Legenda zlatého žáru

Elfí mluvčí

Oheň již dohoříval, avšak Alye bylo jasné, že na místech, kam její moc dosáhla nebude život po dlouhou dobu, jestli vůbec. Chytla se za krvácející hruď a vyzvedla se na roztřesené nohy. Sice byla zesláblá, ale její duše jásala radostí, konečně došlo na plameny, její milované plameny. Po těle se jí rozlévalo teplo, zahřívalo ji a chránilo před podzimním počasím, mezitím co se snažila dostat k bráně. Na cestě jí nebránil žádný Mrtvý jekot, veškeré živočišné druhy lehly popelem a elfka teď akorát překračovala jejich nehybné mrtvé schránky.

Dokulhala k dřevěným hradbám, též ohořelým, i když si dávala pozor, aby je nepoškodila tolik a námahou vydechla. „Otevřete!" nejdříve se nic nedělo, téměř začala uvažovat zda-li to nebyla past, když tu se brána s zaskřípáním pohnula.
Jenže scenérie, na níž se Alye naskytl pohled ji ani trošku netěšila, to už by raději byla uvězněná s Mrtvým jekotem v tanečním sále v šatech a střevících.

Siréna. Ta samá, se kterou se s Talmenem setkali v lesích společně s Apostaty, akorát tentokrát nabyla na síle a svým půvabem omámila veškeré muže poblíž. Corinne drželi dva vojáci, protože na ni magie sirény nezabírala, obecně jako na jakoukoli ženu, proto mohla Alya volně chodit a uvažovat. Jakmile ji siréna spatřila, usmála se a přitáhla si Talmena k sobě, jako by jí patřil. Také že ano, pro tuto chvíli by bez zaváhání učinil cokoli, jen aby siréně vykouzlil úsměv na tváři.

„Hezký to hoch, nemám pravdu? Moc dobře si pamatuji jeho sladkou krev, stejně sladkou jako je ta jeho krásná tvářička. Ale..." Prsty zakončenými ostrými drápy hladce přejela po Talmenovo obličeji a zastavila se u jeho krku. „Přísahala bych, že jsem zde zanechala otisk mých zubů," černýma očima pohlédla na elfku. „Kampak zmizel?"

„Pamatuji si, jak tě trefili dýkou. Neměla bys teď ležet v kaluži krve litovat svého rozhodnutí nás přepadnout?" nechtělo se jí bojovat, pořád ještě byla zeslábla a necítila se dobře, co kdyby jí jednoduše přenechala životy všech těch vojáků výměnou za Talmenův? Siréna stočila koutky úst v jakýsi temný úsměv a přešla k princovi Tordovi, kterému prohrábla hnědé vlasy. „Pravda. Zachránili mě elfové - přesněji jsem je donutila mě zachránit. Pobyla jsem u nich nějakou chvíli, stačilo si omotat kolem prstu Solveiga a poté šlo vše jako po másle, než jsem se doslechla o tobě. Měla jsem tě zabít, když jsem měla možnost." Alya si povzdechla. „Přejdi k věci, nemáme na klábosení celý den."

„Oh, ty někam pospícháš?"

„Spíš jsem unavená, právě jsem upálila kopy Mrtvého jekotu." Siréna si odfrkla, ale i nadále si pohrávala s Tordovými vlasy. „Zbytečná práce, zbytečná námaha. Stejně přijdou noví, ta jáma je jako nekonečný zdroj. Dokud se neuzavře, budou tu s námi." Alyu začala unavovat. Možná že říkala pravdu, ale odbíhala tak od tématu prodlužovala tuhle situaci, kdy byla oproti siréně v jasné nevýhodě.

„Každopádně, je to tu... nedbalé, vaši lidé si nedali přílišnou práci s opevněním," v ten moment Alye došla trpělivost, a i přes všechnu svou únavu se jedním skokem přesunula k pohledné, ale zato nepravdivé ženě a pevně ji svírala pod krkem. Siréna vyděšeně vyjekla a máchla křídly, jenže elfka byla připravena a jednou nohou ji kopla do břicha a druhou se zachytila za sirénin kotník, tudíž se obě skácely k zemi. Tmavovláska seděla obkročmo, paty zarývala do jejích křídel a stále ji držela pod krkem, přičemž okolo nich postávali nečinně přihlížející muži, omámeni siréniným kouzlem. Ovšem když hodlala zasadit finální úder, projela jí tělem pichlavá bolest, div se nesvalila v křečích hned vedle.

