Láska s příchutí čokolády ✔️

Kapitola 49

Víkend jsem trávila na zahradě u Nely a Honzy. Konečně bylo zase krásně a my se mohly vyvalit u bazénu, tam mi bylo skvěle, protože mě sluníčko dobíjelo pozitivní energií. Ležely jsme s Nelou na lehátku a povídaly si, snažila se mě neustále rozptylovat a celkem se jí to dařilo. Tak jako Daně přes týden. Byla jsem jim oběma vděčná za každou minutu, kdy mě dokázaly zabavit, i díky tomu jsem na tom byla o něco líp. Dost mi i pomohlo chvíli nemalovat, abych zase na plátně neviděla jeho nebo nás.

„A co to tvoje tetování? Kdy jdeš na další?" přešla na jiné téma.

„Za týden."

„Ty jsi magor, brát to takhle hopem. Vždyť to strašně bolí a tělo se nestíhá regenerovat, ne?"

„Bolí to, jak koho a jak kde. Já to vnímám spíš jako škrábání. Za prvé je David fajn, takže s ním celou dobu proklábosím, a za druhý," na moment jsem se zarazila, na jazyk mi vlítlo něco, co bylo ještě bolestivější než Thomas. „Prostě jsem asi zocelená díky tomu, co mi prováděl Karel. Jinak si to neumím vysvětlit."

Nela se zamračila a udělala škleb, jako kdyby právě olízla kyselý citrón. „Byl to hajzl první třídy."

„Já vím. I když mě to srazilo na dno, tak mi to zároveň v určitých věcech otevřelo oči. Už nikdy nedovolím žádnýmu chlapovi, aby na mě vztáhnul ruku, jakkoli mi ubližoval, nebo aby mnou manipulovat. A taky vím, že díky Fredymu se teď dokážu ubránit. Naučil mě takový chvaty, že by chlap odešel minimálně vykastrovanej." Fredy mě naučil sebeobranu a několik tvrdých chvatů, abych se uměla bránit. Hodně mi to pomohlo psychicky i fyzicky, cítila jsem se víc v bezpečí.

Souhlasně pokyvovala hlavou. „Fredy je stejně frajer, jsem ráda, že se o tebe staral a hlídal tě."

Na tváři se mi rozléval připitomělý úsměv, vzpomínky na Fredyho mě příjemně zahřály na duši. Byl to skvělý kamarád a ještě lepší milenec, ale dlouho jsme se neviděli, ani si nenapsali. Bůh ví, kde se toulal.

„Hm," zamručela jsem. „Aspoň jsem po tom všem v sobě zase našla kus tý rebelky, která ve mně byla od dětství."

Spokojeně se usmála, i její oči se rozzářily. „Ani netušíš, jak jsem za to vděčná. Takovou tě totiž zbožňuju, veselou a divokou, je pak s tebou hrozná sranda."

Taky jsem se usmála, i já byla mnohem radši veselá. „Řeknu ti tajemství."

Vzpřímila se víc dosedu a nahodila zvídavý pohled. Říct jí o tajemství bylo stejné, jako zamávat jí před nosem kusem dortu. „Šup sem s tím."

„Nechala jsem si píchnout i druhou bradavku."

„Co?" vyjekla šokovaně. „Zbláznila ses? Tak to ne." Máchala rukama před sebou a koulela vyděšeně očima. „Ty jsi blázen. Fakt. Dočista ses zbláznila." Kroutila hlavou a neustále opakovala, že jsem blázen. A to nevěděla o tom, že uvažuju i o mikrodermálu mezi prsa, to by zešílela úplně.

Kdyby nás v tu chvíli nevyrušil Honza, pokračovala by s tím dál. Naštěstí před ním okamžitě ztichla, protože on by to po ní chtěl taky, ale ona k tomu svolná nebyla, šíleně se bála té bolesti při píchnutí.

Honza si sedl na volné lehátko vedle Nely a dal se s námi do řeči. Povídali jsme si o změnách, které plánovali udělat na domě, a o dovolené, na kterou chtěli jet v zimě. Měli tolik plánů, že jsem jim záviděla, že vše prožívají spolu. Přála jsem si taky s někým plánovat, ať už by to bylo jen pár dní dopředu.

