Legenda zlatého žáru

Dívka plamenů

Alya ležela na suché zemi a zasněně pozorovala podzimní východ slunce. Teplo z léta se již vytrácelo, nastávalo nehostinné období zimy, kdy se ven nedá chodit bez kožichu a teplých bot, zatímco v létě se může zažít o mnoho více. Pobíhat bosa na něžné trávě, rozehřáté od neúprosného slunce, přičemž si užívat pocitu volnosti a trochu té dětské nevinnosti. Ale to vše je pryč, mrazy se blíží. Měla by si užít posledních pár měsíců bez sněhu, poté se kvůli všeobecné zimě nedá vylézt na krok.
Ovšem jaké jsou roční období doopravdy, to si Alya nevybavovala. Tajemství paměti, to pro ni byla pravá hádanka. Jako skříňka, od které ztratila klíč. Všechny její vzpomínky, ať už byly jakékoli, se nacházeli uschované pod zámkem, zatím co budovala další skříň okolo.
Uzamčená v zapomnění.

Nechala jemné paprsky dopadat na její tvář s ostrými rysy a hluboce se nadechla. Husté, tmavé kudrnaté vlasy jí spadaly na líčka a částečně tak zakrývaly jizvu, táhnoucí se od levého oka, přes nos až k lícní kosti. Kde k ráně přišla si již nepamatovala, stejně jako zbytek jejího života zůstala neodhalená, skrytá ve vzdálených vzpomínkách. Převalila se na bok, přičemž jí zrak padl na meč, pohozený vedle ní. Ušklíbla se, čekala ji zábavná část dne. Lovení.
Svižně se zvedla, odhrnula si kudrlinky z tváře, meč si připásala k opasku a vydala se hlouběji do Arcanumského lesa, dokud nenarazila na líně tekoucí potok. Věděla, že za půl dne cesty by se po jeho proudu dostala až k řece Elementary, do které se vléval. Ostatně, většina potoků se do ní vlévalo. Zaposlouchala se to zvuků lesa, ale dolehlo k ní pouze tlumené ševelení větví, jak do nich narážel studený vítr, oznamující špatné časy, a šumění plynoucí vody. Jinak v lese, kam dohlédla, bylo mrtvo, jen ptáci poletovali ze stromu na strom.

Klekla si k potoku, odhodlaná počkat na příhod zvířete, dychtícího po pití. Ze zvyku si stáhla dlouhé vlasy do vysokého ohonu, přičemž si prohlížela odraz ve vodní hladině. Od doby co si pamatovala, zahlédla mnoho různorodých lidí či elfů, ačkoli žádný z nich se nepodobal jejímu vzhledu. Sice potkala lidi s tmavou pletí, avšak od té její se pokaždé lišila. Vševládce ji stvořil s uhelnatou pletí, temnější než veškeré stíny. Natolik neobvyklá kůže, jako je tato, se ukázala být výhodnou i nevýhodnou v několika směrech. I přestože ve vesnicích a městech musela nosit kápi, zahalující její obličej, ve volné přírodě, kde trávila většinu času, se dala využít jako kamufláž. Tmavě šedá splývala se spousty věcmi, čehož mohla kdykoliv využít. Ovšem co pro ni bylo asi nejhlavnější – lidé se jí báli. Nebylo nic lepšího, než v nich vzbuzovat strach, který je přinutil poslouchat ji.

Zadívala se do svých ohnivých očí, jemně se pohupujících v odraze. Skrývaly toho před ní samotnou tolik věcí... viděly skutky, které udělala, veškeré křivdy, co se jí kdy staly, vnímaly každičký okamžik jejího života, ať už špatný či dobrý. To vše, o co nenávratně přišla.

Mezitím co se prohlížela ve vodní hladině, přiběhla nedaleko od ní zlatavá srna. Sklonila hlavu k potoku a ladně ponořila čumák pod vodu, čímž ukojila svou žízeň. Alya náhle zpozorněla, přikrčila se a pomalu se přibližovala podél koryta vody. A pak, když ji srna zpozorovala, zvedla ruce, v očích jí zajiskřilo, načež jí z dlaní vyšlehly žhavé plameny. Zvíře se nezmohlo na více, než kvičení do tichého lesa a padlo mrtvé k zemi, s ohořelým krkem. Usmála se pro sebe, jak nebohá a bezbranná některá zvířata jsou. Chvatně přeběhla potok na druhou stranu, kde leželo tělo, připravené k naporcování.

Usedla k rozdělanému ohni, dodávající okolí příjemné teplo a zpracovávala maso, které následně nabodla na siný klacek a nechala ho opékat. Hleděla do tak důvěrně známých plamenů ohně. Nemohla se jich nabažit, pohlcovaly duši a city, přijaly ji za své a ona na oplátku udělala to samé. Vylepšily jí smysly, zastřely zbytečné pocity a emoce. Nemilosrdnost, to je její druhé jméno.
Slunce ji hřálo na zádech, dokud nezaslechla hlasy. Nacházely se daleko od ní, ale i přes to je slyšela dost zřetelně na to, aby je odhadla na dva muže. Nechala tak jídlo jídlem, přeci jenom si musí ještě počkat, než se maso propeče dozlatova, a za tu dobu stihne omrknout kdo jde, v případě hrozby se jich zbavit. Rukou sevřela pevněji rukojeť meče, aby mohla okamžitě zasáhnout.
Běžela hustým lesem, přeskakovala přes padlé kmeny stromů, obíhala stáda lesních tvorů, až konečně spatřila nepatrnou cestu, maximálně pro jednoho koně. Byla blízko, cítila lidskou přítomnost, někde tu museli být.