Nehynoucí láska (HP)

3. Nádraží King's Cross

V celku mrazivé letní ráno. Proběhlo mi hlavou když jsem se probudila.
Vylezla jsem z postele a přehodila přes sebe tenký černý svetřík aby mi nebyla taková zima. Opět jsem šla k oknu a dívala se přímo do příčné ulice. Mnoho kouzelníku už tak brzy ráno nakupovalo a hledalo poslední věci pro své děti které se chystají do školy.
Nazula jsem si boty a šla jsem dolů do děravého kotle si dát něco k jídlu.
Poslední měsíc co jsme tady strávili byl úžasný. Každé ráno jsem si jako dnes zašla na snídani do děravého kotle a pak se celý den procházela příčnou ulicí.
Sešla jsem tedy schody a uviděla jsem mamku, která seděla u stolu. Vedle ní ještě pospával Teo a taťka ten určitě ještě něco sháněl.
Posadila jsem se naproti mamky a začala jíst. Dala jsem si ovesnou kaši s kousky ovoce.
U jídla jsem s nikým ani nepromluvila. Nikdo tady nemluvil. Bylo to až nepříjemné ticho.
To ale nakonec prolomila mamka. ,, po snídani si jděte pobrat věci a vyrazíme na nádraží. Hlavně si nic nezapomeňte."
Já jsem měla naštěstí všechno oblečení v kufru a stačilo mi tam naházet pár zbytečností co se válelo v pokoji.
V klidu jsem snědla svoji kaši, odsunula židli a odkráčela do pokoje. Zvedla jsem svůj kufr a položila ho na postel. Otočila jsem se a posbírala zbytek mojich věcí co leželi po pokoji.
V tom jsem ale uslyšela cvaknutí. Věci jsem upustila a rychle se otočila. Kufr se totiž začal pomalu otvírat a vylezl z něho malý kůrolez. Chtěla jsem ho vrátit dovnitř ale vůbec nechtěl. A tak jsem si ho položila na rameno kufr zavřela, zacvakla páčku a znovu otevřela. Posbírala jsem věci které jsem upustila a hodila je do kufru.
Poté jsem kufr zavřela a na záda hodila svůj batoh. Ohlédla jsem se na rameno a řekla: ,, větvíku juniore nikdo tě nesmí vidět. Zvíře je v Bradavicích apovolené ale taťka ťe venku moc rád nevidí. Tak si někam zalez."
Jenom jsem to dořekla tak větvík vlezl do vnitřní kapsy mé bundy. Mamka mi ji tam nechala přišít jenom kvůli němu.
Tenhle kůrolez mě má totálně v lásce a nemá rád když musí být vevnitř. Muj praděda měl také takového. Jmenoval se větvík a proto jsem toho svého pojmenovala větvík junior.
Chytla jsem kufr do ruky a šla dolů zpátky za mamkou. Už tam byl i taťka a brácha s kufrem a sovou.
,, tak jsme všichni můžeme jet." Zahlásil taťka a všichni jsme šli ven. Vlezli jsme do prvního taxíku, který tam stál a jeli jsme.
Mamka si mě prohlížela a pak mi zašeptala do ucha. ,, máš juniora venku že?"
Na sucho jsem polkla. ,, jo mám."
,, hlavně ať ho nevidí taťka." Špitla a zase si normálně sedla.
Celou cestu jsem se dívala z okna a sledovala projíždějíci auta. Je to tady klidnější než v New Yorku a tak je to ještě zajímavější.

Dojeli jsme k nádraží King's Cross. Vylezla jsem z auta a prohlížela jsem si ho. Hezčí nádraží jsem neviděla. Velké prosklené oblouky nad vchody které vedou dovnitř. Uprostřed úplně nahoře velké hodiny a vše z kamených cihel. Pro někoho nezajímavé ale pro mě to byl krásný pohled. Nedokázala jsem ho přestat sledovat a vůbec jsem si neuvědomovala kde jsem.
Mamka mi podala kufr a zatáhla mě dovnitř. Nechtěla jsem odejít ale už bylo půl dvanácté a nechtěla aby nám ujel vlak.

