Nehynoucí láska (HP)

23. Smíšené pocity

Stále nedokážu uvěřit tomu že se to fakt stalo. Zase mám možnost být s Marcem. Stále mám ale strach že se něco pokazí. Říkala jsem si tak když jsem seděla na schodech a pozorovala studenty kteří si stále hledali partnerky na ples. 

Stále si myslíš že si ním můžeš jen tak být? Tu tlapku nemáš jen tak. Víš moc dobře proč ji máš. Nikdo tě nemá rád. Kdy to konečně pochopíš? 

Ne prosím tohle už ne. Zařvala jsem a chytla se za hlavu. Všude kolem se na mě dívali lidi ale jediný kdo přiběhl byl Steve. Jamesův kámoš. Vůbec nevím co tady dělá. Obvykle je s Jamesem. ,, Liv jsi v pořádku? Co se stalo?'' Sedl si vedle mě a držel mě za ruce abych si s nimi nemohla dál držet hlavu. ,, Steve to nic to je jedno.'' Chtělo se mi strašně začít brečet. ,, Ne Liv to není jedno. Stala se ti tak úžasná věc a najednou tohle. Chápu že je to něco s tvoji minulostí. Zajímám co o takovéhle věci a už to poznám.'' Díval se na mě takovým vážným pohledem a tak jsem ho ani nepodezřívala že by ho poslal James. ,, Máš pravdu ale je těžké ti to jen tak vysvětlit ale taky mi je jasné že mě jinak nenecháš jít. Tak prostě všechno se to spojuje se starou školou Melanii a Marcem. Někdy mám takové špatné vzpomínky, které mi připomínají hrozné věci. Naposled co jsem měla jít s Marcem na ples to nedopadlo dobře a já mám strach že se to stane znovu.'' Opřela jsem hlavu o jeho rameno a snažila se udržet pláč. ,, i přestože se moc neznáme se ti budu snažit s kluky pomoct. James z toho nadšený nebude ale jsi taková naše Nebelvírská princezna. Zná tě snad každý a každý tě mám rád. My tedy hlavně ale James nás moc rád s tebou nevidí. Proto jsem rád že si mi to takhle dokázala říct. Nemusíš se ničeho bát. Dokud jsi tady jsi Nebelvír. I když odejdeš budeš Nebelvír. A my ti pomůžeme i kdyby to mělo stát naší nebelvírskou čest.'' Objal mě a já už ten pláč neudržela. ,, Ani jsem nevěděla jak moc hodný kluk jsi. Děkuji ti moc.'' Chvíli jsem tam s ním ještě seděla a pak jsme se společně vydali do společenky.

===============================================================================

Snažila jsem se na to nemyslet když jsem seděla u večeře a nikde jsem ho neviděla. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Naštěstí naproti seděla Rose a vedle Andy se Stevem a kluky. James seděl celkem dál a jeho pohled mi nebyl vůbec příjemný. Štvalo mě to tak moc že jsem se zvedla chytla ho za límeček a odtáhla trochu dál aby nás nikdo neslyšel. Dal ruce do kříže a skoro se na mě nedíval. ,, A teď mi Jamesánku vysvětli proč se poslední dny na mě díváš jako kdybych zabila jednorožce.'' Otočila jsem mu hlavu tak aby se mi díval do očí. ,, No když to chceš vědět. Celou dobu se jak idiot snažím a ty pak jdeš na ples s nějakým povýšeným kruvalským idiotem. Celkově se bavíš s každým a na mě úplně kašleš.'' Díval se mi přímo do očí a v jeho očích šlo vidět jak se prolíná vztek a smutek. ,, Nevím jak tě tohle napadlo. Já se s tebou bavila ráda ale ty si se furt tahal s nějakýma holkama a říkal jak jsem zamilovaná do Andyho a tak.  Vždy jsem tě měla ráda a stále mám ale ty si se choval jako idiot.'' Řekla jsem trochu hlasitěji ale stále se nikdo neotáčel což bylo dobrý. ,, no tak s Andym jsem to přehnal ale to by si ty nepochopila. Zatím co ty si byla v Americe jsem si prožíval svoje. To co se mezi námi dělo by si asi nepochopila. To totiž snobské americké děcka nechápou.'' Tohle fakt říkat neměl. ,, Tak pozor Jamesánku. Nevím co sis prožil ale nesahá to ani po kotníky tomu co se stalo mně v Americe. Kdyby tě to zajímalo jsem Angličanka ale žila jsem v Americe. A jako poslední věc pro příště nech ego za sebou a zajdi za mnou a pozvi mě někam dřív něž to udělá někdo kdo má v sobě nějaké vychování a úctu. To tobě očividně chybí.'' Zařvala jsem po něm že to slyšeli všichni ve velké síni. Otočila jsem se a šla pryč. Ze stolu jsem si vzala jenom hůlku, Větvíka a šla rychlým krokem pryč. Nikdo mě nezastavil a já odešla ven. 

Došla jsem až k Hagridově hájence posadila jsem se vedle jeho dýní a sledovala jak zapadá slunce. Dodávalo mi to klid do duše. Nechápu co dělám špatně a už to asi nikdy nepochopím. Jenom jsem si tam tak seděla a mluvila na Větvíka. Ani nevím co jsem říkala jak jsem byla mimo. Je super že mě tady ale nikdo nenajde a já tak v klidu mohu sledovat jak se ze dne stává noc. Doufám že mě nikdo nehledá. I když nechápu proč by to někdo dělal.