Nehynoucí láska (HP)

34. Po Jamesovi ani stopy

Nějakou dobu jsem zůstala u jezera a snažila se Marca uklidnit. Nemůžu říct, že se mi to dařilo. Jeho brek neustával a já si nevšímala ničeho kolem, jenom,abych ho mohla uklidnit. ,, Nevyčítej si to. Nic zlého se nestalo to je dobrý." Hladila jsem ho po zádech a stále tu větu opakovala znovu a znovu.
Když už jsem myslela, že mi upadne ruka z toho neustálého poklepávání a hlazení zad, tak brek utichl. Marco si utřel zaslzené napuchlé oči do rukávu a podíval se na mě. ,, Vážně se nic nestalo?" zeptal se a já i přestože jsem v hloubi duše věděla, že to co mi řekl nemuselo být jenom díky jeho otce jsem mu nedokázala neodpustit. Kývla jsem na souhlas a usmála se. Marco se zvedl a společně jsme vyšli směrem do hradu. Venku byla zima a oba jsme za tu dobu celkem dost promrzli.

U vstupní brány jsem zahlédla zadýchanou Rose. Mávala na mě jako šílená a já nechápala co se děje. Až po chvilce mi došlo, že jsem měla hledat Jamese. ,, Omluv mě Marco." rozběhla jsem se směrem za Rose a Marca nechala v patách. Zdálo se mi, že se rozběhl taky. Neměla jsem, ale čas se otočit a zjistit zda to je pravda.
,,Našla si ho?" vychrlila na mě Rose a hned mi bylo jasné, že ona ho nenašla. Nezmohla jsem se ani na jediné slovo a jenom jsem třásla hlavou zleva doprava. Za ani ne pár sekund doběhl i Marco. Rose na něho hodila vražedný nenávistný pohled a já ji hned vysvětlila celou situaci.

,, To ale nemění nic na tom, že tady někde běhá posedlý James, který ti hází kletby do zad." rozkřikla se po mně Rose a Marco zůstal stát s otevřenou pusou. Pomalu se mu zase hrnuly slzy do očí. ,, Marco za to ty, ale nemůžeš. Ty si v tom celém nevině."
Rose mu setřela slzy kapesníkem, který vytáhla z kapsy. A já přemýšlela co teď. Pokud není nikde na hradě ani na pozemcích, tak kde jenom může být.

Společně jsme se vydali prohledat hrad ještě jednou. Šli jsme všichni tři pohromadě. Všude chodili studenti různých kolejí, Krásnohůlek i Kruvalu. Bylo nemožné mezi nimi Jamese najít. Zároveň nás to, ale chránilo předtím, aby James něco udělal.
Začali jsme prozkoumávat různá patra, na kterých už tolik studentů nebylo.

Opět jsme byli ve slepém bodě. Nikde žádná zmínka o nikom koho jsme znali a mohl by nám pomoc a ani o Jamesovi. Rose mírně začala propadat panice. Všimla si však něčeho čeho jsme si my s Marcem nevšimli. Rose strčila Marca do zad a zašeptala za ním ,, dělej, že je vše tak jak bylo."
,, doufám, že to pochopil." řekla mi když mě stáhla za roh. Já jsem přitom, ale nechápala co se děje. Rose mi podala provázek a já si ho dala do ucha. Slyšela jsem zřetelně co se děje za rohem a hned mi došlo čeho si všimla.

,, kde si celou tu dobu byl Marco?" zazněl hlas od Melanii. ,, B-byl jsem se p-projít k jezeru." vykoktal ze sebe Marco. Nevěděl jak se má v této situaci zachovat. ,, Jsem ráda, že je vše při starém, ale mohl si na rady svého otce dát dříve."
,, No jo. Ehm.. někdy to zabere čas." bylo mi jasné, že vůbec neví co mluví. Nevěděla jsem jestli se smát a nebo mi ho má být líto. ,, Tak snad to Jamesovi už nebude dlouho trvat." řekla Melanii dala Marcovi pusu na líčko a odkráčela opačným směrem než jsme stály s Rose.

Marco se vrátí a Rose s tázavým výrazem se hned ptala co nebude trvat. Marco sám nevěděl o čem to mluvila.
,, nikdy mi nic neřekli. Jenom mě poštvali proti Liv." hájil se Marco. Rose mu mezitím ze zadní kapsy vytáhla šňůrku od ultradlouhých uší.

Zůstali jsme stát na tom místě kde jsme poslouchali co mluvila Melanii a nevěděli jsme co budeme dělat. Přecházeli jsme z jedné strany na druhou. Nikoho, ale nic nenapadlo. V tom však Rose vykřikla. ,, jejda, že mě to nenapadlo hned. Počkejte za chvilku jsem zpátky. Běžte mezitím hledat do téhle části hradu." ukázala směrem na druhou stranu než běžela.
Zmateně jsem pohlédla na Marca a oba dva jsme se vydali na cestu. Šli jsme přesně do tě části hradu kde jsem se schovávala, když jsem chtěla být sama. Oba dva jsme mlčeli a neřekli ani slovo. Svírala jsem pevně v ruce hůlku.
Marco koukal po obrazech co byli pověšené na stěnách a já se koukala jestli neuvidím Jamese.
Čím déle jsme šli tím více Marco zpomaloval. Já si toho nevšímala a stejným tempem jsem pokračovala dál. Zašla jsem do jiné chodby a Marca jsem nechala v povzdálí. Nikde stále nikdo nebyl. Nebo jsem si to aspoň myslela. Po pár metrech co jsem ušla v té chodbě mi něco spoutalo nohy a já upadla na zem. Neviděla jsem co to bylo, ale musela to být kletba. Moje hůlka vyletěla a dopadla tak daleko, že jsem neměla šanci se pro ní natáhnout.
Uslyšela jsem kroky a doufala, že to je Marco a zbaví mě těch lan kolem nohou. Ty kroky, ale zněly z druhé strany chodby než jsem já přišla. Nikoho jsem tam, ale neviděla.
Chtěla jsem se zvednout, ale dopadla jsem hodně špatně. Celou pravou rukou mi pulzovala neskutečná bolest.