Nehynoucí láska (HP)

17. Pozvánka od neznámého

Další den ráno a já doufám že to nebude tak hrozné jako včera. Dneska se neučíme a tak mám čas na to si dodělat nějaké osobní věci.
V klidu jsem se převlékla a sama šla na snídani. No ne úplně sama šel semnou Větvík.
Posadila jsem se k nebelvírskému stolu a začala něco jíst. Ani nevím co to bylo. Prostě jsem brala to co bylo na stolech. Moc lidí tady ještě nebylo. Takhle nějak by mi to vyhovovalo každé ráno. V tom si ale přisedli tři kluci z Kruvalu. Podívala jsem se na ně a tázavě nadzvedla jedno obočí. Jeden natáhl ruku a podal mi obálku. ,, posílá ti to kamarád. Nemá odvahu za tebou zajít. Prosím přečti si to. " řekl a kráčeli zase pryč.
Opatrně jsem otevřela obálku, vytáhla kousek pergamenu a začala potichu číst.

Ahoj Liv.
Chápu že teď musíš být trochu zmatená a vůbec nevíš kdo ti píše ale i přesto to prosím přečti. Nejsem tady moc dlouho ale už jsme se párkrát srazili ( doslova ). Strašně rád bych se s tebou sešel a popovídal si. Nechtěl jsem ti to ale říct přímo do očí. Viděl jsem že teď na tom asi nejsi nejlíp. Pokud si teda chceš promluvit tak přijď po večeři zase k jezeru.

Dočetla jsem ten dopis a totálně mě zamrazilo. Všechny myšlenky se mi v hlavě pomotaly a já si nedokázala představit kdo by to jenom mohl být. Jediné co vím že je asi určitě z Kruvalu.
Schovala jsem dopis do kapsy zvedla se a šla ven z velké síně. Jelikož mám volné dopoledne tak dodělám všechny věci ktere jsem zanedbávala.

Jako první jsem tedy zamířila za Hagridem. Chtěla jsem tam jít už včera ale nebyla nálada.
Za celou dobu co jsem šla za Hagridem jsem nikoho nepotkala. Všichni určitě ještě spí a nebo teprve chodí na snídani.
Otevřela jsem dveře do hájenky. Hagrid seděl u stolu a něco tam zkoumal. Když jsem se pořádně podívala všimla jsem si že to je učebnice. ,, ahoj Hagride."
,, ahoj Liv. Vůbec jsem si tem nevšiml." Řekl Hagrid a usmál se.
Já zamířila přímo ke kufru. Otevřela jsem ho a jenom dovnitř natáhla ruku. Nic se nestalo nic mě nekouslo takže je všechno v pohodě. ,, neboj Liv starám se o ně jako o vlastní."
,, je mi to jasné. Jenom jsem si je zkontrolovala když mám dneska takový volnější den. "
,, no jo vlastně. Dneska se neučí. Tak to bych mohl pomalu sesbírat dýně." Pomalu se zvedal a šel ven. Já šla rovnou za ním. ,, děkuji Hagride že se mi staráš o moje zlatíčka. Já teď půjdu zase jinam."
,, dobrá Liv. Kdykoliv se stav. Rád tě uvidím." Usmál se já taky a šla jsem zase pryč.
Mé kroky mířily přímo k famfrpálovému hřišti. Chci dohnat ten trenínk, který jsem včera prostě vynechala.
Teď by tam nikdo být neměl a tak si v klidu můžu zatrénovat.

Došla jsem tedy na hřiště. V šatně jsem se převlékla do věcí, které jsem si tam jednou nechala a vzala si nějaké koště které tam leželo. Jednou to bez svého koštěte přežiju.
Pak jsem šla hned na hřiště. Jenže když jsem tam přišla všimla jsem si, že někdo sedí uprostřed hřiště. Šla jsem rovnou za ním. Chtěla jsem vědět kdo to je.
Stála jsem pár kroků od něho a on se najednou otočil. A jaká náhoda je to Andy. ,, co tady děláš takhle ráno?"
,, chtěl jsem si s tebou promluvit a nějak jsem tušil že tady budeš."
,, to je až strašidelné." Zasmála jsem se a posadila se vedle něho. ,, tak teď mi prosím řekni proč si včera jen tak odešla. A co se s tebou celkově děje."
Nadechla jsem se a přemýšlela jak mu to řeknu. Po chvilce jsem se rozhodla, že to řeknu prostě narovinu.
,, no je to takhle. Určitem sis musel všimnout že James po mě nějak jede a tak žárlí i na moji peřinu že je více semnou než on. A jelikož jsem nějak nahlas řekla, že se mi teochu líbíš tak si hned myslel, že mezi námi něco je. A tak jsem se kvůli tomu naštvala a nechtěla tady s ním být." Dořekla jsem a sklopila hlavu. Andy se chvíli jen tak zmateně díval a pak začal taky mluvit.
,, no toho jsem si všimnul. Jsem rád že si mi to řekla narovinu. Taky se mi líbíš ale si pro mě spíš něco jako ségra kterou jsem nikdy neměl. Máme toho až moc společného a to by prostě nešlo."
,, já to cítím úplně stejně ale on to nechápe. A já s takovým idiotem nechci mít nic společného." Zařvala jsem a opřela si o něho hlavu.
Pohladil mě po vlasech a dodal. ,, neboj já si s ním dneska promluvím."
A tak jsme tam seděli uprostřed hřiště. Já se o něho opírala a úplně zapomněla na všechno. Aspoň na chvilku.

Po asi deseti minutách jsem se zvedla a řekla. ,, kašlu na to jdu do hradu." Andy se zasmál taky se zvednul a řekl. ,, počkej jdu s tebou."
Odnesli jsme koště já si vzala věci a vyrazili jsme k hradu. Já mu mezitím řekla i o tom dopisu. Je to přeci někdo kdo je víc jak můj kamarád. Tomu to říct můžu.