Láska s příchutí čokolády ✔️

Kapitola 10

Během zbytku týdne jsme s Ondrou vyjeli mimo město na výlet, zašli na jeho oblíbené vafle, zkoukli pár filmů a po večerech i ránech se milovali nebo divoce řádili. Zkrátka jsme si užívali jeden druhého, ale i přesto mě začínala děsit myšlenka na jeho odjezd. Vší silou jsem se jí snažila nechat zastrčenou hluboko za vším tím hezkým, co jsme prožívali.

V pátek jsem si připravovala věci na sobotní oslavu rodičů, když za mnou do pokoje přišel Ondra, zezadu mě objal a letmo políbil na krk.

„Krásko, vadilo by ti, kdybych šel s klukama na pivo?"

„Proč by mi to mělo vadit? Nejsi přece povinnej trávit všechen čas výhradně se mnou."

Otočil si mě čelem k sobě. „Myslel jsem, že budeme večer řádit."

„Jen běž za klukama a bav se. My si to vynahradíme zítra."

„Dobře." Pevně si mě k sobě přimáčkl a políbil tak vášnivě, jako kdyby už se neměl vrátit.

Když mě pustil, sotva jsem popadala dech. „Blázne," vydechla jsem.

Šibalsky na mě mrknul. „Převlíknu se a půjdu."

„Užij si to."

„Děkuju, pa krásko," houkl ode dveří a odešel.

Díky jeho odchodu mi vznikl volný večer, který se mi hodil k domalování obrazu pro rodiče. Připravené oblečení jsem pověsila na ramínko, uložila do skříně a přešla do vedlejšího pokoje, kde jsem měla ateliér.

Milovala jsem svůj ateliér, bylo to moje soukromé útočiště, kde jsem vybíjela stres a naštvání, a vkládala svojí inspiraci na papír. Malování mě bavilo, naplňovalo a navíc mi to i šlo. Byla jsem schopná namalovat skoro cokoliv, ale nejvíc času jsem věnovala portrétům, postavám a aktům, občas nějaké té krajince.

Kdybyste ateliér viděli, řekli byste si, že jsem blázen. Všude byla plátna různých velikostí, dva stojany, menší stůl a hromady kreslících potřeb – akvarely, pastelky, tužky, uhly.

V pokojíčku samozřejmě nechyběla zkosená zeď s dřevěnými trámy a střešními okny, to mu dodávala šmrnc a osobitost, tak jako celému bytu. Pro krátký odpočinek posloužilo velké žluté křeslo, které jsem měla po dědovi.

Rozsvítila jsem lampičku u stojanu, sedla si na stoličku a zadívala se na rozkreslený obrázek mých rodičů, který jsem dělala podle jejich svatební fotky. Chtěla jsem jim ho dát jen tak, ale teď se mi hodil jako dárek k výročí.

Máma byla ve svých pětapadesáti letech pořád kočka, ale tenkrát byla doslova kost. I když měla štíhlý pas a větší zadek, nikdy jí to nebránilo v tom být sexy. Měla široký úsměv, krásné velké oči a dlouhé řasy, to když zapojila do balení, musel jí k nohám padnout každý druhý chlap, a táta byl mezi nima.

A táta? Štramák. Měl Hnědé oči, podmanivý úsměv s ďolíčky ve tvářích a hnědé kudrnaté vlasy. Škoda, že teď už je šedivý a bez kudrlinek. A co víc, celé ty roky se udržoval v kondici, takže i ve svém věku měl celkem vypracovanou postavu, kterou by mu mohl závidět i leckterý mladík.

Rodiče pro mě byli odjakživa vzorem do života. Měli harmonický vztah plný lásky a porozumění, nikdy se nehádali, vždy se na všem domluvili nebo našli kompromis. Navíc měli úžasný smysl pro romantiku a občas vrkali jako dva zamilovaní puberťáci, co se znají sotva pár měsíců. A to všechno i přesto, že spolu byli pomalu nonstop, jak doma tak v práci. Jednou jsem si přála mít vztah jako oni dva.

Pustila jsem se do malování. Zbývalo mi dokreslit detaily v obličejích a vystínovat okolí, i tak to pro mě byla práce na několik hodin.

Zabrala jsem se do práce a během chvíle jsem měla ruce černé od uhlu, ale nevadilo mi to. Naopak, byla jsem ráda zašpiněná, i proto jsem s uhlem pracovala nejraději a nejčastěji.