Legenda zlatého žáru

Smrt nejvyššího

Smrt nejvyššího

Talmen si tak sám kráčel po temném opuštěném městě s pochodní v ruce, nikde ani živáčka. Od doby co se ho snažili zabít na povel Childermasse uplynulo již několik hodin a stihlo se setmít, takže ho teď obklopovala všudypřítomná tma. Od království se kvůli Al příliš nevzdálil, nevěděl jak daleko až může, ale stále slyšel všechen ten hluk pocházející z tajemné průrvy, ačkoli byl hodně tlumený a jeho neděsil tolik jako předtím. Přemýšlel nad tím, co se stalo, všechno se to seběhlo tak rychle, neměl čas to pořádně zachytit.

Nejdříve Al, která nechala vzplanout krále, což neměl nejmenší ponětí, jak se jí mohlo podařit, ale nerozebíral se v tom. Raději to nechtěl vědět. A poté se jen snažil prodloužit jí dobu na útěk, avšak ve všeobecném zmatku ho lapili ti dva strážní a táhli ho pryč, načež spatřili tu hrůzu venku. Proto chodil po městě, tam se prozatím obludy neodvážili, neustále se držely poblíž jámy, ze které vylézaly. Jako by to bylo jejich hnízdo. Lidé je začali přezdívat Mrtvokvíci, kvůli jejich kvičení a Talmen s tím naprosto souhlasil, nic výstižnějšího vymyslet snad nemohli.

Ovšem teď přicházeli dva závažnější problémy, a to: kde je Al, a jak se zbavit trpaslíků. K elfce by ho díky kletbě mohl navést jeho instinkt zabudovaný v něm, zatímco trpaslíci jsou o něco horší. O čem všem asi ví? Bál se, že o všem.

A tak se rozhodl je prozatím hodit za hlavu a vyrazit přímo za nosem, najít Al.

Smysly ho naváděli zpět ke království, tudíž se Al nejspíše nestihla dostat ven v čas a teď tam někde trčí, sama, bez pomoci. Musí ji najít, ale pro to se nejdříve musí probojovat až ke vchodu, který bude oblezlý těmi potvorami a on nemá ponětí jak je obejít či porazit. Zdáli se být nesmrtelné, žádné zbraně jim nedokázali ublížit.

Mírně roztřesený a nesvůj běžel dál, snažil se nevnímat všechny ty bolestné výkřiky z dáli, k nimž se přibližoval, soustředil se jen na zběsilý tlukot svého srdce, pokoušející se jej zklidnit. Třeba proti nim bude alespoň magie platná, když ne nástroje obyčejných smrtelníků. Nezbývá mu než doufat v dobrý obrat událostí. Avšak i chvíle víry v lepší zítřky pominula, jakmile spatřil obludu stojící naproti hochovi. Prozatím si Talmena nevšimli, a on měl království na dosah ruky, mohl by se nepozorovaně proplížit dovnitř, aniž by si toho někdo všiml. Jenže to by nechal toho hocha zemřít, vyčítal si v duchu. Ale kolik jich takových už zemřelo? Nebyla by to jeho vina, stejně proti té potvoře nic nezmůže. I když, může se alespoň pokusit-

„Talmene!" křikl na něj důvěrně známý hlas, který slýchával den co den. Vern byl hoch, proti němuž stál zabijácký tvor, jak jen na něj mohl zapomenout? V celé bláznivé a nevypočitatelné situaci měl plnou hlavu trpaslíků, krále, Al, jeho samotného a všeho možného, Vern se mu z ní dočista vykouřil. Na moment pocítil stud, nechal nejlepšího kamaráda na holičkách a utekl, ovšem hned poté se vzpamatoval a hlava nehlava sázel na Mrtvokvíka všechna smrtící zaklínadla, jenž znal. Ačkoli mu to zdaleka nic nedělalo, akorát začal mírně kulhat a úst obohacených o ostré zuby mu odkapávala krev, dal Vernovi dostatek prostoru na útěk. Ale co teď? Upoutal pozornost potvory na sebe, a teď je v háji. To se mu povedlo, příště by se rovnou mohl vydat do války proti celému elfskému vojsku ve slipech. Uvědomoval si o sobě, že je zbrklý, ale vždy mu to došlo, až když bylo příliš pozdě a neměl kam ucouvnout. Za normálních okolností by využil svůj talent povídání, i když tentokrát by mu asi moc neprošlo. Avšak zkusit se musí všechno.

„Um, dobrý den, rád bych s vámi pohovořil o kráse této země," zajíkl se, jakmile se tvor přiblížil o krok blíže.

„Jistě se mnou budete souhlasit, je tu velice krásná příroda a velice krásné ženy- a pokud vás nelákají ženy, i muži jsou tu zajisté úchvatní," odkašlal si, proč se sakra vybavuje s nemyslící krvežíznivou obludou?