Láska s příchutí čokolády ✔️

Kapitola 3

Ráno mě vzbudil drnčící mobil poskakující po stolku. Nevrle jsem zabručela a natáhla se po telefonu. Měla jsem blbou vlastnost, přijímala jsem hovory, aniž bych se koukla, kdo volá, obzvlášť v rozespalém stavu. A teď jsem to udělala zase.

„Ano?" zaskuhrala jsem rozespale do telefonu.

„Good Morning, Honey."

Ta jedna jediná věta mi stačila, abych věděla, kdo to je. „Ahoj, to už jsi vzhůru?"

„Jo. Ale ty ještě spíš, ne?" zeptal se rozesmátě.

Dlouze jsem si zívla. „Hmm, trochu."

„A nezapomněla jsi na společnou snídani?"

„Ne, neboj. Osprchuju se, oblíknu a přijedu. Ok?" Hlavně jsem se potřebovala pořádně probrat, než někam pojedu.

„Nemusíš nikam jezdit, já jsem na cestě k tobě."

„Co?" vyjekla jsem šokovaně. V tu ránu jsem byla probraná a oči jsem měla jako baterky.

Ondra se uchechtnul. „Vlastně bys mi mohla jít otevřít, stojím za dveřma."

„Cože?" zakřičela jsem ještě víc. To na mě byly moc velké šoky po ránu.

„Šup, čekám." Nic víc neřekl a hovor ukončil.

Vylítla jsem z gauče a začala zmateně hledat kalhoty, jenže jsem je večer odhodila, kdo ví kde. Ještěže jsem si oblíkla delší triko místo noční košile. Nebyl čas na převlíkání, měla jsem sotva pár vteřin na to, abych ze sebe udělala člověka. Sice byl risk se takhle objevit před Ondrou, ale nebylo na mě nic, co by už neviděl. Teda, až na moje ozdoby, o těch jsem mu doposud neřekla. I proto, že jsem se před ním nijak nesvlíkala.

Než jsem doběhla ke dveřím, stihla jsem si prsty pročísnout vlasy, trochu je načechrat a poupravit triko. Teprve potom jsem otevřela. Ondra stál kousek ode dveří, nedočkavě si poťukával nohou a v rukou držel dvě tašky.

„Ahoj," pozdravila jsem a nervózně si přimáčkla triko na stehna.

„Dobrý ranko, ospalče." Mrknul na mě a protáhl se kolem mě dovnitř. Nemusela jsem ho směrovat, můj byt znal dokonale.

Zabouchla jsem dveře a šla za ním.

„Kafe máš tam kde vždycky?" křikl z kuchyně.

„Jo, třetí police od shora."

Došla jsem k barovému pultu a sedla si na stoličku. Ondra mezitím dal vařit vodu na kafe a připravil hrnečky.

„Jakto že jsi vzhůru tak brzo?"

Položil přede mě talíř s tvarohovými koláčky, máslovými croissanty a čerstvými rohlíky. „Brzo?" pozvedl tázavě obočí. „Vždyť je skoro půl jedenáctý."

„Tolik?" vykřikla jsem. Obvykle jsem takhle dlouho spávala jen po mejdanu, ale asi mě včerejší den zmohl.

Zasmál se a přidal na pult i talíř se šunkou a sýrem. Pak se ke mně otočil zády, aby zalil kafe.

„Neměla bych obskakovat spíš já tebe?"

Zalil druhý hrnek a oba postavil na pult. „Dneska rozhodně ne. Ber to jako omluvu za včerejšek."

„Proč?"

„Že jsem usnul, hned co jsem nasedl do auta a na pokoji to samý."

„To nevadí, byl jsi unavenej z toho cestování."