„Al," uslyšela za sebou zasípání a okamžitě poznala, kde ta bolest vykvetla. Ačkoli jí zmítalo zlo a ruka se jí třásla, snažila se zůstat silná a sirénu nepustit, byť by pro to měla zemřít. Ale v té chvíli nešlo ani tak o ni, i když by též nesla těžké následky, šlo o Talmena, on nevydrží tolik co ona. A jestli on zemře, ona s ním, musí jejich trápení ukončit dříve, nežli bude příliš pozdě.

„Jestli mě teď zabiješ, stáhnu toho hocha do pekla s sebou." Jako by jí ta mrcha četla myšlenky. „Na něho si měla myslet předtím, než jsi se mě pokusila zabít."

„Proč jsi tady?!" hrubě se otázala a zalomcovala s ní, což v siréně vzbudilo akorát tak škodolibý úsměv. Ohlédla se za Talmenem, který ležel v blátě zatočený v klubku, nohy si tisknoucí k hrudi.

„Elfové s tebou chtějí mluvit. Chtějí mluvit s Poslem."
Nevěřila tomu, co by po ní mohli chtít? Kdyby žádali audienci u krále, nebo něco podobného, ještě by to přijmula. Ale proč zrovna ji? Pomstí se jí, že zradila svůj druh a pomáhá lidem. Další nesmyslné vztahy lidí a elfů.

„Proč?" zachraptěla.

„Přiznám se, s tím se mi nesvěřili."

„Kdo může zaručit bezpečí?"

„Dali slovo, že tě nechají přijít a odejít bez újmy."

„Co je mi po nějakém jejich slovu, stejně ho nedodrží." Siréna si Alyu nedůtklivě prohlédla. „Ty si silně nedůvěřující osoba." Nastalo krátké ticho, kdy přemýšlela o nabídce, jenž jí elfové udělili. S největší pravděpodobností je to past, ale co když ne? Mohli by pomoci s uzavřením propasti.

„Ne, nepřijímám. Je mi líto." V tom se na ni vrhlo nejméně pět vojáků, odtáhli ji od sirény, která si oprášila ten alespoň malý kousíček ošacení, co ji zakrýval a ladně přešla k Talmenovi. Bolest ustala, z čehož Alya nevěštila nic dobrého.
Siréna pomohla světlovlasému hochovi vstát, ovšem předtím, na milisekundu pohlédl na Alyu s jeho známým výrazem, než nad ním převzala vládu.

„Cítím v něm velmi silné spojení s tebou, ale... jste zvláštní pár, domnívala bych se, že je to láska, avšak nachází se ve vás něco mnohem mocnějšího.. a nebezpečnějšího. Jaká škoda že nedokážu číst tak dobře v ženách, ty bys mi toho vypověděla mnohem více, ale i on mi stačí. I když ty to odmítáš, chová k tobě nějaké city. Jak myslíš, že by reagoval, kdyby se dozvěděl, že si měla šanci opět zacelit dvě království, ale ty jsi odmítla?" Kdyby v ní uměla číst věděla by, že by to s ní ani nehnulo. Vybrala si špatného člověka na vydírání.

„Dobře, vezmu to jinak. Buď půjdeš, nebo ho zabiju," přitáhla Talmena k sobě a ostré drápy mu pomalu zarývala ho krku.
Tady Alya neměla o čem přemýšlet, pokusila se vojákům vytrhnout, ale bylo jich příliš. Mohla by použít svou moc, ale nedokázala víc než jen pouhý plamínek, a navíc vojáci pod vlivem siréniny magie necítí bolest, takže to bylo stejně k ničemu.

„Ujednáno, při západu slunce budeš zde sama připravena na odchod. A jeho si beru s sebou jako odškodnění." Pevně objala Talmena a vzletěla do vzduchu, načež všichni popadali k zemi, jediná Corinne stála na nohou, nechápavě zírala do výšin, kam zmizela siréna.