci a pak se všichni poklidně a šťastně vrátíme sem, jako by se nic nestalo." Zatnul ruce v pěst, ze zvyku si upravil korunu na dokonale uhlazených hnědých vlasech a nevraživě pohlédl přímo na ni. „Vojáci jsou připraveni, vyrazíme okamžitě. Bratře," otočil se na Aymara. „Vezmi si alespoň slušné oblečení, musíš náležitě reprezentovat království a rod Zigrrahů. Nedovolím ti zničit mojí budoucnost tím, že se budeš promenádovat takto... nedbale." Aymar se na bratra ledově usmál, jak bylo jeho dobrým zvykem, ale ani se nehnul, místo toho poslal sluhu, aby mu ošacení donesl. Nechtěl zmeškat nic z toho, co Tord vypustí z úst.
„To byl rozkaz." Osopil se na něj, načež mírněji dodal: „Jsem budoucí král, musíš se mě naučit poslouchat." A tak se Aymar neochotně vytratil do svých pokojů a zanechal je za sebou.

Alya se opřela do rohu, nehodlala se jít také převléct, jestliže jedou opravdu k průrvě, bude se jí její volné oblečení hodit.
„To samé platí i pro tebe, Posle." Sykl princ Tord poté, co Aymar opustil sál. „Stačí jeden mylný krok a tvá budoucnost svaté skoční v té proklaté průrvě společně s tebou a Mrtvým jekotem. Stojí ti takový osud za nějaký problém, elfko?" Alye zajiskřily oči, stál sotva krok od ní, postačilo by jedno jedno jediné mávnutí zápěstím a on by se mohl zmítat v bolestných plamenech. Místo toho se na korunního prince podívala planoucím pohledem, svojí krutost mu vsadila hluboko do hlavy. „Lid by vás ukamenoval, kdybyste to udělal a vy si to dobře uvědomujete. Je mi jasné proč jste výpravu povolil, uvědomujete si, že bych se tam stejně dřív nebo později dostala, tak se z toho snažíte vytěžit alespoň něco – přízeň lidu. Nezáleží vám na tom jestli zemřu nebo ne, ba naopak byste byl vděčný. Zabil byste mě osobně, kdyby to bylo možné, nemám pravdu?" Tord vypadal, že každou chvíli pukne, do obličeje se mu nalila krev, až celý zrudl jako rajče, div mu z uší nevycházela pára, jak byl v tu chvíli rozzuřený. Pevně ji lapil za paži a škubl s ní, jako by nebyla víc než nemluvící panenka. Pro něj avšak opravdu nebyla, bral ji jedině jako přítěž.

„Ty jedno malá elfská mrcho! Nemáš právo si tohle dovolovat, nemáš právo tady být, nemáš právo na nic! Z tebe nikdy nic nebude, a už vůbec ne svatá! Je mi jedno co jsi zač, jsi jen bezvýznamná část našich životů, omylem zapletená do vyšších věcí! Zalez si hezky zpátky do špinavé nory, odkud jsi vylezla a sleduj, jak nechám povraždit tvé druhy, pověsím jejich vnitřnosti okolo jejich města a zbytky hodím psům. Teď už nejsi tak silná, co? Tobě ublížit nemůžu, ale buď si jistá, že se pomstím."

„A vy," odmlčela se, „nemáte právo na mě sahat." S tím přesunula svou sílu do místa, kde ji zarýval nehty do kůže a princ vylekaně trhl rukou a bolestně pohlédl nejdříve na spálenou dlaň a poté na Posla s blaženým výrazem. To už se ovšem přiřítil Talmen a umírněně promluvil na Alyu, ačkoli ona ho nevnímala. Celou svou osobou toužila viděl Tordovo tělo mrtvé, nic víc v tu chvíli nežádala.

„Klid, teď není čas na hádky. Království se bez krále rozpadá, nemůžeme si dovolit takový přepych jako je tohle hašteření. Vyřešíte si to potom co se zbavíme Mrtvého jekotu, třeba někde u šálku čaje, ne? Všechno jde zařídit v míru," usmál se jako chlapec, jenž nemá žádné zkušenosti s válkou a ve všech vidí dobro, neboť tím chlapcem pořád byl. I když mu svět házel klacky pod nohy a všichni jeho známí říkali ať konečně dospěje, v čemž jim po dlouhé době vyhověl a alespoň navenek dospěl, uvnitř byl stále pouhý kluk, nic netušící o nemilosrdném světě.
Alya se na něj otočila, neměl se do toho zatahovat. Ovšem že měl pravdu, i když si to nerada přiznávala. Stejně by mu nejraději vrazila pořádnou ránu pěstí, až by se mu hlava protočila.
V sále nastalo mohutné ticho, které prorazil až Aymar se svým příchodem. „Tak jdeme." Prohlásil Tord a dal si záležet, aby ani koutkem oka nenarazil na elfku, zesměšnění celého El Miota a jeho nastávající vlády.

„Chci jet taky." Ozval se mladý hlas od dveří, za nimiž se všichni včetně Ayli obrátili.
„Princi Miklasi, my chápeme tvůj smutek ze smrti krále, ale tím že pojedeš nikomu nic nedokážeš. Je to příliš nebezpečné pro tak mladého muže jako jste vy." Avšak Miklas odmítal poslechnout Childermassovi rady, jen odhodlaně hleděl na bratry. Opravdu chtěl jít, uvědomila si, není to jen jeho rozmar, který pomine hned co opustí bezpečí paláce. Ale to nebylo jediné čeho si všimla, spatřila i cosi podobného Aymarovi, také byl odhodlaný si splnit své cíle, jakmile si je umanul.

Tord se zamyslel, ale nakonec souhlasil. „Jestli je to tvůj zájem, klidně pojď a ukaž co je v tobě." Ačkoli z jiných úst by tato slova zazněla povzbudivě a dodala kuráž, od Torda vyzněla posměšně, jasně a zřetelně se v jeho hlase ozývala opovržlivost, s kterou se na bratra díval z patra.

Miklas se zaradoval, důkaz toho, že pořád ještě dítě, ale úsměv mu opadl, když zachytil Tordův výraz jasně říkajíc: chovej se jako muž. Ten kluk by se měl naučit trochu zuřivosti, napadlo ji. Se slušným chováním se možná dostane daleko, ale se správným zápalem ještě dál.