Nehynoucí láska (HP)

4. Zařazování

Procházela jsem davy studentů a přitom držela svého bratra abych ho neztratila v davu.
,, prváci a nový studenti pojďte sem." Zazněl hrubý mužský hlas.
Hnala jsem se hned za ním. Z dálky už jsem viděla velice vysokého muže kterému obličej zakrývaly husté tmavé vousy. Zároveň se v nich ztrácely dlouhé tmavé vlasy.  Byl možná dvakrát větší než já. Došli jsme tedy blíže k němu a čekali na další pokyny.
Mezitím nám pobrali kufry a já celou dobu měla strach že se páčka pohne. I když je opravená ale i tak.
Prohlížela jsem si studenty kteří stáli kolem mně. Především to tedy byli prváci ale někdy jsem viděla i někoho staršího. V davu jsem dokonce našla i Albuse. Ten se zrovna bavil s nějakým světlovlasým chlapcem. Jeho vlasům se nedá říkat že jsou světlé ony jsou jaksi bílé. To vidím poprvé.
,, tak děcka teď nasedáme do člunů a pojedeme k hradu." Pronesl statný muž a vedl nás k člunům.
Ne že bych se chtěla chovat jako nějaká namyšlená holčička z New Yorku ale ty čluny nevypadaly moc stabilně. Naštěstí mám ráda výzvy a tak jsem tohle vzala jako nějakou novou výzvu.
,, do člunů lezte jenom po čtyrech. Jinak byste nedopadli dobře." Pronesl a sám si vzal jeden člun jen pro sebe. Je to velice statný muž a tak se mu ani nedivím.
Já jsem si vlezla do člunu s Teodorem, Albusem a tím bělovlasým chlapcem.
Čluny pluly bez jediného zaváháni. Samozřejmě muselo být na ně použito nějaké kouzlo jinak bychom už skončili v jezeře.
Cesta mi ale přišla krásná. V jezeru se třpytil měsíc který osvětloval celou krajinu. Všude okolo je nádherná krajina a lesy ze kterých chvílemi vycházejí divné zvuky. To znamená mnoho tvorů a to já ráda. V poslední řadě co mě zaujalo byl obří hrad, který se vyjímal nad krajinou. Nic krásnějšího jsem neviděla. Každé okénko v onom hradě svítilo a takhle z dálky ty světýlka vypadala jako mále světlušky. Nad hradem jsem spatřila mnoho hvězd a začala si prohlížet souhvězdí, která znám.
Kamkoliv jsem se podívala tak jsem něco viděla. Je to tady pro mě neprozkoumané území. Proto jsem ze všeho tak nadšená.
Je to tady o mnohem hezčí než na mé staré škole.
Čluny nadále proplouvaly přes jezero a já si stále užívala ten nádherný výhled. Všude kolem jsem slyšela ostatní studenty jak si povídají a navazují nová přátelství.
Junior mi dokonce sám vylezl z hábitu a opět skočil na rameno aby také viděl. Každý by řekl že nemůžu vědět jak to cítí Junior ale ten dar s kterým jsem se narodila mi to pomáhá chápat. Větvík byl můj první ochočený tvor. Nedivím se že to tady vnímá stejně jako já když jsme spolu dá se říct vyrůstali.

Čluny dopluly ke břehu a my jsme všichni vylezli ven a šli k hradu. Opět jsem držela Tea aby mi nikam neutekl a větvíka jsem schovala do kapsy.
Připadala jsem si tak divně když jsem tady mezi nimi nejsatrší. Jo jsou tady i nějací nový studenti kteří nastupují do druhého a třetího ročníku ale i tak.
Po příchodu do hradu jsme nezastavovali a měli jsme namířeno rovnou k nějakým hodně vysokým dveřím za kterými musí být určitě obří místnost. Nestihla jsem si v klidu ani prohlédnout hrad ale na to určitě ještě čas bude.
Zastavili jsme se a čekali co se bude dít. Před námi se zjevila nějaká paní. Měla na sobě tmavě zelený hábit a vzhlížela celkem přísně. Šel z ní respekt.
,, zdravím vás nový studenti. Já jsem vaše ředitelka Minerva McGonagalová. Nyní vás zavedu mezi ostatní studenty do velké síně kde vás moudrý klobouk zařadí do vašich kolejí." Řekla a já jsem ji bystře sledovala. ,, tak pojďte za mnou." Pronesla a otevřela dveře. Proč pro nás došla přímo ředitelka. Hmm To asi nemá nějaký určitý důvod.
Ještě jsem ani nebyla uvnitř a uviděla jsem velkou místnost s velice vysokým stropem. Nevyapadlo to ani jako strop spíše jako noční obloha. Z té visely svíčky a osvětlovaly celou velkou síň.
Vlezla jsem tedy dovnitř společně se zbytkem prváků a rozhlížela se všude možně. Uviděla jsem čtyři dlouhé stoly. Každy musí patřit jedné koleji. Úplně ve předu stojí další stůl za kterým sedí všichni učitelé. Myslím že to jsou učitelé.
Normálně nebývám nervózní ale teď když mě bude sledovat bůh ví kolik lidí. Nervozita ve mně stoupá a já vůbec nevím jak to zvládnu. Mám strach kde budu zařazena. Znám tady jenom tři lidi. Co když nebudu v koleji ani s jedním z nich.
Takovéhle myšlenky mi létaly hlavou a já čekala že se tady zhroutím. Brácha mě ale chytl za ruku a já se mu podívala přímo do očí. Usmál se na mě a řekl.   
,, ségra uklidni se. To zvládneš jsi přece Scamanderová."
Po téhle větě mi nabilo sebevědomí a já si vzpomněla na pradědu. Vždy mi to pomohlo v soustředění.
Najednou byl všude klid a já už slyšela jenom někoho začít mluvit.
Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete, chytřejší klobouk, než jsem já, na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky i své klobouky z plsti – jsem moudrý klobouk z Bradavic, jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše, vím, z jakého je těsta – nasaď si mě a řeknu ti, kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír, kde mají chrabré srdce; odvaha, klid a rytířskost jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor: máš jejich mravní sílu, jsou čestní a vždy ochotní přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár, pokud máš bystrou hlavu, tam důvtipní a chápaví vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel, kde nastane tvá chvíle – ti ničeho se neštítí, by došli svého cíle.
Nasaď si mě a neboj se (jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic, ti řeknu, co tě čeká!