Legenda zlatého žáru

Hranice

Zabila ho. Zabila krále. Je to její vina. Zemřel kvůli ní.
Alya přestala vnímat svět, jakoby se ostatní postavy rozplynuly a nahradily je beztvaré stíny. Samotná smrt krále ji tolik netrápila, spíše její následky. Teď už nemá nejmenší šanci se dostat ven, popraví ji dříve, než se rozední. Je jim jedno jestli to udělala nebo ne, nepotřebují důkazy, potřebují jenom obětního beránka, na kterého hodí všechnu vinu. Nic víc, nic míň, na pravdě nezáleží. Ach, tolik nevinných již takto zemřelo, ačkoli ona se mezi ně nepočítá. Ona zemře oprávněně, zabila mnoho ubohých lidí, kteří za nic nemohli, zasloužila by si zemřít. Co je vlastně po smrti? Otázala se na otázku, kterou za život musel položit každý. Apostati věří, že je po smrti přijme Paajtalil, jakožto své věrné následovníky, zatímco ostatní lidé spoléhali na klidný posmrtný život vedle Vševládce, přesněji u jeho dvou synů. Ale více o tom nevěděla. A co trpaslíci a elfové? Netušila, nikdy se nesetkala s žádnou legendou o jejich teorii, co následuje po smrti. Třeba nic, třeba bude jenom tma.
Smrt by ji nejspíše ulehčila od všech trápení, ovšem ona neměla v plánu zemřít, ještě ne, nejdříve musí zjistit kdo je a kým byla. Poté až může poklidně ulehnout k věčnému spánku.

„A sakra," nasucho polkl Talmen, očividně měl podobné myšlenky jako ona. Aymar nebyl schopný slova, několikrát otevřel a poté zase zavřel ústa, ale nic z nich nevyšlo. Nevěřil vlastním uším, jeho otec zemřel? Bez dechu se dopotácel ke zdi, kde sklouzl na zem a roztřesenými prsty si prohrábl vlasy. Tord ještě víc svraštil obočí, ale ani se nehnul na útěchu bratra, jen zůstal nehybně stát a pohledem proklínal elfku.

„Přineste někdo nějakou pálenku." Hlesl nakonec Aymar se skloněnou hlavou a třesoucím se hlasem. „Žádná pálenka, připravte někdo šibenici pro naši vražedkyni. Se svítáním bude viset." Rozhodl nejstarší princ, právoplatný král.

Alyina cela se vyprázdnila a uběhla tak hodina od doby zjištění smrti, všichni měli svých věcí nad hlavu, nepotřebovali zůstávat v přítomnosti královraha. Talmena také prozatím zavřeli, jiné zprávy o něm neměla, ale neměli by ho popravit společně s ní. O tom před ní nepadlo jediné slovo, ovšem nemohla znát myšlenky prince Torda, je dosti možné, že budou viset oba vedle sebe. Pokud něco neudělá.

Dveře se pomalu skřípavě otevřely a dovnitř pomalu vešel Aymar, stále ještě mírně klepající se. Se smrtí otce se evidentně nesmiřuje tak dobře jako Tord, ať se to snažil sebevíc zakrývat, stále na něm viděla onen smutek. Bez jediného slova přišel k elfce, rozepnul jí pouta, uchopil za loket a vyvedl z místnosti. „Neříkejte mi, že mě zachraňujete," pochybovačně si odfrkla, avšak odpovědí se jí nedostalo, a tak mlčela i ona. Neměla nejmenší ponětí co dělá, ale všimla si jeho roztěkanosti. Na každém rohu se nejdříve zastavil, neustále se otáčel za ně, jestli je někdo nesleduje a téměř běžel, kdyby nebyla na rychlou chůzi zvyklá, rozhodně by mu nestačila.

Odvedl ji do prostorného pokoje s záclonovou postelí, velkým oknem na balkon, zdobenou skříní a stolem s nejrůznějšími věcmi, které do té doby nikde neviděla. Zabouchl za nimi dveře a zatáhl záclony a vydechl. Jako by až v tem moment mohl svobodně dýchat.

„Zde jsme v bezpečí, nikdo nás tu neuslyší." Alye došlo, že se musí nacházet v jeho pokoji, neboť zahlédla několik omrzlin, které by ani to největší horko nerozehřálo.

„Od lékaře jsem si vypůjčil vzorek otcovy krve," přesunul se ke stolu a roztřeseně ukázal na malou lahvičku plnou rudé tekutiny. „Trošku jsem testoval. A výsledky ukázaly něco, čeho jsem se obával." Odmlčel se, potřeboval nabrat nový dech, přičemž se několikrát zhluboka nadechl a vydechl. „Král nepodlehl popáleninám, byl otráven. A to v době, kdy jsi byla uzavřená v cele, zabil ho někdo jiný." Alya chvíli neodpovídala, nechávala si proležet tu věc v hlavě.