Láska s příchutí čokolády ✔️

Kapitola 56

Minuty se vlekly a mě to přišlo jako věčnost, celou dobu jsem hypnotizovala schody proti mně a přála si, aby už přišel. Když se na nich konečně Fredy objevil, s obrovskou úlevou jsem si oddychla, nečekala jsem ani vteřinu, vyskočila jsem z gauče a rozeběhla se k němu. Skočila jsem na něj a objala ho kolem krku, cítit zase jeho vůni bylo uklidňující. Jednu ruku mi dal pod zadeček, druhou okolo pasu a pevně mě k sobě přitiskl.

„Měla jsem o tebe strach," pošeptala jsem mu do ucha.

„Neboj, s takovým skřetem si poradím raz dva. Dostal malou lekci a vypakoval jsem ho odsud. Znám kluky z ochranky, takže už ho sem nikdy nepustí."

Zamručela jsem na souhlas. Raději jsem nezjišťovala, co myslel tou malou lekcí, bylo mi jasné, že nic počestného to nebylo, ale ani jsem ho za to nechtěla kárat, když mě zachránil.

„Hlavní je, že jsi v pořádku."

Odtrhla jsem se od jeho krku a očima vyhledala ty jeho. „Díky tobě. Kdybys nepřišel, tak by mi fakt jednu vrazil."

„Jenže já jsem přišel," mrknul na mě. Začal tikat pohledem mezi mýma očima a rty. „Mám chuť tě políbit."

Taky jsem to chtěla, a moc, jenže kousek od nás byl někdo, kdo by to nerozdýchal. „Je tu Honza."

„Co když mi to je jedno?" nadhodil ledabyle. „Stejně tě před ním právě držím v náručí."

Nesměle jsem si zkousla spodní ret, tak Fredy chtěl zlobit. No, proč ne, řekla jsem si, stejně už těch zákazů bylo dost. Přiblížila jsem se k němu, až se špičky našich nosů dotýkaly. „Udělej to."

Koutky mu zacukaly v nepatrném úsměvu a pak mě políbil, veřejně a přede všema. Jeho rty ladně klouzaly po mých a jazyk provokativně narážel na můj, díky tomu jsem se po té příhodě trochu uvolnila.

„Co to, kurva, je?" zařval za námi Honza.

Fredy se ode mě pomalu odtrhl a zahoupal obočím, moc dobře věděl, co tím polibkem způsobí. Přetočil hlavu bokem, aby se podíval na Honzu, a já udělala to samé. Honza se tvářil jako vrah, mhouřil oči a funěl, bylo otázkou vteřin, kdy vypění úplně a něco po nás hodí.

„Neřeš to, je to naše věc. Zbytečně vyšiluješ," řekl Fredy klidně.

„Děláš si ze mě prdel?" vyjel Honza. „Měli jsme nastavený nějaký pravidla."

Nela chytila Honzu za ruku, aby se uklidnil, ale on jí odstrčil a křikl: „Ty na mě nesahej, je mi jasný, že jsi to věděla."

Oddychla si a stáhla ruku, nechtěla se s ním hádat přede všema kvůli blbosti.

„Ne, to ty jsi měl pravidla. Oba jsme dospělí, takže si můžeme dělat, co chceme. Sice jsi můj brácha, a vím, že na ní dáváš pozor, ale nebudeš mi zakazovat se s ní vídat. Stýkáme se, protože jsme to oba chtěli."

Viděla jsem na Honzovi, že by Fredyho nejradši zabil, porušil jeho pravidlo a ještě se proti němu postavil. „Takže jí šukáš?" vyštěkl.

Docela silné slovo před tak velkým obecenstvem, ale dostalo to do obrátek i mě.

„Jo, šukáme spolu. No a?" vložila jsem se do toho křikem.

„Vždyť za pár týdnů odjede."

„Já vím, nemusíš mi to připomínat." To byla věc, která mě tížila, ale myslet jsem na ní nechtěla.

„A co pak? Zase to obrečíš a budeš se opíjet?" Jeho hlas byl pichlavý a podbarvený naštváním.