Legenda zlatého žáru

Souboj

Uběhlo několik dnů, ne-li týdnů, kdy se nic nedělo. Alya většinu dne strávila zavřená v knihovně s knihou v ruce a s Corinne před sebou, vypravující další a další příběhy a učící jí jak se vžít do vymyšlené postavy. Zatím venku byla jen párkrát, a to „se ukázat lidem". Ti se mezitím rozdělili do dvou skupin, ti, kteří tomu všemu věřili a opravdu ji pokládali za Almanta a ti, kteří stále byli skeptičtí. Ačkoli je Aymar den co den krmil sladkými lži, našli se mezi nimi i tací, jež odmítali uvěřit a stavili se na stranu Torda. Korunní princ jim nadělal také několik problému, a ačkoli nikdy prozatím nepromluvil otevřeně o svých dojmech, vždy naznačil něco, čeho se mnozí uchytili a začali to sami používat. Například jednou nadhodil, jaká je to náhoda, že zrovna tato dívka, u které měli podezření, že zabila krále, je ve skutečnosti Almantus. Ti chytřejší se toho ujali a zamysleli se nad tím, a šířili to dál. Jenže aby Alyu alespoň přestali považovat za kralovraha, rozhlásili do Historie pro jednou také pravdu – král byl otráven, a to v době, kdy ona byla pod zámkem, takže se další přidali na jejich stranu.
Ovšem Alya odmítla sdělit jim své jméno, tudíž ji všichni pořád nazývají Poslem, což nakonec bylo i trefné.

Procházela se po království, po dlouhé době měla čas jen pro sebe. Ale i tak ho nemohla využít podle svých představ, v tom jí bránil řád města, jenž ji Corinne donutila naučit se nazpaměť. Musí se přeci chovat slušně, no ne?

Čas plynul strašně pomalu, ráno se probudila, oblékla se, šla na velkolepou snídani, a poté následovalo spoustu nezáživných rozhovorů, čtení knih, které jí nic moc neříkaly, poslouchání nudných lidí,... všechno se příšerně táhlo. Pak ji čekala večeře, a až po zdvořilém rozloučení se všemi přítomnými mohla ulehnout do postele. Ovšem dnes konečně nastala změna, Corinne musela na pár hodin odjet, takže Alya byla na onu chvíli volná. Jakmile se to dozvěděla, ani se nesnažila skrývat nadšení, což princeznu poněkud rozlítilo, ale nic s tím nenadělala, měla pro ni pochopení, přestože jí každým dnem dávala více a více úkolů.

Ale dost toho, Alya se potřebovala rozptýlit, přijít na jiné myšlenky. Proto zamířila na královské cvičiště, ačkoli by se jako žena k onomu místu neměla ani přiblížit. „Ženy nebojují, starají se o domácnost, vyšívají, připravují svým mužům teplou večeři. Rozhodně se nepotácejí po odlehlých lesích s mečem na zádech." Tvrdila princezna, s čímž si Alya dovolila silně nesouhlasit. Už si poměrně zvykla na místní zákony, ač spousta z nich bylo opravdu absurdních, ale tento nechápala ze všech nejvíc. Jaký je rozdíl mezi ženou a mužem, že žena nemůže uchopit zbraň? Muži přeci také můžou pracovat jako kuchaři, například v samotné královské kuchyni pracují převážně muži, když je to ženská práce? Ale takových věcí bylo více, lidé jednoduše nahlíželi na ženské pohlaví jako méněcenné. A ony si zvykly, což už vůbec nepobírala.

Ovšem to už našla místo, které po celém království hledala. Pomalu otevřela vrata a ocitla se na čerstvém vzduchu, s výhledem na tucet do pasu nahoru nahých bojovníků, usilovně trénujících, až z nich pot stékal proudem. Usmála se a už si to štrádovala k stojanu, držící několik volných zbraní. Vytáhla jednoruční dlouhý meč, lehký, ideálně vyvážený a tupý, aby protivníkovi tolik neublížil.

„Posle, tohle není místo pro tebe," ozval se za ní Aymar. Otočila se na něj a ušklíbla se, jeho obnažená hruď se též leskla potem.

„Přesvědč mě." Napřáhla ostří proti princi a postavila se do bojového postoje. Pro dnešní příležitost si vzala volné kalhoty, které na sobě neměla od doby, co vstoupila do království, tudíž se pohybovala s lehkostí a nic jí nikde nezavázelo. Jak moc jsou pohodlné, oproti utáhlým šatům.