Láska s příchutí čokolády ✔️

Kapitola 47

Oba kluci si něco objednali, on si uložil peněženku do kapsy a rozhlédl se po kavárně, zřejmě hledal volné místo k sezení. Pak se naše oči setkaly. Naklonil hlavu mírně na bok, přimhouřil zamyšleně oči a pár vteřin mě doslova propaloval pohledem, který byl v něčem stejný a v něčem jiný, ale taky mě dostával do kolen.

Nevydržela jsem tu tíhu čokoládových očí a ucukla pohledem zpět k Nele, jenže ani její vražedný výraz mi tu situaci moc neulehčil. Čekala jsem jen, kdy z jejích očí vyletí dýky a probodnou mě za to, že jsem jí neposlouchala.

„Na co tam civíš?" zeptala se, její hlas byl podbarvený naštvání.

Zakroutila jsem hlavou a sykla mezi zuby: „Hlavně se neotáčej."

Jako odpověď jí to nestačilo, nechápavě zatřepala hlavou a rozhodila ruce. Vím, že byla zvědavá, ale kdyby ho okukovala ještě ona, vypadalo by to dost divně, skoro až úchylně. Stačilo, že nachytal mě, že si ho prohlížím.

Periferně jsem za Nelou zahlídla, že se kluci dali do pohybu a šli směrem k nám. Vlastně měli nasměrováno za nás do zadní části kavárny, ale museli projít kolem. Čím byli blíž, tím víc mi bilo srdce, a ani nevím proč. Možná to bylo tou neskutečnou podobou, která byla ve skutečnosti ještě větší než na fotce, i oči měli podobné, jen z těhlech nevyzařovala tak silná dominance, ale spíš  uličnictví.

Když byli těsně u nás, podíval se na mě a s šibalsky stočeným koutkem ke straně mrknul. To už jsem začínala mít blbé tušení, buď chtěl flirtovat, nebo o mně věděl, a to byla ta horší varianta.

Nela si ho sjela od hlavy až po paty a zavýskla: „Hmmm, pěknej zadek."

Šokovaně jsem vykulila oči, nevěřila jsem tomu, že zrovna ona to pronesla nahlas, vždycky si dávala pozor na jazyk.

„Díky, taková pochvala potěší," zaslechla jsem za sebou hlas, který v sobě dusil smích. Sakra, i tu medovou hutnost v hlase měli skoro stejnou.

V tu chvíli Nela v obličeji zrudla jako rajče, nečekaně se jí dostalo odpovědi. Přestože jsem se nemohla vzpamatovat z té podoby, potutelně jsem se usmívala jejímu malému trapasu.

Střelila po mě pohledem a zkoušela se tváři naštvaně, ale vůbec to na mě nefungovalo, spíš naopak, usmívala jsem se ještě víc, div jsem si neroztrhla koutky. "Přestaň se mi smát," okřikla mě. Mírně se naklonila a lokty se opřela o stolek. „Radši mi řekni, jsem blbá nebo v něm někoho vidím?"

Během vteřiny mi úsměv na tváři ztuhnul, nedalo se přehlédnout, že k sobě patří. „Jo, je to Thomasův brácha."

Souhlasně pokyvovala hlavou. „Tak proto. Já jsem si nejdřív myslela, že je to náhoda, přece jen tu těhlech snědých kluků neběhá tolik, jenže když se otočil, měla jsem pocit, že vidím přelud."

„To i já," přiznala jsem.

„Ta podoba je neskutečná."

Nadechla jsem se, že řeknu něco dalšího, ale Nela na mě začala divně kroutit očima. Koukala jsem na ní jako na pitomce, dokud se nade mnou neozvalo: „Omlouvám se, že ruším." Teprve pak mi došlo, že mě upozorňovala na něj. Bylo na čase, abychom si s Nelou ujasnily naše upozorňovací signály, protože takhle to dál nešlo.

Vzhlédla jsem k němu, ta jeho výška mi skoro zalomila krk. Za to ten decentně laškovný úsměv mi prohnal tělem vibraci. Do háje, tak moc jsem v něm viděla Thomase.

„Jenom jsem se chtěl zeptat. Nejsi náhodou Lenka?"

Celá jsem zkoprněla, moje tušení se vyplnilo, to, že mě znal jménem, znamenalo jen jedno. Problém. Hodně velký problém pro moje zlomené srdce.