Nehynoucí láska (HP)

37. Poslední sbohem

Rychlým krokem jsem kráčela směrem za Rose. Bohužel se mi nepovedlo nenápadně projít a zastavila mě mamka od Marca. ,, Olivie? Tak ráda tě vidím." objala mě a já ji to objetí oplatila. Nechtěla jsem se ji vyhnout, protože by mi nějak vadila. Spíš jsem se nechtěla bavit o tom incidentu.

,, Moc mě mrzí co se stalo Marcovi." řekla jsem a cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí a tečou po tvářích. Rychle mi je setřela z obličeje. ,,Olivie neviň se za to co se stalo."

Já, se ale za to nedokážu přestat vinit. Mezitím co jsem se koukala na ležícího Marca, tak se jeho mamka prohrabávala věcmi, které měl u postele. Vypadalo to, že to jsou všechny jeho věci.
,, jak na tom vůbec je?" zeptala jsem se, abych se zbavila všech myšlenek, že to nebude nikdy lepší. Stále se přehrabovala ve věcech, ale mezitím mi i odpověděla. ,,Jeho rány ještě nejsou celé zahojené. Je to, ale mnohem lepší. Bohužel to poškodilo velkou část jeho celého. Kvůli kouzlům, které byly použity bude poškozena jeho paměť a to bude postupně silně zesilovat a jeho imunitu to taky zasáhne."

Znovu jsem začala brečet. Tahle informace mi vůbec nepomohla k lepším myšlenkám. Mezitím co jsem nemohla zastavit brek se Marcova mamka zvedla od jeho věcí a v ruce držela pergamen. ,, dneska byl necelou hodinu konečně při smyslech. Měla jsem šanci si s ním promluvit. Poškození paměti už pomalu zasahuje. Stihl však napsat tohle a chtěl, ať ti to předám. Nevěděl zda tě ještě před odjezdem uvidí." usmála se na mě a podala mi pergamen. Nechápala jsem jak je možné, že poškození paměti je postupné. Byla jsem však ráda za to, že se z toho dostane.

Marcova mamka nechala vynést všechny jeho věci ven a sama pomocí kouzel přesunula Marca i s lůžkem, na kterém ležel.
Stihla se semnou ještě rozloučit a já jenom sledovala jak odchází i s Marcem. Brek jsem nedokázala zastavit a nevěděla jsem co teď. Otočila jsem se a šla za Rose, která seděla u Jamese. Nedokázala jsem se na bezvědomého Jamese ani podívat. Koukala jsem se celou dobu do země a předávala pergamen z jedné ruky do druhé.

,, Co to máš Liv?" zeptala se po několika minutách od chvíle co jsem přišla. ,, vzkaz od Marca. Ještě než jeho paměť zasáhlo silné rostoucí poškození." brek pomalu ustával, bolest však ne.
Rose mě chytila za ruku, ve které jsem nedržela pergamen. ,, Měla by sis to přečíst. Horší to už být nemůže. Dá se to jen zlepšit." otřela jsem si své zaslzené oči a rozložila pergamen.

Milá Liv

Píšu ti tento vzkaz kdybych náhodou po následcích toho co se stalo na tebe zapomněl. Zatím je má paměť jen mírně poškozená, ale nebude to o nic lepší. Ty rány si vzaly hodně z mého pravého já. Také ti píšu, abych ti řekl své poslední sbohem. Nějak tuším, že už asi nezvládneš mě někdy znovu vidět. Nevím jestli je mezi námi nějaké prokletí, nebo osud si nepřeje, abychom byli šťastní a zároveň spolu. Myslím, že i když se naše životy rozdělí ten tvůj bude nadále skvělý. To co si našla v Bradavicích ti přeju ze všeho nejvíce. Nebuď smutná kvůli mně. Si obklopena skvělými lidmi. Nevzpomínej na svou minulost. Přemýšlej o budoucností. Třeba se za několik let náhodně setkáme a vše bude jenom lepší.
Neber si za zlé co se stalo. Byla to má chyba a já nemohl nechat Jamese, aby tě zasáhl. Neviň ho z toho co udělal. Za tu dobu co jsem byl v Bradavicích jsem viděl, že by pro tebe udělal první poslední i přestože to vyjadřuje jako úplný blbeček. Tohle ho bude trápit samotného i když on to nemohl ovládat. Já se z toho dostanu, jsem velice silný kluk.

Přeji ti, ať se ti od dnešního dne jenom daří. Nenechávej se držet minulostí a pusť se po hlavě do budoucnosti. Netuším jak to sice bude semnou, ale věř mi, že v mém srdci budeš mít své místo i kdybych zapomněl vše co se kdy stalo.

Jen a tvůj jediný Marco

Pergamen jsem pevně svírala v rukou a malé kapičky slz padaly přímo na poslední slova, které Marco napsal než nadobro odešel.
Podala jsem pergamen Rose, aby si ho taky přečetla a snažila se setřít slzy, které mi tekly po tvářích.

,,To bylo to nejkrásnější co jsem kdy četla." setřela si slzu ze tváře a vrátila mi pergamen zpátky.
,,Liv musíš dát na jeho slova. Nechce aby si se trápila."
Koukala jsem na Rose a v hlavě jsem si to všechno opakovala. Asi má pravdu. Nemůžu se trápit ne jenom kvůli sobě, ale i kvůli Marca. Obětoval se pro mě. Obětoval pro mě náš vztah a já bych zůstala v trápení dalších několik let.
,, Bude lepší když to všechno necháme za sebou." řekla jsem a Rose se na mě usmála.
,, Takhle vám ani jednomu už nic nehrozí a to je to hlavní." Objala mě.

Rozhodly jsme se jít si sednout do společenské místnosti. Než jsme odešli Rose vzala nějaký velký kus látky z nočního stolku a šly jsme.
,, Co si to brala?" zadívala jsem se na tu věc co držela v ruce. ,, To je důvod proč si neviděla nikoho na té chodbě. Neviditelný plášť." usmála se a ukázala mi plášť o kterém jsem myslela, že to je jenom kus látky.
,, Musím uznat, že věci co má James jsou neskutečné." zasmála se Rose a vydaly jsme se směrem do nebelvírské věže.