Láska s příchutí čokolády ✔️

Kapitola 5

Ráno mě z opileckého spánku vzbudil telefon. Opět. Není nic horšího, než když vám po propité noci začne u ucha drnčet mobil. Nevrle jsem zabručela a přetáhla si polštář přes hlavu, abych ztlumila dopad hluku do mých uší.

Nikdy jsem netrpěla žádnou extrémní opicí nebo nevolností, jen mě bolívala hlava, které jsem dopřála hodně studené vody a ledové sprchy, a ono to přešlo. Akorát ta probuzení jsem měla raději pomalejší a klidnější.

Po nekonečně dlouhé době přestal mobil zvonit. Už jsem se v duchu radovala, že můžu dál spát, jenže za deset vteřin začal zvonit znova. Volající byl otravný a neodbytný.

Vynořila jsem se z úkrytu a sáhla po telefonu. Ovšem byla jsem chytřejší a podívala se, kdo mi volá. Okamžitě mě polilo horko, byla to Linda, moje nejstarší sestra. Měla jsem svoje sestry ráda a vycházely jsme spolu skvěle, ale Linda byla vrchní dirigent. Musela mít pod kontrolou naprosto všechno, a nejvíc kontrolovala mě, což mi pilo krev.

I když se mi nechtělo, nemohla jsem jí to nevzít, to by mě při nejbližší možnosti sežrala za živa.

„Čau," pozdravila jsem otráveně.

„Proč ti to tak trvalo?" vyštěkla bez pozdravu.

„Třeba proto, že jsem spala?"

„To si děláš srandu?" vyjela. „Vždyť je skoro jedenáct."

Bylo mi fuk, že je jedenáct, klidně bych ještě spala. „Ježiš, no a co? Byla jsem do rána venku, tak se teď chci vyspat."

„To jsi zase byla chlastat?"

„Jak zase? Nedělej ze mě alkoholičku."

„Tímhle stylem jí ze sebe uděláš sama, když chodíš pořád do hospody."

Linda mě měla za většího rebela, než jsem doopravdy byla. Ano, občas jsem zlobila, ale nikdy jsem nezanedbala školu, nikomu neublížil ani nepřišla domů opilá nebo zfetovaná. Rodiče by mě nejspíš zabili, kdybych přišla na mol.

Do klubu jsem začala chodit častěji, až když jsem bydlela sama. S holkama jsme to braly jako odreagování s trochou tance a kapkou alkoholu. Scházely jsme se pravidelně i v týdnu, ale dvě soboty v měsíci jsme šly společně na snídani a další dvě do klubu. Jenže Linda viděla jen klub a myslela si, že jsme tam pořád. Nepomáhalo ani vysvětlování. Ona měla celkově tendenci věci zveličovat, i proto jsem o ní říkala, že je démonizátor, za což mě bytostně nesnášela. No jo, naše dokonalá paní právnička.

„Zbytečně přeháníš, děláš, jako kdybych seděla v hospodě každej den."

„Hnedle, nemáš k tomu daleko. Jestli se to dozví naši, tak jim to ublíží."

To už jsem otáčela oči v sloup a moje chuť zabít jí stoupala, naši se neměli, co dozvědět. Zatímco ona udělala opět z komára velblouda, ještěže byla daleko ode mě.

„Přestaň!" okřikla jsem jí. „Nehodlám se s tebou hádat, buď mi řekni, co jsi chtěla, nebo tenhle hovor ukončíme."

„Chtěla jsem tě vzít na oběd a něco s tebou probrat, ale už mě přešla chuť se s tebou bavit, když se chováš takhle."

„Cože?" vyjekla jsem nechápavě.

„Nic, radši se běž vyspat z opice. Nazdar."

Tím náš rozhovor skončil. S Lindou to bylo jako na houpačce, jednou byla milá a láskou by mě snědla, jindy zas prudila a vytvářela konspirační teorie. Její zásadní problém byl, že abstinovala. Tvrdila, že jí stačí, aby ucítila alkohol, a hned se jí zvedne žaludek. K obrazu svému si to přetvořila na alergii. Neptejte se mě, zda je to vůbec možné, ale podle mě to jen v pubertě přehnala, protože nevěděla, kdy má dost, a teď se alkoholu bála dotknout, aby neskončila stejně.