Láska s příchutí čokolády ✔️

Kapitola 40

Probudilo mě ostré světlo, které mě řezalo do očí, a bolest mi prostupovala hluboko do hlavy, ta mi nesnesitelně třeštila, jako kdyby v ní úřadoval sršní roj. Myslela jsem, že se mi rozletí do všech stran a že se mi oči vytlačí z důlků. Nejraději bych si tu hlavu utrhla, jen aby přešla ta šílená bolest. Otočila jsem se na druhý bok a přetáhla si deku přes hlavu, ve tmě mě aspoň nebolely oči, mohla jsem si pomalu zvyknout na bdělý stav. I když usnout a probudit se za několik měsíců, by mi vyhovovalo, aspoň by mělo moje srdce čas se zacelit.

Zaslechla jsem cvaknutí kliky a následně i kroky, ale dělala jsem mrtvého brouka, moje hlava nebyla připravená na rozhovor. Matrace vedle mě se prohnula a někdo mě přes peřinu pohladil, ten někdo byla samozřejmě Nela.

„Leni? Spíš?"

Místo odpovědi jsem nevrle zavrčela.

„Není ti blbě? Přinesla jsem ti prášek a vodu."

Znovu jsem zavrčela. „Hlava. A srdce." Na víc slov jsem se nezmohla, už takhle mě bolelo přemýšlet nad slovy, natož abych složila větu.

„Zlato moje," začala soucitně, „vím, že ti je po duševní stránce zle. Tak moc bych ti chtěla pomoct. Kéž bych viděla lidem do hlavy a uměla vrátit čas, abych ho líp prokoukla. Klidně bych všechno vzala na sebe, jen abych tě toho ušetřila. Po tom čím sis prošla, si tohle nezasloužíš."

„Asi si...ten nahoře...myslí, že...potřebuju...další kopance," vysoukala jsem ze sebe pomalu.

„To není pravda. Ty jsi silná a statečná, zvládneš to, tak jako jsi zvládla se vyhrabat z toho kripla. Podívej, jak ses postavila zpátky na nohy, i chlapům jsi dala další šanci. Neskutečně tě za to obdivuju."

Měla jsem tak pocuchané city, že se mi při vzpomínce na Karla zvedl žaludek a začal mi docházet vzduch, jako kdyby mě někdo držel pod krkem. Přísahala bych, že v tu chvíli jsem na krku cítila jeho špinavý pracky. Uměl mě chytit hodně silně, to jsem pak zažívala chvíle, kdy jsem si říkala, že stačí trochu a už nikdy nikoho neuvidím, protože on moc dobře věděl, kde a jak zmáčknout, aby se mě zbavil.

V záchvatu paniky, která mě pohltila, jsem ze sebe strhla peřinu a prudce si sedla. Lapala jsem po dechu, jako kdybych se stále dusila, a osahávala si krk, jestli mě opravdu nikdo nedrží. Takové záchvaty jsem mívala, když to bylo čerstvé, o to větší šok pro mě byl, že se to teď vrátilo.

„Sakra, co se děje?" vyjekla vyděšeně Nela. „Jsi v pohodě?"

Zatřásla jsem hlavou a mnula jsem si krk, abych zahnala pocit, že mě drží on. „Měla jsem pocit, že mě zase škrtí."

„Cože? Jak zase? Neříkej mi, že ten kripl to na tebe zkoušel?"

Podívala jsem se na Nelu, tvářil se naštvaně a v očích měla navíc strach s velkým otazníkem. „Několikrát."

„To si děláš srandu?" Obočí se jí stáhlo do véčka, vzápětí začala zuřit. „Kdyby se mi ten hajzl dostal do rukou, tak bych mu takovou flákla. Má štěstí, že jsem u toho nebyla. Fredy mu měl zlámat ruce i nohy." Doslova u toho rudla vzteky a v rukou svírala deku, až jí bělely klouby.

Se skleslým výrazem jsem kroutila hlavou, jen aby o něm Nela přestala mluvit, protože ona byla schopná nadávat dál, jenže můj mozek nechtěl tohle složité téma rozebírat.

Sedla jsem si vedle Nely a pomalu spustila nohy na zem, byly těžké, jako kdyby se do nich vlilo olovo, až jsem zaskuhrala bolestí. Tentokrát mě alkohol v kombinaci se zlomeným srdcem dokonale odrovnal.