Nehynoucí láska (HP)

29. Klidný den

Cestou do hradu jsme se bavili o tom co jsem jim řekla v kufru. Stále mírně nedokázali pochopit jak tohle někdo může udělat. To bohužel nechápu ani já s Marcem. 

Ples už pomalu končil a ve velké síni už bylo jenom pár posledních studentů. Zahlédla jsem mezi nimi i Jamese a Melanii s její matkou. Proběhla jsem rychle kolem dveří a Marco s Andym a Rose se jenom zasmáli.Muselo to vypadat vtipně nebudeme si lhát. Došli jsme do Nebelvírské společenské místnosti a všichni se posadili ke krbu. Nebyli jsme jediní, kteří po plese nešli hned spát a své příhody si sdělovali ve společence. Koukala jsem zase přímo do ohně a snažila se přijít na jiné myšlenky. Stále mi ale v hlavě běhalo to, že od Melanii mamka je tady a co se může stát. Rose mě chytla za rameno a řekla: ,, neboj se, nic se nestane." Odtrhla jsem pohled od ohně a osočila se na ní s větou: ,, jak to můžeš vědět?"  Chvilku na mě jenom koukala a pak mi odpověděla. ,, nemůže ti nikdo nic udělat dokud si ve škole. A kdyby náhodou znám se velice dobře s ředitelkou krásnohůlek." mrkla na mě a já stále nechápala odkud ji zná a proč si tím je tak jistá. Ještě nějakou dobu jsme seděli u ohně a po ani ne půl hodině jsme se všichni čtyři zvedli a šli si lehnout.

Další den jsem se probudila poměrně brzo a byla jsem asi jediná. Jelikož je neděle a je po plese, tak si všichni rádi pospí. Převlékla jsem se z pyžama a šla pomalu na snídani. Mám ráda když procházím klidným hradem a potkám jenom pár studentů. Je to úplně jiný pohled na tohle místo. Ve velké síni jsem si sedla na své místo u nebelvírského stolu a dala si jenom něco malého na snídani. Přestože toho jídla tady bylo hodně, tak já neměla nějakou chuť k jídlu. Za celou dobu nikdo koho jsem znala nepřišel, a proto jsem se rozhodla si udělat menší osobní famfrpálový trénink. Dlouho jsem neseděla na koštěti. Venku je sice zima a sníh, ale to se dá přežít. Trénovat v nepříznivých podmínkách mi pomáhá být lepší. Vzala jsem si tedy koště, teple jsem se oblékla a vyběhla jsem směrem ke hřišti. 

Na hřišti jsem nebyla sama. Z jiných kolejí se tady našli studenti, kteří měli stejný nápad jako já. Sedla jsem si tedy na koště a vzlétla. Camrál jsem držela v pravé ruce a letěla směrem na zmijozelského brankáře. Hodila jsem camrál do pravé branky a camrál proletěl. Zmijozelský chlapec mi pochválil střelu a hodil na mě camrál. Já ho chytla a letěla na druhou stranu hřiště. Po nějaké době už jsem na hřišti byla sama a začínalo celkem hodně sněžit. Nechtěla jsem však jít do hradu. Tady jsem byla sama a na hradě bylo moc lidí, které jsem nějak nechtěla vidět. Melanie a její matka by mi mohli udělat peklo ze života, James bude ještě asi v náladě po tom co včera vypil, Andy s Rose se budou vyptávat na to co jsem jim včera řekla. Jediný kdo by nic asi nechtěl by byl Marco. Jenže po včerejším plesu mám trochu strach mu být na blízku. Je to strašně komplikované. Proč to pro mě nemůže být všechno jednoduché.

Když už mi začala být opravdu zima a čím dál více mrzlo rozhodla jsem se vrátit do hradu. Myslím, že už byl dokonce čas oběda. Byla jsem na hřišti fakt dlouho. Cítíla jsem jak mám zmrzlý nos a líčka. Musela jsem mít celý červený obličej. Cítila jsem se však úplně skvěle a mé špatné myšlenky zmizely. Tedy jsem si to aspoň myslela. Cestou do nebelvírské věže jsem potkala Jamese. Tentokrát však neměl ve tváři svůj klasický výraz. Vypadal jako kdyby ho něco štvalo a zároveň mrzelo. Mě to ale nezajímalo a snažila se projít aniž by si mě něvšimnul. ,, Snažíš se stát sněhulákem princezno?" zaznělo když jsem kolem něho prošla. Neznělo to, ale jako klasický James. Neodpověděla jsem a pokračovala dál. Došla jsem do pokoje kde jsem se převlékla. Hodila jsem na sebe tepláky a nebelvírský svetr. 

Ve velké síni seděla většina studentů a už se přejídali vším možným co se na stolech objevilo. Já si přisedla k Rose a ta na mě skoro zařvala,, kde si celou dobu byla?" Sklopila jsem hlavu aby mě nikdo neviděl a dávala ji najevo, že by měla být trochu potichu. ,, šla jsem trénovat na hřiště." odpověděla jsem a naložila si jídlo na talíř. ,, Ty jsi blázen Liv. V takové zimě." zasmála se a pokračovala v jídlu. 
Přes všechny věci co se staly na plese se mi zdálo, že se tady vrátilo vše k normálu. Melanii seděla někde jinde než já a nekazila mi život, Andy byl s kamrády, Marco taky a všichni se prostě starali o své věci. Přišlo mi to až podezřelé, ale řekla jsem si, že přestanu tyto věci řešit. Proto jsem si nadále povídala s Rose. 
Když už jsme dojídali a chystali se odejít všimla jsem si přicházejícího Jamese. Rose si ho asi všimla taky a obě jsme koukali směrem ke vchodu. Nebylo by to nic zvláštního, ale on to prostě nebyl on. James vždy chodil všude s hlavou v oblacích plný radosti a nebo plný sebevědomí. Teď však šel jako kdyby potkal mozkomora. Jeho výraz byl zkleslý až zmatený. Sotva dokázal v klidu jít. Prostě jako vyměněný. Podávala jsem se na Rose a zeptala se: ,, co se s ním stalo?" Otočila se na mě a řekla:  ,, netuším, ale určitě to má co dělat se včerejším plesem."

Hele co to tady je. Po velice dlouhé době nová kapitola. A jak dlouho se bude čekat na další? Myslím si, že moc dlouho ne. Doufám ,že se tady najde ještě někdo kdo tenhle příběh rád čte. Neměla jsem nijak náladu na psaní a bylo toho strašně moc. Poslední dobou mám ale v hlavě tolik myšlěnek, že jsem se tady musela vysat. Pokud jste to tedy dočetli až tady, tak mi můžete napsat kdo je podle vás dokonalý pro Liv. Uvidíme kam se tenhle příbeh dále ponese.