Nehynoucí láska (HP)

32. Falešná zpráva

Zbytek vyučování proběhl v klidu a James se stále neobjevil. Stále nad ním přemýšlím a to jsem říkala, že mě nezajímá. Kdo by však nepřemýšlel nad člověkem co mu chtěl poslat kouzlo přímo do zad.
Došla jsem do velké síně na oběd. Žaludek mi dával najevo, že bych se mohla konečně najíst. ,, mám hlad jako vlk." řekla jsem Rose když jsem si k ní přisedávala. Naložila jsem si hromadu jídla na talíř a pustila se do něho. Vypadalo to jako kdybych rok nejedla. Mezitím si k nám přisedli kamarádi od Jamese. ,, Ahojte, nevíte kde je James a co se to s ním děje?" zeptal se Steve. Já jsem čekala, že zrovna oni tohle budou vědět. Obě dvě jsme zakroutily hlavou a Rose odpověděla: ,, myslela jsem, že vy byste nám to mohli povědět." Steve však nahodil výraz, z kterého bylo jasné, že taky neví. Jen tak jsme v klidu obědvali když v tom Chris zařval: ,, hele koukejte ke dveřím!" u dveří stála Melanii a posílala Jamese pryč od velké síně. Sama potom pokračovala ke stolu. ,, proč ho poslala pryč?" zeptal se Steve. A než jsme vůbec něco stačily s Rose říct. Ukázal gestem na kluky a běželi za Jamesem.

Chtěla jsem jít taky, ale hodně rychle jsem si to rozmyslela. ,, hele není támhle Marco?" ukázala Rose na procházejícího kluka kolem. ,, Ahoj Marco." řekla jsem a on se ani neotočil. ,, co to mělo znamenat?" zeptala jsem se Rose a vydala se za ním. Chytla jsem ho za rameno a otočila. ,, teď děláš, že mě neznáš nebo tak?" vpálila jsem mu do obličeje a on se zhluboka nadechl. ,, dělal bych, že tě znám kdyby si nešířila takové věci." pronesl povýšeným hlasem a chtěl odejít. ,, pozor pozor kamaráde. Jaké věci prosím pěkně?" zmateně jsem se zeptala a rukama jsem se chytla za boky, abych ukázala, že tady něco nesedí. Podíval se na mě a ještě víc povrchně řekl: ,, nedělej nevinou. Moc dobře vím jak tady ze sebe děláš chudinku a říkáš jaký jsem ubožák, že jsem nebyl schopný se ani postavit za svůj názor. Za všechno co jsem se snažil pro tebe udělat ještě v Americe se mi odvděčíš takto."
Nahrnuly se mi slzy do očí. Nechápala jsem kde tohle vzal. ,, co si to vymýšlíš? Já když jsem mluvila o Americe, tak jsem na tebe vzpomínala jen v dobrém. Nikdy bych na tebe neřekla ani jedno křivé slovo." začala jsem brečet. ,, tak co je potom tohle?" ukázal mi kus pergamenu na, kterém stálo.

Je pro mě těžké o tom mluvit, a tak zbytek napíšu zde na tento pergamen. Nemohu na to místo vzpomínat. Jenom kvůli problémům co jsem měla jsme se museli stěhovat zde do Anglie. Rodiny Melanii a Marca mě a mou rodinu donutili se odstěhovat z mé milované Ameriky. Nechci na to místo vzpomínat. Vše kvůli namyšleného povrchního kluka, který ani nebyl schopný říct svému vlastnímu otci jak to všechno je. Kvůli kterého mám vlčí tlapu na žebrech. To je důvod proč o tom nemluvím. Fyzické i psychické následky kvůli kluka, který mě nikdy neměl rád.

S otevřenou pusou jsem přečetla kus pergamenu. Setřela jsem si tekoucí slzu z tváře a podívala se mu přímo do očí. ,, Sice nevím kdo ti tohle dal, ale pokud opravdu věříš, že jsem to psala já, tak naše přátelství asi nemělo nikdy hlubší smysl." hodila jsem na něho pergamen a pokračovala: ,, takovéhle kecy bych nikdy neřekla. A pokud ani tomuhle neveříš. Tak ještě jedna věc. Z Ameriky jsme se stěhovali kvůli taťkové práci. A to ví jenom ti opravu nejbližší přátelé."
To bylo vše co jsem mu měla říct. Tímto pro mě klesl na tu nejnižší možnou příčku. Celou dobu mám v něho důvěru a myslela jsem, že i on. Avšak jsem se zmýlila. Naštěstí on do konce roku odjede. A já už ho nikdy neuvidím.

Odešla jsem pryč a Rose zamnou doběhla. Nic ani neříkala a došly jsme spolu do nebelvírské věže. Posadila jsem se a ona mě silně objala. Znovu jsem začala brečet a uvědomila jsem si, že každý na kom mi kdy záleželo pomalu mizí.
,, Liv už je to lepší?" zeptala se Rose po pár minutách a setřela mi slzy z obličeje. ,, proč se tohle všechno děje Rose?" odmlčela jse se a hned pokračovala: ,, proč pomalu lidi, které mám ráda se obrací proti mně?"
,, Liv neboj se. Já se proti tobě nikdy neotočím." znovu mě objala.

Nechtěla jsem  jen sedět ve společence a utápět se v slzách. Vzala jsem Rose a šly jsme se projít po hradu. Po cestě jsem však uviděla něco nepochopitelného. Pod schody stála Melanii její matka Marco a jeho otec. ,, už asi vím kde se vzala ta falešná zpráva." ukázala jsem směrem na ně a Rose zmateně koukala. ,, to je Marcův otec. Ten kterého prý zavrhnul kvůli rodu." řekla jsem sarkasticky a šla pomalu aby si nás nevšimli. Když jsme procházeli všimla jsem si, že Marco s Melanii odešli a už tam zůstali jenom jejich rodiče. Byla jsem celkem blízko a tak jsem mohla slyšet co říkají. I když jen na zlomek vteřiny. ,, co tomu klukovi tak trvá?" zeptal se od Marca otec a já ten hlas hned poznala. ,, každou chvilkou by to měl udělat." řekla od Melanii matka. Došla jsem an druhou stranu chodby a ještě se ohlížela jestli náhodou nejdou za námi.
,, Rose víš kdo to byl?" zašeptala jsem. ,, Jak to mám asi vědět?" uchechtla se a podívala se na mě. ,, vzpomínaš na tu osbou co nalila Jamesovi ten lektvar? To je on. Poznávám ten hlas."