Z hovoru nás vyrušily hlasy, které k nám doléhaly z kraje zahrady.

Honza se otočil, aby se podíval, kdo jde, a okamžitě se nadšením rozzářil. „No ty vole," zakřičel, „koho to sem čerti nesou."

Hlasy pozdravily zpět a já si je přiřadila k obličejům, byli to jeho bratři. Břichem mi projela vzrušující vibrace, když jsem si uvědomila, že jedním z nich je i Fredy. Nevím, jestli jsem si ho přivolala, ale měla jsem zvláštní mrazivý pocit z toho, že je pár metrů ode mě.

Honzova rodina byla přesným opakem té naší, zatímco my jsme byly samé holky, oni samí kluci. Měl tři bratry – jednoho staršího a dva mladší, se všema jsem se znala a moje sestry taky. A jak by ne, když bydlívali v domě přes ulici a naši rodiče se přátelili od mládí.

Jakmile se moje oči setkaly s těma Fredyho, nešlo přehlédnout, že je z našeho setkání překvapený stejně jako já. Ani jeden z nás nečekal, že se potkáme, ale pro mě to bylo jako znamení.

Kluci nás pozdravili, a když se Fredy dostal k Nele, pozdravil jí tak, jak to dělával vždycky: „Ahoj švagrová." Říkal to schválně, aby popíchl Honzu k dalšímu kroku v jejich vztahu.

„Nejsem tvoje švagrová, bohužel."

„To si tě ten vůl ještě nevzal?"

Stáhla rty do tenké linky a zakroutila hlavou. Nela sice tvrdila, že jí to nevadí, ale podvědomě si zásnuby přála, poznala jsem to na ní.

Podíval se na Honzu s pozdviženým obočím. „Děláš si srandu? Kdy se jako konečně rozhoupeš? Vždyť jsi s touhle kráskou celou věčnost."

Honza si naštvaně odfrknul, neměl rád, když do něj Fredy ryl kvůli zásnubám. „Ty máš co říkat, když jsi věčně někde v trapu. Najdi si holku a pak si o tom můžeme promluvit."

„Já holku nepotřebuju, spokojím se s milenkama. To ty máš skvělou holku," ukázal na Nelu a pak na barák, „a rodinný sídlo, takže směle do toho."

„Víš, že mi třeba zrovna kazíš překvapení?"

Fredy se zhluboka od plic zasmál, až se mu třásl, a teatrálně se chytil za břicho. „Kdy ty se už naučíš lhát, brácha? Jsi průhlednej jak děravá šprcka."

Honza výhružně přimhouřil oči a zakroutil hlavou. „Víš co? Polib mi prdel."

Slyšela jsem, jak v sobě zadusil další příval smíchu, a jen se se staženými rty uculil. „Sorry, brácha, rád líbám zadky, hezký a kulatý," naznačil rukama, že drží zadek, „ale výhradně dámský. Chlapský chlupatý prdele mě nezajímaj." Strčil si prst do otevřené pusy a dělal, že zvrací. „Nesnáším chlupy mezi zubama."

To už jsem v sobě zadržovala smích i já, Fredy byl sice horňák, ale o můj zadeček se staral příkladně, když ho měl k dispozici.

Honza zakoulel očima, ale na rtech se mu objevil úsměv. „Radši si pojďte dát něco k pití." Došel k Fredymu a hodil mu ruku kolem ramen. „Tak jdeme ty líbači prdelí."

„No tvojí prdel líbat nebudu," zasmál se a Honza se k němu přidal.

„Taky tě rád vidím, vole. Je to snad celou věčnost, co jsi byl doma."

„A taky mě zas další věčnost neuvidíš."

Zajímalo mě, jak se Fredy dlouho zdrží, a jestli vůbec, ale vzdalovali se k domu, takže toho bylo slyšet čím dál míň.

„Oni jsou jak malý kluci," řekla Nela, když byli úplně pryč.

Pousmála jsem se. „Jo, jsou to kašpaři." Ti dva se špičkovali, co jsem si pamatovala a vždycky se mi líbilo, že si ze sebe umějí udělat srandu, aniž by se na sebe naštvali. Možná i proto spolu měli tak skvělý vztah.