Nehynoucí láska (HP)

33. Rychle mu to došlo

Uběhlo několik dní a já si začala uvědomovat, že to všechno najednou začíná dávat smysl, ale proč se tady najednou objevil jeho otec to stále nechápu. To byla otázka, která mi neustále běhala v hlavě. Cítím se úplně mimo. Všechno je takové divné a já to nechápu.

Seděla jsem na schodišti a koukala z okna. Nemohla jsem jít do nebelvírské věže. Měla jsem strach, že by tam byla Melanii nebo Marco. Moc dobře jsem věděla, že tady mě nikdo hledat nebude. Celkem zastaralá část hradu do které nikdo nechodí. Normálně bych ji asi nenašla. Kdyby tady však nevisel jeden určitý obraz. Na obrazu se usmíval a mával můj pradědeček. Věděla jsem, že jsem tady v bezpečí. I když to asi pravda nebyla, ale cítila jsem se tak.

Úplně jsem však zapomněla kde je Rose. Ona jediná znala tohle místo. Taky mě tady našla. Ani ne minutu potom co jsem nad tím začala přemýšlet. ,, Liv hledám tě po celém hradu." zařvala na mě a já jsem málem sletěla ze schodiště. ,, Úplně si zapomněla na ten bezoár." řekla a já ho rychle nahmatala v kapse. ,, No fakt. Já se tady schovávám abych mohla přemýšlet a zapomněla jsem na to hlavní." obě dvě jsme se rozběhly směrem do hlavní části hradu. ,, Kde je, ale James?" zeptala jsem se a zastavila. Běžely jsme a přitom jsme nevěděly kam. ,, Popravdě nemám tušení." řekla Rose a rozhlížela se a přemýšlela. ,, Víš co měly bychom ho hledat každá někde jinde." věděla jsem, že to není dobrý nápad, ale nic jiného nám nezbývalo. ,, Já půjdu hledat ven a ty budeš hledat v hradu."
,, Co když se ti něco stane?" Rose vychrlila starostlivě a já ji ujistila, že si budu co nejvíce dávat pozor. Znovu jsme se rozběhly, ale tentokrát každá jiným směrem. Já běžela do té zimy ven a ona po schodech nahoru. Úplně jsem zapomněla jaká je zima a běžela jsem venku jen v mikině. Rozhlížela jsem se všude kolem hradu jestli náhodou neuvidím něco podezřelého. Nikde nic. Kromě studentů, kteří si užívali volné odpoledne ve zasněžených Bradavicích.

Už jsem ani tak neběžela. Stejně jsem nikoho nikde neviděla. Proto jsem pomalu kráčela dolů k jezeru. Nečekala jsem, že by tam James byl, ale chtěla jsem zase trochu sama popřemýšlet.
U jezera jsem, ale uviděla někoho. Nebyl to sice James, ale někdo koho jsem dneska znovu vidět nechtěla. Na kameni tam seděl Marco. Přemýšlela jsem jestli za ním mám jít. Nedalo mi to a šla jsem.
Chtěla jsem říct něco celkem hnusného, ale přitom pravdivého. Když jsem byla blíž všimla jsem si, že má hlavu v dlaních a brečí. Nechápala jsem proč brečí. Přišla jsem k němu a ruku mu položila na rameno. Mírně se lekl a podíval se na mě. ,, Co se děje Marco?" řekla jsem starostlivě a přitom jsem furt na něho byla naštvaná. ,, Všechno jsem to pokazil! Nevěděl jsem čemu věřit. Odpustil jsem mu. A teď se to všechno pokazilo." vůbec jsem nechápala o čem to mluví.
,, O čem to proboha mluvíš?" posadila jsem se na vedlejší kámen a koukala mu přímo do očí. Viděla jsem jak se za jeho hlavou rozléhá jezero. Tak klidné jezero mi přinášelo také klid na duši.
,, Otec se vrátil. Já jsem mu odpustil. A ten kus pergamenu mi předhodil on. Chtěl mě dostat do starých kolejí dodržování rodů." jeho brek nepřestával a mi to bylo celou dobu jasné, že to tak je. Nemohla jsem mu to, ale vpálit do obličeje. ,, Slyšel jsem ho o tom mluvit když si myslel, že nikdo není kolem. Jak jsem mohl být takový hlupák." svíral se v breku a nemohl přestat. Viděla jsem, že mu to je doopravdy líto. Jen tak jsem seděla a koukala střídavě na něho a na jezero. Úplně jsem zapomněla na to, že mám najít Jamese.
,, Moc se ti omlouvám Liv. Neměl jsem právo ti vyčíst něco co nebyla pravda." stále nepřestávala brečet. Nevěřila jsem, že kluk dokáže tak dlouho brečet. ,, Přinesl jsem sebou jenom problémy." utěšovala jsem ho, že to není pravda. On si to, ale nechtěl připustit. ,, Vždy se nechám, tak lehce ovlivnit. Já blbec mu zase věřil a on přitom chce jenom, abychom se nemohli už nikdy vidět." ta věta mi v břiše udělala úplný pocitový výbuch. Nevěděla jsem co si o tom mám myslet.