Láska s příchutí čokolády ✔️

Kapitola 61

Jen co jsem vešla do kanceláře, trkly mě do očí zavřené dveře do Honzovy části, běžně je míval otevřené. Každé ráno jsem je zavírala já, až když jsme si udělali poradu ohledně rozvrhu dne a já se po ní vrátila ke své práci. Překvapilo mě to, ale taky to bylo znamení, že tu sobotu Honza stále nerozdýchal. No, dobře, jak on na mě, tak já na něj, takže i schůzky v diáři si mohl klidně projít sám bez mojí pomoci.

Zabouchla jsem za sebou vchodové dveře a namířila si to ke svému stolu, když se ozvalo nevrlé zařvání: „Máš zpoždění."

Na vteřinu jsem se zarazila a zakroutila nad tím hlavou, měla jsem sice desetiminutové zpoždění, ale normálně by nad tím mávl rukou, jenže teď kvůli tomu křičel a ani se neobtěžoval přijít osobně. Přemýšlela jsem, jestli se mám ozvat, ale moje hodná část mě držela na uzdě.

„Dneska si to naděláš, budeš tu o hodinu dýl," zařval znovu.

Neměla jsem problém dělat přesčas, pokud to mělo smysl. Vůbec jsem nevěděla, čeho tím chtěl dosáhnout, ale evidentně byl víc naštvaný, než se mi zdálo. Tím, jak se choval, mě akorát popouzel proti sobě a vzbudil mojí zlou část, a to neměl dělat.

Odložila jsem si kabelku k nohám stolu, sedla si na židli a otevřela počítač, než najel, zařvala jsem na oplátku já na něj: „Sorry, dýl tady sedět nebudu, mám domluvenou šukačku s tvým bráchou." Tohle ho rozhodně muselo zvednout ze židle, a já z toho měla škodolibou radost.

Zaslechla jsem dunění dopadajících nohou a pár vteřin na to se prudce rozlítly dveře, ze kterých vylítl Honza s rozzuřeným výrazem v obličeji, byl doslova rudý jako rak a měl tik pod okem. Musela jsem se držet, abych při pohledu na něj nevyprskla smíchy.

„Cos to říkala?" vyštěkl skrz zaťaté zuby.

Pohodlně jsem se uvelebila celou vahou do opěradla židle, položila si ruce na područky a zatvářila se lhostejně. „Copak? Špatně jsi slyšel?"

Začínal vzteky funět a krabatit nos. Opřel se dlaněmi o kraj mého stolu a mírně se ke mně naklonil. „Okamžitě přestaneš šukat s mým bráchou!"

Jestli si myslel, že se ho budu bát a proto poslechnu, tak se šeredně spletl. „A kdo mi to zakáže? Ty?" posměšně jsem se zasmála. „V tom případě jsi naivní."

Kroutil hlavou a výhružně mhouřil oči, které měly barvu jako nejhlubší oceán. „Měli jsme nastavený nějaký pravidla a vy dva jste je porušili."

„Ne, to ty," ukázala jsem na něj prstem, „jsi měl pravidla. My dva jsme dospělí a můžeme si dělat, co chceme."

Bylo na něm vidět, že ho můj klid irituje a vytáčí do větších a větších obrátek, dostala jsem ho tam, kde jsem ho chtěla mít. Zahrávala jsem si s ohněm, ale on musel pochopit, že můj a Fredyho život není v jeho rukou.

„To je takovej problém držet se dál od mých kámošů a bráchů?"

S mírným našpulením rtů jsem se ušklíbla a zamručela. „Není. Ale proč bych to dělala," pohodila jsem rukama, „když to je oboustranný?"

„Protože jsem to, kurva, řekl," zařval tak hlasitě, až mi naskočila husí kůže na zadní straně krku. Ani tak jsem se ho nebála, nehrozilo, že by mi vrazil facku, i když mi byl tak blízko, že by stačilo málo.

„Víš, že je mi to u prdele? Klidně si říkej, co chceš. Akorát nechápu, proč ti můj vztah s Thomasem nevadil a kvůli Fredymu tady vyšiluješ, jako kdyby byl nesvéprávnej."

Silou sevřel okraj stolu, až mu zbělaly klouby. „Do hajzlu, je to můj brácha a znáte se od dětství."

Zas a znova mi nedal žádné kloudné vysvětlení, jen se oháněl rodinou. Neměla jsem důvod Fredyho odmítnout, když mi navrhl schůzky. „No a? Čemu to vadí? Bude z toho konec světa?" vyjela jsem na něj, už mi ruply nervy. „Já s ním stejnou krev nemám, takže nic neporušujeme. A ano, vím, že za měsíc odjede, s tím jsem do toho šla, ale bejt s ním mi pomáhá. Dokážeš to pochopit?"

„Proč zrovna s ním? To nejsou jiný chlapi?"

