Legenda zlatého žáru

Neposedné myšlenky

Alya se s trhnutím a prudkým nádechem probrala. Během setiny se posadila a zmateně se rozhlédla kolem, naprosto zmatená snem, ze kterého se právě probudila. I když měla podezření, že to nebyl jen tak ledajaký sen, byl více... reálný. Cítila z něj emoce, jež po dlouhou dobu nezažila a ani nepředpokládala, že ještě zažije.

Byla to vzpomínka, tím si byla jistá.

Zaměřila se na místo a jí samotnou, odehrávalo se to opravdu dávno, byla ještě malé děvče, možná teprve přicházela do období puberty. Působila tak nevinně, její myšlenky klouzaly od jednoho kouzelného téma ke druhému, žádné zabíjení, žádná touha po pomstě, jakoby to ani nebyla ona. Ale bez jakýchkoliv námitek mohla určit, že se nacházela v hlavě svého mladšího já, to s dokázala říct s jistotou. Akorát v té době byla tak jiná - byla správná, ještě nezničená krutým světem.

Ovšem co jí vrtalo hlavou, byla žena, vyskytující se ve snu, jakožto její mistrině. U té naopak neměla nejmenší tušení, kdo by to mohl být. Ať se snažila sebevíc, nevybavila si o ní víc než pouhých pár vět, jež od chvíli slyšela. To samé platilo i o místě, na kterém se nacházely. Nepoznávala byť jen jediný metr z celého snu.

„Al? Jsi v pohodě? Vypadáš," přerušil její tok myšlenek Talmen, sedící hned naproti a nejistě hledící na ni. „Jaksi nesvá." Teprve v tu chvíli Alye došlo, co se skutečně událo. Usnula. Usnula při hlídce, kdy měla hlídat, zanechala je tak oba vystavené elfům, kteří by neměli nejmenší potíž je sebrat a donést Solveigovi do otevřených náručí. Blesku rychle se zdvihla, až se jí z toho zamotala hlava a ucítila bolestné rány od šípu, značky, jež na jejím těle zanechali špičatoušatí, rádoby její rasa.

„Jdeme. Musíme vyrazit." Pohotově si sepnula vlasy do ohonu, aby jí nelezly do obličeje a podívala se na Talmena. „Na co čekáš? Měl si mě vzbudit hned jak ses probudil ty. Takhle zbytečně marníme čas." Koutky mu zacukaly mírným, ale pobaveným úsměvem. „V klidu, svítat bude až za dlouhou dobu, ještě máme dost času." Pohlédl elfce do očí, ovšem zahlédl čirý zmatek. Nikdy ji neviděl takto vykolejenou, téměř jakoby spatřila trpaslíka letícího na drakovi. Což by se i on minimálně lehce podivil, ale budiž.

Alya zatřásla hlavou, až se jí několik kudrlinek uvolnilo z pevného sevření kusu kůže, jež jí je měla držet pohromadě. „Půjdeme už teď." Pronesla rozhodně, čímž dala Talmenovi najevo, že nepřímá žádné námitky. Chtěla odejít co nejdříve od toho zatraceného místa, ale hlavně se potřebovala projít, vstřebat myšlenky, uklidit si nepořádek v hlavě. A to se nejlépe dělá za pochodu, nebo na lovu. Jenže se stále nacházeli na nebezpečném území, proto bylo rozumnější se sbalit a zmizet, dokud mají šanci.

Talmen si povzdechl, avšak neodporoval a pomalu, s bolestným úšklebkem se zvednul a připojil k tmavovlásce. „Víš vůbec kde ty vodopády jsou?" Potichu se zasmála v odpověď, ale už na nic nečekala a vyšla z úkrytu, na což ji následoval. Ostatně co mu zbývalo.

„Pro ty děti nejdeme, budou se o sebe muset postarat samy."

„Ale-" Zaskočeně zamrkal a skoro až vyděšeně se na ni podíval. „Vždyť nám zachránili život! A navíc jsme slíbili jejich rodičům, že je ochráníme, nemůžeme," Alya ho jediným ledovým pohledem umlčela, ale nic na to neříkala. Chvíli tak šli beze slova, dívka vnímala pouze neprozkoumanou cestu, zda se odněkud nevynoří nevítané osoby, zatím co Talmen uvažoval nad jejími slovy. Myslela to vážně? Opravdu tak zněla, ale hlavně ona nikdy nevtipkovala. Myslela to smrtelně vážně, nehodlá chodit pro ty děti. Prostě je tam nechá napospas osudu, ještě k tomu se sirénou Ulysses. Pokud tedy jsou stále na živu, to byla další dobrá otázka. Bylo totiž dost možné, že se siréna jenom mstila a zavraždila ony nevinné děti, aby si dokázala, že je mocnější. Jenže kdyby to chtěla udělat, mohla to udělat tam, přímo před očima jejich otce. Kdyby chtěla, mohla je tam zabít všechny, nebo mohla jejich útěk nahlásit elfů. Jenže nic z toho neudělala, tím pádem nedávalo smysl, aby je zabíjela jen tak pro nic za nic. Ne, nejspíš budou stále žít, očekávající otcům příchod. Nemůže dovolit další úmrtí, obzvlášť když víceméně tuší kde by se mohli nacházet. Ne že by přímo věděl kde jsou nějaké vodopády Bkala, ale jediné vodnaté místo poblíž Gore Iladii, jež si pamatoval z hodin zeměpisu, bylo jižně od nich. Musí se tam dostat a pomoct jim, ačkoli se to Al příliš zamlouvat nebude.