Láska s příchutí čokolády ✔️

Kapitola 38

Doma jsem se s pláčem svalila na gauč, už jsem od slz měla promáčené triko a v očích mě řezalo, jako kdyby mi tam někdo dal tucet žiletek. Nešlo to zastavit. Byla jsem zklamaná a naštvaná sama na sebe, že jsem se slepě zamilovala a důvěřovala člověku, kterého jsem znala pár týdnů, a i za tu krátkou dobu mi Thomas zvládl zlomit srdce. Největší chybou bylo, že jsem otevřela svoje stavidla s city a ty se vylily ven jako velká voda. Vyčítala jsem si, že jsem to nedokázala zastavit včas. Definitivně jsem ztratila víru v to, že normální chlapi existují. Možná bylo lepší mít jenom kamarády s výhodama.

Jednou jsem vám slíbila, že časem vysvětlím, jak to bylo s mými expartnery. Teď asi byla ta vhodná chvíle, abyste aspoň trochu pochopili můj výstup u Thomase. Ale nečekejte žádnou romantiku, nebyla to totiž procházka růžovou zahradou.

Mým prvním přítelem byl Ondra, byli jsme mladí, nezkušení a bláznivě zamilovaní. Byl mou první láskou, sexuálním partnerem, ale i velkým zklamáním. Když se rozhodl s rodiči odstěhovat do Ameriky, všechno krásné skončilo a mě zůstaly jen oči pro pláč. Chvíli mi trvalo se z toho vzpamatovat, ale přijala jsem ho jako kamaráda, se kterým jsem měla skvělý vztah. Teda, do doby než mi znovu po letech vyznal lásku a udělal deset kroků vzad, aby se srovnal se svými city. Od našeho hovoru, kdy se vyjádřil, jsme spolu mluvili jen jednou a párkrát si napsali zprávu, Ondra se držel v pozadí a já ho do ničeho nenutila, i když mě to mrzelo, protože mi chybělo naše noční klábosení.

Druhý v pořadí byl Petr. Potkali jsme se v jednom klubu, kde tehdy dělal barmana, a doslova mě uhranul svýma uhrančivýma, šedýma očima a smyslem pro humor. Byl milý a pozorný, aspoň na prvních pár rande a začátku vztahu. Po dvou měsících, kdy se vše zdálo ideální, se začal navážet do mojí postavy. Neustále mi opakoval, že jsem tlustá, ať se sebou něco dělám, nebo se nevejdu ani do auta a zaseknu se za volantem, že se mi zadek klepe jako rosol, nebo že ho jednou při sexu zasednu. Skončilo to u toho, že jsem před ním nesměla nic jíst, a on mi i tak nadávala do tlustoprdky, protekčního spratka a ... No, ostatní nadávky ani zmiňovat nechci, protože byly nechutné a akorát by mi z toho bylo na zvracení. Zkrátka mě psychicky deptal, takže jsme se po necelých třech měsících rozešli. Dost mě to dost srazilo k zemi a nikdy jsem nepochopila, proč si se mnou vůbec začínal, když jsem se mu tak hnusila. Jenže v tu dobu, ač zdeptaná, jsem měla ještě sílu a odvahu utéct.

Třetím v řadě byl Karel. Moje největší životní chyba, která se stala osudnou pro moji psychiku. Na první pohled to byl perfektní chlap, i když nikdo není perfektní, ale on byl milý, pozorný, vnímavý, uměl vtipkovat a navíc byl moc hezký. Vypadal jako lehká kopie Orlanda Blooma, měl velké hnědé oči, hnědé kudrnaté vlasy, dobré tělo a jeho zářivý úsměv vás donutil se taky usmívat. Jenže tohle všechno byla jenom maska, za kterou se schovávala jeho pravá tvář, uměl se dokonale přetvařovat a hrát si na to největší neviňátko v okolí. Zpočátku se choval jako příkladný partner a milenec, zahrnoval mě kytkami, bral mě ven a několikrát se sešel s mými kamarády, před kterými byl přátelský a sršel vtipem. Ale to, co se dělo potom nikomu nepřeju.

Dokud měl dobrou náladu, dalo se s ním vyjít, ale jakmile se špatně vyspal nebo ho někdo naštval, choval se jako hulvát a vybíjel si to na mě. Bezdůvodně na mě sprostě řval a vždy si mě u sebe silou přidržel za biceps nebo zápěstí, na kterém se mi pak rýsovaly drobné modřiny od prstů. Druhý den obvykle přinesl kytku jako omluvu a měl plnou pusu řečí, jak už se to nestane. Omyl, za pár dní se vše opakovalo. Nevydržela jsem jeho náladovost a rozešla se s ním. Nebo jsem si to aspoň myslela. On to na rozdíl ode mě bral jenom jako pauzu, takže se za týden vrátil s omluvou a vecpal se mi do bytu, aniž bych měla šanci jakkoliv mu odporovat.