Otráveně jsem zakoulela očima a odfrkla si, tahle debata nikam nevedla. Honzovi evidentně nejvíc vadilo, že se stýkám s jeho bráchou. „Řešíš ptákoviny, kdyby ses radši zajímal o to, že může bejt Fredy v průseru." Nechtěla jsem to vytahovat, ale jiná cesta nebyla, i když jsem znala pravdu o celé akci.

Nechápavě se zamračil a povolil sevření rukou. „O čem to mluvíš?"

„Nedělej, že nevíš. V sobotu ses tomu elegantně vyhnul, a je mi jasný, že to bylo kvůli Nele, aby nic nezjistila, ale Fredy mi řekl pravdu."

Sedl si na kraj stolu a natočil se obličejem ke mně. „Nela by mě zabila."

„Super," pronesla jsem s ironickým úsměvem. „Takže ty tu proti mně vytahuješ vztah s Fredym a žere tě, že jsme to před tebou tajili, ale ty sám jsi mi tajil, že jste se domluvili na zbití Karla. A ještě mu stupidně odsouhlasíš, aby to udělal osobně. Do hajzlu, to se o něj nebojíš?"

„Nevěděl jsem to, myslel jsem, že někoho najme."

„Nelži!" vyštěkla jsem. Oni dva byli jako jeden, takže jsem pochybovala o tom, že by neznal plán. „Moc dobře víš, jakej má výcvik, co všechno dokáže a taky jaký jsou jeho morální zásady. Šel ho zbít, aby se pomstil za mě. Nemůžu uvěřit tomu, že jsi mu to dovolil."

„Přísahám, že jsem to nevěděl. Domluvili jsme se, že ho necháme zbít, ale než jsme vymysleli, koho na něj pošleme, přišel Fredy s tím, že už se o to postaral osobně." Rozhazoval u toho rukama a mluvil zcela vážně, aby tomu dal důraz. „Prostě mě obešel, protože bych ho nepustil. Nejsem přece debil, abych to nechal udělat vlastního bráchu."

Nevěřícně jsem nad tím kroutila hlavou, i po tom co mi právě řekl, jsem si nebyla jistá, jestli mu v tomhle můžu věřit nebo to na mě jenom hraje, aby nevypadal blbě. „Kdyby mi Fredy všechno neřekl, udělal bys to ty, jak jsi mi v sobotu slíbil?"

Na vteřinu se zarazil, pak dlouze vydechl a nejistě se ušklíbl. Nemusel mi nic říkat, jeho oči to udělaly za něj. „Vynechal bych ten konec. Neměla ses o tom dozvědět, natož tenhle detail."

Aspoň že měl koule na to mi to přiznat, ale i tak jsem přestávala mít chuť to rozebírat, už toho bylo až dost. „Mám na tebe prosbu."

Nepatrně mi pokynul rukou, abych mluvila.

„Nech Fredyho bejt, nic mu nevyčítej a neřeš, že se stýkáme. Naopak bys měl bejt rád, že se snažím dostat z Thomase."

„To já samozřejmě jsem."

„Fredy je moje záchranný lano, tak mi ho neber, prosím." Cítila jsem, že se mi, při vyslovení té věty nahrnuly slzy do očí, opravdu jsem o něj nechtěla přijít.

Netvářil se nadšeně ani přesvědčeně, ale po chvíli přemýšlení vykouzlil malý úsměv. „Co s váma mám dělat. Jen doufám, že tě znova nezlomí jeho odjezd."

I když jsem na to zatím nebyla připravená, bylo to něco, co jsem už zažila a musela jsem to respektovat, ať by se dělo cokoliv. „Neboj, zvládnu to."

„Ok. No, nic," spráskl ruce, „jdu makat, sezením na stole udělám kulový." Stoupl si, udělal dva kroky ke svým dveřím a vzal za kliku. „Dneska tu samozřejmě zůstávat nemusíš."

„Stejně bych tu nebyla," vyplázla jsem na něj jazyk.

S úšklebkem zakroutil hlavou a zašel k sobě do kanceláře. Jakmile jsem byla sama, projela mnou vlna spokojenosti a štěstí, rozbouřené vody byly uklidněné a vše vyjasněné, nemohlo mi být líp. Mohla jsem se začít těšit na večer.

************************************************************

Pokud budete chtít, můžete se ke mě teď přidat i na instagramu, kde jsem pod jménem: romanyzkapsy 

nebo na mém novém webu : https://romanyzkapsy.wordpress.com

Zatím to bude taková záloha, kdyby se to tady ztratilo, tak abych nepřišla já o vás a vy případně o mě :) A uvidím, jak čas dovolí a rozjela bych to postupně i tam. 

P.S. Příští týden bude mít tento příběh trochu výpadek, měla jsem toho teď hodně a nestihla jsem dopsat kapitoly :( takže se předem omlouvám.