Láska s příchutí čokolády ✔️

Kapitola 43

Z dálky ke mně doléhalo volání mého jména, které se postupně přibližovalo, až jsem ho slyšela přímo vedle sebe. Zamžourala jsem očima, už bylo šero, ale nad sebou jsem viděla obrys ženské postavy. Nela. Zřejmě si rozmyslela telefon a přišla mě aktivně zkontrolovat osobně.

Tělo jsem měla těžké, připadalo mi, že se tou tíhou propadám hluboko do sedačky. Zvedla jsem ruce, byly, jako kdyby na nich visela mnoha kilová závaží, a prsty se mi prohánělo mravenčení. Dotkla jsem se hlavy a promnula si spánky, pořád jsem v ní cítila velkou dávku alkoholu.

„Ahoj," pozdravila mě tiše. „Co to tu vyvádíš? Proč zase piješ?"

Položila jsem si ruce na břicho. „Nech toho, prosím."

Z pravé strany mě někdo pohladil po ruce, pomalu jsem přetočila hlavu. Vedle mě klečel Honza s utrápeným výrazem. „Jsi v pohodě?"

„Vypadám tak?" odsekla jsem. Vím, že o mě měli oba starost, ale moje nálada byla na bodu mrazu.

Honza na to nic neřekl, jen pokýval hlavou. „A co ta lahev? Ta už byla otevřená nebo jsi toho tolik vypila?"

„Vypila." V lahvi bylo lehce přes polovinu, ale na můj neustále prázdný žaludek, to bylo až dost.

Zhluboka si oddychl. „Ty ses dneska zase rozjela."

„Leni, tohle není dobrý. Kdyby sis dala jednoho panáka, ale takhle?"

Otráveně jsem protočila oči, ale silně mi v nich zaškubalo, jako kdyby mi je zevnitř někdo rval z hlavy. Rychle jsem si na ně zatlačila dlaněmi. „Běžte pryč."

„Ani náhodou," křikli oba najednou.

Pár vteřin bylo ticho. Jak jsem znala Nelu, měla tichý oční rozhovor s Honzou. „Ráno jsi byla v pohodě. Co se stalo, že jsi zas vytáhla lahev?"

Sundala jsem ruce z očí a podívala se nahoru na Nelu. „Nebyla jsem v pohodě, jenže ty bys neodešla, kdybych ti to dala najevo," řekla jsem hnusně, nemělo smysl jí to vysvětlovat, když viděla jen pití.

Nele se v očích zablesklo zklamání a rty se jí stáhly do tenké linky. Opřela jsem se o ruku a opatrně se zvedla. Sotva jsem se posadila, cítila jsem, jak se mi navalil do hlavy tlak, motala se mi, až se mi před očima zatmělo. Pořád jsem v sobě měla koňskou dávku alkoholu, rozbouřených emocí a blbý pocit z toho, že jsem Ondrovi řekla věci, které jsem neměla. Všechno se to ve mně nepřátelsky bilo.

„Je ti špatně?" zeptal se Honza.

„Ne." Před očima se mi začínalo vyjasňovat a pomalu jsem zaostřovala.

„Proč?" ozvala se za mou Nela.

„Co proč?"

„Proč jsi mi neřekla, že ti není dobře? Proč jsi zase pila? Proč mě tu nechceš a odháníš mě od sebe? Co jsem ti udělala?"

To bylo až moc vyčítavých otázek na můj skoro nefunkční mozek. „Neodháním tě. I když teď budu, chci, abyste odsud odešli."

„Cože? Děláš si srandu? Neodháníš mě, ale pošleš mě pryč?" zněla čím dál vyčítavěji. „Vždycky si všechno říkáme a pomáháme si, a najednou se uzavíráš do sebe. Už je to deset dní a já mám pocit, že jsi na tom hůř než na začátku. Nechci ztratit nejlepší kamarádku. Nechápeš, že o tebe mám strach? Teda, my oba?"

Vstala jsem, abych na ní viděla a mohla jí to říct hezky z očí do očí, ale podvědomě jsem tušila, že tohle zle skončí, protože ve mně vzplanul plamen vzteku. „Ne," křikla jsem, „to ty nic nechápeš. Víš vůbec, jaký máš štěstí, že máš Honzu? Nemusíš se o nic starat, máš všechno, na co si vzpomeneš, máš v něm úžasnýho partnera, tak si to užívej a ...," Měla jsem na jazyku jí říct, ať se do mě neplete, i když víc peprně, ale bylo by to ode mě hnusný, za to co pro mě kdy udělala. „Prostě, mám tě ráda, ale nech mě dýchat, potřebuju se sama nějak vypořádat s tím, že mám srdce na padrť."