Legenda zlatého žáru

Dosah

Alya stála připravená naproti třesoucímu se muži. Poznala když se Talmen pohnul, a teď odchází pryč. Tak proč pořád otálí? Dříve by bez mrknutí oka proťala hruď komukoli, kdo by jí zkřížil cestu ať už chtěně či ne, netrápila by se žádnými výčitkami svědomí. Ale teď? Nevěděla jak dál. Zamrzla na mrtvém bodě, neschopna se hnout. Cítila vzdalující ho se Talmena, jak její duše poklesla při každém jeho kroku, oddalujícího vzdálenost mezi nimi. Dělá to kvůli němu? Co když propojení panující mezi jejich těly zasáhlo i její mysl? Kdyby tomu opravdu tak bylo, vysvětlovalo by to mnohé - například provinění, jenž pociťovala při Talmenovu otočení se k ní zády. Pohodila hlavou. Byla zhnusena sama sebou, kam se jen poděla veškerá ráznost nemilosrdnost, jestliže se ani nedokáže rozhodnout koho má a koho nemá zabít. A pak věc, která ji vyprostila z koloběhu soucitu a krutosti a ukončila tak její nerozhodné trápení - bolest. Talmen byl v nesnázích, tudíž se už nemusí zaobírat na smrt vystrašeným staříkem, pouze okolo něj nechala vzplanout kruh ohně, kdyby se Talmen potýkal s něčím větším, než očekávala. Za pár hodin do propustí a on se bude moci vrátit zpět domů ke své rodině a vyprávět jim o hrůzostrašné loupežnici z lesa. Ovšem i to jí zabralo nějaký ten čas a už si začala uvědomovat, že ho nemá nazbyt, žebra měla polámané nejméně dvě, po těle, obzvlášť v oblasti břicha cítila kopance, v oku jí tepalo a z nosu se řinula krev. Další krev ve spěchu odplivla z úst a setřela tekoucí z nosu. Pohybovala se malátněji, ale jestli bylinkářka říkala pravdu, což zrovna u téhle věci nepochybovala, co zažívala ona byl jen slabý odvar oproti tomu, jak se musí cítit Talmen. K čemu se to zase připletl? Už ho viděla, pytel brambor co se válí na zemi obklopený pěti strážnými, kopající ho hlava nehlava a vykřikující nadávky do kurevníků. Povzdychla si, stačí ho chvíli nehlídat a on se hned chce prát, jako malé dítě. Kdyby alespoň vyhrával, ale proti pěti nabušeným chlapům neměl šanci, pokud nehodlal použít magii. Ovšem on se raději nechal zmlátit, než aby riskoval další nedařené kouzlo, tím si byla jistá. Znovu vyplivla další nával krve a ignorovala stále neutuchající bolest, jenž přicházela s každým úderem od strážníků do Talmenova těla. Bezmyšlenkovitě se vrhla na nejbližšího ze zálohy, aniž by o ní věděl a ostrou čepelí ho nejdříve bodla do zad, načež se opět napřáhla a rukojetí strefila rudovlasého s hustým plnovousem do čela. Ten se zmateně zapotácel, zatím co propíchnutý naposledy vydechl a s pohledem upřeným do prázdna padl k zemi. Teď všichni přestali kopat do Talmena a zaraženi své zraky věnovali právě jí. Jako první se odhodlal onen s plnovousem, s ohromným křikem se proti ní rozběhl, čemuž se s lehkostí vyhnula a zasáhla ho do krku, kde meč chvíli nechala, nasměrovala jeho rázem mrtvé tělo proti dvěma a odkopla ho, což nečekali a nechali se povalit tělem jejich přítele. Ušklíbla se, je na nich vidět že nikdy předtím se neocitli ve skutečném boji, a bez dalších okolků ukončila životy oněch chudáků. Podívala se na zbývajícího – celkem pohledného černovlasého muže s více nežli jen vystrašeným výrazem ve tváři. „P-prosím," zašeptal. Co mají všichni lidé s odprošováním se? Smrti by se měli stavět čelem, ne se neustále dokola pokoušet o odpuštění. Omluvy a prosby je nezachrání, jedině skutky, těch si cenila nejvíce. Avšak zdaleka ne všichni jsou schopni dělat něco víc než jen škemrat o život. Nemusela se dlouho rozmýšlet a i poslední se zřítil na cestu politou čerstvou lepkavou krví. Otřela si zkrvavenou čepel do trávy a zandala ji zpět do pochvy, a následně přiběhla ke schoulenému Talmenovi. Byla se sebou spokojená, i přestože pořád nepobírala kde se v ní bralo tolik soucitu k nicotnému muži. „Zvládáš dojít zpět do tábora?" zvedl hlavu, jedno oko překryté teprve zbarvujícím se monoklem, roztržený ret, nos zavalený krví, modřiny a boule rozmísené po obličeji.. pokusil se o úsměv a pokýval hlavou. Odvrátila se od něj, ještě to přežije, alespoň jim zajistí pár omnirů. Obrala stráže o všechny peníze které měli a vrátila se k Talmenovi, kterému pomohla vstát. Pomalu se společnými silami dobelhali až k Vernovi, kde ho svalila vedle stále udržovaného ohniště a sama se unaveně posadila opodál. Pokašlávala krev, v hlavě jí třeštilo a obecně jí bylo na zhroucení, ale nestěžovala si a když ji Vern, i když velmi nejistě a po velkém sebe přemlouvání požádal o pomoc s ošetřováním Talmena, bez námitek se přidala a dělala přesně to, oč ji žádal.