Nehynoucí láska (HP)

19. Hned mám lepší den

Doběhla jsem do hradu a konečně popadla dech. Brek jsem ale stále nezastavila. Brečela jsem a šla pomalu po hradu. Narazila jsem ale na Andyho. ,, Liv co se ti stalo."
,, Andy nechci to moc řešit. Mohlo by se to ještě zhoršit." Řekla jsem a opřela se o jeho rameno a přitom stále pokračovala v cestě. On mě ale zastavil a pořádně objal. Tohle jsem nějak nevyžadovala ale hodně mi to pomohlo. Celou cestu jsem nepromluvila i přestože se mě neustále ptal co se děje. Odvedl mě až do společenky kde jsem si sedla do křesla a poděkovala mu. Nechápal proč děkuju ale ani nemusel. Jsem v celku i ráda že jsem na něho narazila. ,, Liv moc rád bych tu s tebou byl a konečně zjistil co se stalo ale musím jít za kluky."
,, jo v poho stejně taky za chvíli někam jdu." Řekla jsem a on odešel.
Jen tak jsem seděla v křesle a dívala se do prázdna. Přemýšlela jsem nad tím co si pomyslí moji přátelé o té vlčí tlapě. Moc ráda bych jim to vysvětlila ale ještě na to nemám odvahu. Mohli by si myslet že jsem úplně jiná a přitom to není pravda.

Venku pomalu začalo zapadat slunce a já se chystala ven. Vůbec nevím s kým se tam mám sejít. Co když to je jenom nějaký vtípek. Proběhlo mi hlavou. Jenže i přesto to musím risknout. A i kdyby to byl jenom vtip tak si zase v klidu můžu sednout k jezeru.
Hodila jsem na sebe mikinu do kapsy jsem si dala hůlku a vyrazila. Nebo spíš jsem se proplížila kolem všech. Nechtěla jsem totiž aby mě někdo viděl a šel zamnou. Cesta hradem byla v klidu jelikož všude byla spousta studentů a tak jsem byla v celku nenápadná. Horší to bylo když jsem vyšla ven z hradu. Tam zase tolik studentů nebylo a tak jsem se ani nerozhlížela a šla rovnou k jezeru. Nikoho koho bych znala jsem po cestě nepotkala. Akorát jsem z dálky uviděla Hagrida, který stál u hájenky.
Čím víc jsem se blížila k jezeru tím víc jsem byla nervózní. Ani nevím z čeho jsem nervózní víc. Jestli z toho že tam nikdo nebude a nebo z toho že vůbec nevím kdo by tam mohl být.
Došla jsem tedy k jezeru a posadila jsem se na stejné místo jako den předtím. Jen tak jsem seděla a čekala na onoho chlapce, který mě tady pozval.
Seděla jsem tam 10 minut a nikdo nikde. Tak jsem si vyvolala patrona abych se necítila tak sama. Blue zase běhala po jezeře a byla šťastná. Já jsem se aspoň trochu díky tomu usmála.
Uběhlo dalších 10 minut a já už chtěla odejít. V tom jsem ale ucítila jak mi někdo jde těsně z zády. Když jsem se ale chtěla otočit tak kolem mě proběhl patron vlka a běžel přímo za blue. Je to úplně ten stejný co tady byl včera. Tentokrát jsem ho uviděla z blízka a hned mi bylo jasné že je to ten kterého jsem myslela včera. Znám jediného člověka, který má za patrona vlka s jizvou na levé tlapě. Jenže ten tady nikde nebyl. Nikde tady totiž nidko nebyl. A tak jsem se zase v klidu posadila a dále sledovala v Blue. Vůbec nechápu proč jsem tak zbytečně doufala.
Najednou jsem ale zase něco ucítila a tak jsem se rychle zvedla a otočila. Hůlku jsem měla přichystanou kdyby náhodou. Jenže jak jsem se otočila tak jsem se neskutečně lekla a upadla na zadek. Za mnou stala osoba zahalena v tmavém hábitu s kapucí na hlavě.
Podal mi ruku a pomohl mi vstát. Oprášila jsem se a hned se zeptala. ,, dozvím se konečně kdo mě tady pozval?" V tom si neznámy sundal kapuci a já konečně mohla vidět jeho úžasný úsměv.
Naběhly mi slzy do očí když jsem si konečně uvědomila kdo to je. Nevěděla jsem co mám dělat a tak jsem ho prostě objala. Silně mě chytil a přitiskl k sobě. Celým mým tělem prošel krásný teplý pocit. Jako kdyby se mi do života vrátilo něco co mi předtím chybělo. Po pár minutách v objetí jsme se na sebe jenom diívali a ani jeden jsme nevěděli co říct.
,, Liv moc si mi chyběla. Jsem strašně rád že jsem tě mohl zase vidět."
,, taky si mi moc chyběl Marco." Řekla jsem a usmála se. On se taky usmál a já se v tom jeho úsměvu úplně ztratila. Vždy jsem se v něm ztrácela. Je to taková moje slabina. ,, tak se posadíme ne?" Řekl a společně jsme se posadili. ,, tak co Liv jak se ti dařilo od doby co jsem odešel do Kruvalu?"
,, jako v celku dobře. Nejlepší asi bylo jak jsem přestoupila tady na školu do evropy. Horší ale zároveň super byl poté váš příjezd. Začíná to totiž zase znovu." Dala jsem hlavu do dlaní a chtěla jsem brečet. Chytl mě ale za ramena a objal mě. ,, Liv nic se neděje. Teď to bude vážně dobré. Věř mi."
,, Marco i minule to mělo být dobré a jak jsme dopadli? Nechci o tebe znovu přijít. Chápu že budeš muset jet do Kruvalu ale aspoň se můžeme bavit."
,, Liv budeme se bavit i tak. Nic už to nezkazí. Teď už vím co se může stát." Řekl a díval se mi přímo do očí.  Usmála jsem se a můj patron se ještě více rozzářil. Moc mi tohle zlepšilo den a celkově náladu.
A tak jsme v klidu společně seděli u jezera a dívali se jak se měsíc odráži od vody. Užásný to pocit.