Mamka hodila kufry od bráchy na vozík a já si vzala svůj vozík. Kufr není nějak obří ale jistota je jistota. Kdyby mi náhodou někdo sejmul páčku tak by začala teprve sranda. Mám ty tvory vychované ale nikdy nevím co se jim stane a oni vyletí jako nechráněná střela.
Pomalu jsme jeli k nástupišti devět a deset. Jenže naše nástupiště tady prostě není. Otočila jsem se na mamku a zeptala se: ,, mami kde je to nástupiště devět a třičtvrtě?"
,, Olivie to je to kouzelné na tomhle nádraží. Stojíš totiž přímo naproti němu."
Zmateně jsem se na ní podívala a poté se rozhlédla kolem sebe. ,, Musíš se rozběhnout proti téhle zdi mezi nástupišti děvet a deset. Poté se dostaneš na nástupiště devět a třičtvrtě." Pousmála se. ,, to nemyslíš vážně vždyť se mi něco stane."
,, neboj nestane to bych tě tam neposílala." Řekla a zasmála se. ,, nejdřív půjde tedy tvůj otec já a tvůj bratr ty pojď hned za námi." Řekla chytla se Teova vozíku taťka se chytil z druhé strany. Rozběhli se a najednou zmizeli ve zdi. Nemůžu uvěřit vlastním očím. Tohle není normální.
Postavila jsem tedy svůj vozík naproti zdi a představila si že tam je třeba jenom závěs. Nejdříve jsem běžela pomalu ale pak jsem nabrala na rychlosti.
Už jsem byla malý kousek od zdi. Zavřela jsem oči ale stále běžela. Najednou jsem stála na nástupišti devět a třičtvrtě. Zdí jsem očividně proběhla i když jsem to stále nechápala. Všude hromady studentů jak malých tak velkých. Samé nové tváře.
Když jsem přehlédla všechny ty studenty uviděla jsem vlak. Není to však normální vlak. Tenhle se pyšní svojí nádhernou červenočernou lokomotivou se znakem Bradavic a nápisem Bradavický expres. Za ní se táhne hromada červených vagónů.

Vzala jsem svůj kufr a šla pomalu k vlaku. Mamka mě chytla za ruku a zatáhla zpátky. ,, neříkej že chceš odejít a nerozloučit se." Smutně se na mě podívala.
,, ne to nikdy. Chtěla jsem si jen zanést kufr. To ale asi počká." Usmála jsem se na mamku.
,, jednu věc kterou mi musíš slíbit je že hned až budeš zařazena mi posleš sovu a řekneš mi v jaké koleji jsi. A hlavně dávej pozor na svého bratra." Řekla a objala mě. Viděla jsem že ji ukápla slza.
,, mami neplakej. Budu ti posílat jednu sovu za druhou a o Tea se postarám." Pustila jsem ji a chytla jsem bráchu. Ten se ještě rozloučil s mamkou a oba dva jsme společně zamávali taťkovy který stál až někde v zadu a s někým se bavil.

