Láska s příchutí čokolády ✔️

Kapitola 67

Přiblížila se sobota a s ní i výstava, na kterou jsem se neskutečně těšila, opadl ze mě strach a část nervozity, zbyla jen ta zdravá nervozita z poznávání něčeho nového a přidal se pocit štěstí a naplnění. Dřív se mi nesnilo o tom, že bych vystavila svoje obrazy veřejně, vlastně mě to ani nikdy nenapadlo, protože jsem se styděla a neměla na to dostatek sebevědomí. Teď jsem byla vděčná Daně, že převzala iniciativu a ukázala je někomu vzdělanějšímu, aby je ohodnotil.

Oficiální zahájení naplánoval majitel na neděli, a právě na sobotu dostali pozvání jen naši blízcí a přátelé. Dva týdny jsem si lámala hlavu s tím, koho pozvu mezi prvními. Od začátku jsem měla jasno v tom, že pozvu Danu s Matteem, bez ní bych to nedokázala. Rodiče bych tam přivítala moc ráda, i když můj talent na malování znali a podporovali ho, pobouřilo by je téma výstavy a že jsem vůbec něco takového nakreslila. Už tak je dráždil můj akt v obýváku, takže jsem před nimi mlčela. Sestry to v podstatě vyřešily za mě, přijít mohla jen Jitka, a jelikož jsem měla k dispozici šest pozvánek, dala jsem jí jednu navíc i pro jejího přítele, kdyby mi ho náhodou chtěla konečně představit. Zbylá dvě místa jsem samozřejmě obsadila Nelou a Honzou. Stejně každý z nich měl příležitost se přijít podívat kdykoliv během trvání výstavy, takže jsem se nehroutila z toho, kdo tam bude nebo nebude.

Před samotným soukromým zahájením sezval majitel všechny autory obrazů na malé setkání, abychom se seznámili, připili si na úspěch a společně se podívali, kde komu visí jaké dílo. Bylo příjemné si popovídat s někým, kdo má stejný zájem, techniku i styl maleb. Hlavně se nikdo nich nestyděl detailně ohodnotit obraz někoho dalšího. Ke konci jsem se odtrhla od davu, abych zavolala Fredymu, kterému jsem slíbila aspoň virtuální prohlídku.

Hovor přijmul skoro okamžitě, protože jsme se domluvili na přibližném čase. Pohled na jeho rozzářené oči a široký úsměv, vykouzlil jeden i mě.

„Ahoj, krásko, tak se pochlub, jsem jedno velký oko a ucho."

„Fajn, začnu u těch jemnějších." Vrátila jsem se do přední části galerie a vzala to postupně, letmo jsem mu ukázala i obrazy ostatních, aby poznal celý koncept.

Fredy nešetřil chválou na každý jeden obraz. Párkrát byl u mě v ateliéru a viděl, co mi visí doma na zdech, přesto jsem se červenala z přechválení. Pomalu jsem procházela galerií a snažila se mu vše ukázat, aby i on zažil tu atmosféru plnou očekávání, napětí a erotiky.

„No a tenhle je ...," zarazila jsem se. Chtěla jsem mu ukázat i zbývající obraz, jenže když jsem se na něm zastavila očima, došlo mi, že to nemůžu udělat. „Tohle byl poslední," vysoukala jsem ze sebe a rychle přepnula kameru na přední.

Lehce stáhl obočí, i na tu dálku jsem cítila, jak si mě skenuje. „Vždyť jsi říkala, že jich tam máš šest, takže ještě jeden chybí. Ty se za něj stydíš?"

Zatřásla jsem hlavou, nebyl to stud, ale moje blbost.

„Tak proč mi ho neukážeš?"

„Protože jsem na něm já."

S mírně nechápavým úsměvem pokrčil rameny. „A to je problém? Na tom aktu jsi taky ty a nahou jsem tě vídal několik týdnů."

Nejistě jsem se zašklebila a poškrábala se na krku, neměla jsem tušení, jak mu to vysvětlit.

„Netvař se jak kyselej citrón a dělej." V jeho hlase zazněl náznak přísnosti, to jsem trochu nedomyslela.

„Víš, Fredy, na tom obraze nejsem jenom já, ale i ten chlap, co mi ublížil. Prostě je to pozůstatek našeho vztahu."