Vlezli jsme do vlaku, procházeli uličkou a hledali volné kupé. Někde uprostřed jsme jedno objevili a tak jsme si hned zalezli dovnitř.
Brácha si sednul a zabořil hlavu do knihy. Já jsem nám dala kufry nahoru a usadila se k oknu. Batoh jsem si dala pod nohy a snažila se v davu lidí najít mámu. Po chvilince jsem ji našla a všimla jsem si že si povídal znovu s Harrym. Vedle něho stála paní se zrzavými vlasy a držela za ruku malou holčičku která měla stejné vlasy. To musí být Ginny a Lily.
Ještě vedle nich stál rudovlasý muž a s ním tam byla nějaká žena která držela za ruku málého chlapce.
Mamka se konečně otočila a já ji znovu zamávala. Mávala mi také a u toho se usmívala. Na jejich očích šlo vidět že se za chvíli rozpláče. V tom se ale vlak pomalu rozjížděl a davy lidí mizely z očí. Stále jsem mávala. Pak už jsem neviděla nikoho a tak jsem mávat přestala.
Pohodlně jsem se usadila a zaposlouchala se do zvuků, které zněly všude kolem. U toho jsem pozorovala krajinu.
Najednou někdo otevřel dveře od našeho kupé.
,, můžeme si přisednout tady k vám? Všude jinde je plno." Řekla s úsměvem dívka se zrzavými vlasy.
Tolik zrzků co jsem viděla dneska jsem neviděla snad za celý život. ,, jo můžete." Odvětila jsem a vřele se usmála.
Do našeho kupé vlezla ta zrzka a s ní chlapec s uhlově černými vlasy. Uplně jako kdyby tady stál Harry Potter.
Chvíli jsem se dívala z okna a ti dva se usadili.
,, Ahoj já jsem Rose Grangerová-Weasleyová." A podala mi ruku. Ta jména mi byla velice povědom ale nedokázala jsem si vybavit odkuď je znám. Ruku jsem přijmula a také se představila. ,, já jsem Olivia Queenie Scamanderová."
Udiveně se na mě oba dívali. Poté mi podal ruku i ten chlapec. ,, a já jsem Albus Severus Potter. Těší mě."
,, jo a tohle je můj bratr Teodor Flick." A ukázala jsem na svého bratra.
Na chvilku zvedl hlavu a usmál se. ,, těší mě." Pak zase hlavu vrátil zpět do knihy.
,, ty jsi pravnučka Mloka Scamandera?" Zeptala se a já viděla jak jí jiskří oči.
,, ano jsem." Usmála jsem se. ,, to je mi potěšením potkat příbuznou samotného Mloka Scamandera." Uklonil se mi Albus. ,, a mně je zase poťešením potkat syna samotného Harryho Pottera." Zasmála jsem se.
,, jsem první Potter kterého jsi potkala?"
,, ne. Už jsem potkala tvého otce a srazila se s tvým bratrem." Zašklebila jsem se.
,, kde máš vůbec bratra?"
,, doufám že daleko odsud. Nejspíš bude někde se svými kamarády." Řekl nepřijemným tónem.
,, omluv Albuse ale teď na něj moc nemá náladu. James si v kuse z něho dělá srandu a taeď to bude ještě horší. Jediný kdo by ho chránil jsem já." Řekla Rose a rozcuchala Albusovy vlasy. Ten sebou cuknul a já se zasmála.
Dále jsme seděli ve vlaku a bavili se o všem možném co nás napadlo.
,, Olivie odkuď že to vůbec jsi. Povež nám něco o sobě. Vůbec nic o tobě nevíme." Pronesl Albus.
,, tak v prvé řadě mi říkejte Liv. Olivie je moc takové ehh. Jsem tedy z New Yorku ale narodila jsem se tady v Anglii. Dva roky jsem chodila do Ilvermorny" Usmála jsem se a svůj pohled na chvíli zamiřila z okna.
,, a v jake myslíš že budeš koleji? Já jsem třeba v Nebelvíru." Pronesla hrdě Rose. Viděla jsem jak Albus prokroutil oči. ,, já si jdu pro něco sladkého přidáš se Teodore?"
,, velice rád. Tady se stejně nedá číst."
Oba se zvedli a odešli z kupé.
,, to je poprvé co jsem viděla že by odložil knihu kvůli někomu. A na tvou otázku asi neznám odpověď. Skoro celá má rodina byla v Mrzimoru. Maminka byla ale v Havraspáru. Jenže pohavově nejsem jako oni. Takže tomu nechávám volný průběh. A co že se Albus tak náhle zvednul?"
,, zajímavá teorie. No a ohledně Albuse. James si z něho neustále dělá srandu že bude Zmijozel. To by nebylo takové strašné kdyby celá naše rodina nebyla Nebelvír. Proto on řeči o kolejích nemá rád." Zašklebila se. ,, tak to chápu. Taky by mě to štvalo."
A tak jsme tam nadále seděly a bavily se o Americe a o Anglii.

Cesta se blížila ke konci a viděla jsem že Rose i Albus si oblékají hábit. Vytáhla jsem si ho tedy taky a vytáhla ho i Teovi. Oblékli jsme se a pak si zase sedli. Problém byl ale že jsem neměla kam dát Juniora. Nechtěla jsem aby ho někdo viděl tak jsem ho pověsila dovnitř do hábitu.
Vlak zastavil a já sundala naše kufry. Pomalu jsme se všichni společně vydali ven z vlaku.